Zpráva o tom, že letošním nositelem Templetonovy ceny se stal Jean Vanier, ve mně oživila mnoho vzpomínek na léta, ve kterých jsem byl v kontaktu s Vanierovým hnutím Víra a světlo. Tento článeček bych rád věnoval své milé kmotře Janě, které vděčím za tyto kontakty i za bezpočet jiných věcí.
Nejprve pár slov k Templetonově ceně a Jeanu Vanierovi. Templetonova cena, k jejímž držitelům patří mj. matka Tereza z Kalkaty, bratr Roger z Taizé, kardinál Suenens, Chiara Lubichová, Bill Graham, Alexandr Solženicyn, dalajláma, Desmond Tutu a Tomáš Halík, je něčím na způsob sedmé a nejdůležitější Nobelovy ceny. Je udělována za přínos k porozumění smyslu lidské existence a duchovní význam činnosti jednotlivých laureátů. (1) Samozřejmě souvisí i s hledáním léků na nemoci dnešního světa, jejichž řešení je možné právě jen v rovině duchovní. Jean Vanier v souvislosti se svou nominací publikoval výzvu k míru:
"I když jsme křesťané, Židé nebo muslimové, Američané, Rusové nebo Afričané, generálové či kněží, rabíni nebo imámové, i když máme viditelná či nevidelná postižení - ze všeho nejdříve jsme lidské bytosti se srdci schopnými lásky." (2)
Papež Jan Pavel II. řadil Jeana Vaniera, který svůj život zasvětil společenství s mentálně postiženými lidmi, k budovatelům civilizace lásky, protikladné dnešní kultuře smrti, jež by problém postižených nejraději řešila potraty a eutanazií. Strůjcové této kultury smrti jsou ve skutečnosti sami lidmi postiženými neporovnatelně hůř než ti, kdo nezávisle na handicapu v oblasti intelektu nepostrádají lidskost a srdce. Vanier geniálně poznamenává, že "jsme všichni handicapovaní před Bohem", což v pozitivní rovině znamená možnost "zásadního spojenectví mezi lidmi, jejichž mentální handicap je zjevný, a těmi tzv. normálními, kteří jej mají skrytý". (3)
Jean Vanier, narozený roku 1928 v rodině významného kanadského diplomata, který se dokonce stal generálním guvernérem Kanady (4), se nenechal zlákat ani k politické, ani k žádné jiné kariéře. Absolvent kanadské námořní akademie a nositel doktorátu z filosofie na pařížském katolickém teologickém institutu přijal roku 1964 do svého domova dva těžce postižené muže a zahájil tak budování komunit Archa, v nichž společně žijí mentálně postižení lidé a jejich přátelé. Dnes už má Archa 147 domů ve 35 zemích světa. (5)
Neméně významné dílo Jeana Vaniera představuje již zmíněné hnutí Víra a světlo. (6) "Hnutí založil Vanier společně se speciální pedagožkou Marie-Helene Mathieu během pouti do Lourd, pořádané na podporu mentálně postižených o Velikonocích v roce 1971. Od té doby se hnutí rozšířilo prakticky po celém světě, v současnosti má okolo 1500 společenství a působí mimo jiné například v latinskoamerických zemích, na Blízkém východě a v Asii." (7)
Jednotlivá společenství Víry a světla, tvořená mentálně postiženými "dětmi", jejich rodinami a přáteli, pořádají letní tábory, víkendové akce a pravidelná setkání jednou za měsíc. V mém rodném městě se po roce 1989 postupně utvořila hned tři takováto společenství - Žabky v kaluži, Sluníčka ze studánek a Vlaštovky sv. Františka. Jana mne po mnoho následujících let opakovaně přiváděla do svých Žabek v kaluži. (8)
Před dvaceti lety jsem také od ní dostal jednu z knih napsaných Jeanem Vanierem, "Porušené tělo", o níž se zvláště nyní ve dnech velikonočních také musím a chci zmínit. Porušené tělo ukřižovaného Krista nás učí přijímat skutečnost utrpení a kříže v našem vlastním životě a v životech druhých a současně obnovovat své lidství a nalézat jeho smysl:
"Ať už jsme kýmkoliv a kdekoliv, ať už jsou naše viny, hanba, naše řeč a hněv jakékoliv, jsme uzdraveni a můžeme kráčet společně v plnosti Kristova těla. Ježíš sestoupil na dno temnoty, propasti osamělosti, odmítání, agonie, strachu, aby se dotknul hlubin temnoty v jednom každém z nás a aby nás pozval k víře, aby nás pozval k putování tímto tunelem temnoty, osamělosti, odmítání, strachu v naději a v důvěře ve vzkříšení." (9)
Tímto citátem se dostávám i k víře z názvu Víry a světla. Víra je tím, co je možné a nutné sdílet, a zároveň i tím, co může zcela osobně "jednoho každého z nás" provázet jeho temnotami a prozařovat je. Víra je "světlem v nitru člověka". (10) Je nedílně spojená s druhým slovem z onoho krásného názvu. Tomu jsem však již na tomto blogu věnoval zvláštní příspěvek, článek "Světlo" v rubrice Biblických meditací, ve kterém jsem psal o symbolice světla a také o modlitbě se svíčkou.
Má ústřední vzpomínka na Víru a světlo se týká právě modlitby se zapálenou svíčkou. Ta při setkáních společenství Víry a světla koluje v kruhu, ve kterém sedí všichni zúčastnění. Každý ji chvíli podrží a může při tom pronést vlastní modlitbu. Za každého z takto se modlících bratří a sester je pak všemi ostatními vzdáván dík krátkou písní. I já dnes svůj článek končím takovýmto poděkováním: "Za sestru Janu, díky Ti, Pane; za víru a světlo, díky vzdáváme!"
Poznámky:
2) "Zakladatel Archy střídá Halíka", Katolický týdeník, 17.-23. 3. 2015, roč. 26, č. 12, s. 1.
3) Jana Zajícová, "Templetonova cena pro novou naději", Katolický týdeník, 17.-23. 3. 2015, roč. 26, č. 12, s. 8.
4) Daniel Henych, 3 x 13 věřících osobností: Vědci - umělci - křesťanští filantropové, Praha: Marek Světlík, 2010, s. 86.
5) Viz představení Archy v Brněnském deníku Rovnost, 4. 4. 2015, roč. 125, č. 80, s. 13.
7) Filip Kirchner, "Dotýkat se srdcí - hnutí Víra a světlo", Kamínky, 2005, roč. 3, č. 3-4, s. 6.
8) http://viraasvetlo.evangnet.cz/spolecenstvi/zabky.htm
9) Jean Vanier, Porušené telo: Cesta k vnútornej jednote, Bratislava: Charis, 1994, s. 42-43.
10) Slova Petra Chelčického citovaná in Přemysl Pitter, Duchovní revoluce v srdci Evropy, Praha: Kalich, 1995, s. 57.
2024 ©