Havel mezi Erasmem a Bushem aneb Ježíš versus Caesar

Tento článek není opožděným nekrologem Václava Havla. Představuje spíš pokus zamyslet se ve chvíli, kdy začíná být možný určitý odstup, se snahou porozumět nad tím, co mi v době Havlova prezidentství vrtalo hlavou: Jak mohl muž, který do politiky vstoupil jako humanista a pacifista, v pozdějších letech podpořit několik válek? 

Ježíš, ne Caesar

„Náš první prezident napsal: Ježíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Troufám si říci, že snad dokonce máme možnost šířit ji dál a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek.“  Václav Havel, 1. 1. 1990 (1)

Jako kluk jsem dlouho před listopadem 1989 v lesích nad Brnem objevil jednu z mála komunisty neodstraněných připomínek T. G. Masaryka – pomníček s vytesanými slovy „Ježíš, ne Caesar, pluhem, ne mečem – toť smysl našich dějin.“ Tento výrok na mě udělal velice silný dojem a stál na počátku mého pozdějšího objevování nenásilné, „ježíšovské“ linie v českých dějinách.

Tuto linii symbolizuje celá řada velkých postav – například Jiří z Poděbrad či Jan Amos Komenský jako autoři velkých mezinárodních mírových projektů či Petr Chelčický, pacifista plně srovnatelný s Tolstým či Gándhím. Patří do ní i Masaryk vzdor tomu, že sám své výše citované krédo zapřel ve chvíli, kdy za války začal „mečem“ bojovat proti Rakousku a tak „opustil víru Chelčického, kterého dříve tak vysoce hodnotil, a dal se cestou husitského vůdce Žižky“ (2)? A patří do ní i Václav Havel jako vzor nenásilí z dob disentu a sametové revoluce vzdor tomu, že později podporoval vojenské intervence na Balkáně či v Iráku?

Každopádně nechci spojovat „raného“ Havla s Ježíšem a „pozdního“ Havla s Caesarem. Nicméně nemohu nemít pocit paradoxu (3) nad tím, že Václav Havel, v osmdesátých letech duchovně blízký Erasmovi Rotterdamskému, měl o dvacet let později blízko k  G. W. Bushovi. Bushovské (pseudo)křesťanství totiž vnímám jako protiklad křesťanství erasmovského.

Chvála bláznivosti

„…a proti zvadlým křesťanům, / kteří se vyhýbají kříži, / v němž Tvé je vítězství, / on ví a nezaváhá.“ Anastáz Opasek (4)

Nelze popřít, že Václav Havel nebyl křesťanem ve věroučném smyslu slova a dokonce patrně ani nebyl v nejzákladnějším slova smyslu věřícím člověkem, tj. člověkem setkávajícím se s Bohem v  modlitbě. Výše citované verše opata Opaska však o jeho životě v době normalizace, kdy statečně nesl svůj kříž a vlastně i kříže nás všech, dozajista platí…

V době, kdy pronásledovaný a vězněný Havel ztělesňoval „moc bezmocných“ (5), lze nepochybně i teologicky hovořit o jeho spojení s „bláznovstvím kříže“. V tomto směru měl blízko i ke králi křesťanských humanistů Erasmovi Rotterdamskému (1466/69–1536) a jeho Chvále bláznivosti, v jejímž textu i názvu Erasmus odkazoval ke slovům apoštola Pavla, že „bláznovství, jež vyvolil Bůh, je moudřejší než lidé“ a že „slovo o kříži jest bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě“. (6)

V roce 1986 jsem na Hlasu Ameriky se zatajeným dechem poslouchal Havlovu děkovnou řeč při přebírání Ceny Erasma Rotterdamského, přednesenou v rotterdamské katedrále hercem Janem Třískou – typicky havlovský text „s jemnými a temně lahodnými formulacemi“. (7) V této řeči, jejíž obsah pak Rudé právo roztomile shrnulo slovy „Václav Havel se přiznal, že je blázen“, zaznělo mimo jiné toto:

„Erasmus napsal pozoruhodnou knihu Chvála bláznovství. Jak patrno, první věc, kterou zde doporučuji, je odvaha být bláznem. Bláznem v tom nejkrásnějším slova smyslu. Zkusme být blázny a žádat se vší vážností změnu údajně nezměnitelného! Ostatně není i tu snad dnes poctíván blázen? A nejsou tu snad jeho prostřednictvím poctívány desítky a stovky jiných bláznů, neváhajících svým osamělým voláním po změně nezměnitelného riskovat léta vězení a ochotných – zcela bláznivě – postavit proti obří moci státní byrokracie a policie ubohou moc svého psacího stroje?“ (8)

Podobností mezi Havlem a Erasmem bylo ovšem víc. V témže roce 1986 Havel například napsal: „Neobyčejně miluji harmonii, pohodu, obecnou shodu, mír a přátelsky chápavé dorozumění všech se všemi (nejraději bych byl, kdyby se všichni a navždy měli rádi), napětí, konflikty, nedorozumění, nejasnosti a zmatky nesu velmi těžce…“ (9)

Muž, jehož „vzácné umění smiřovat konflikty dobromyslným porozuměním, vysvětlovat nejasnosti, urovnávat zmatky, znovu navazovat přerušené svazky a spojovat odlišnosti ve vyšším společném hledisku“ jeho současníci nazvali prostě „erasmismem“ (10), by to nemohl říci lépe…

Na rozdíl od erasmismu 16. století, jehož irénické snahy tehdy zůstaly poraženy, se však jeho mladší bratříček konce 20. století nakonec neomezil jen na moc psaného slova, ale stal se hybnou silou politické akce. „Havlismu“ bylo dopřáno vtisknout svou pečeť události, pojmenované neslýchaným spojením „sametová revoluce“.

Erasmián v čele revoluce

„Postoji /Václava Havla/ vděčíme za to, že nikdo nemusí mít pocit, že za návrat svobody a demokracie zaplatil tento národ násilím, proléváním krve a nastolením pomsty.“ Dominik Duka (11)

Není sporu o tom, že události přelomu let 1989 a 1990 proběhly „sametově“, a to především zásluhou (či vinou) dramatika, píšícího do značné míry jejich scénář. V čele revoluce (či převratu) stáli a veřejné mínění v rozhodující míře ovlivňovali umírnění „havlisté“, zatímco radikální antikomunisté se dostali ke slovu až později, v době, kdy už chod událostí nemohli zvrátit. Václavu Havlovi to nikdy neodpustili. Ale ani on nikdy nezměnil svůj negativní názor na jejich vidění světa. V roce 2007 se například v rozhovoru pro Respekt označil za odpůrce „posedlosti“:

„Když je někdo posedlý dílčím tématem, má zatemnělý zrak a jakýsi podivný svit v očích a jeho předem hotový názor předchází znalostem, je mi podezřelý a zdá se mi být nebezpečný. A je jedno, jestli je to komunista nebo antikomunista.“ (12)

Antikomunisté dnes zdánlivě mají dostatek důkazů toho, že jejich postoj v době listopadové a polistopadové byl správný, že k dohodě mezi „revolucionáři“ a komunisty dojít nemělo a že určitá kontinuita s předlistopadovým režimem tragicky poznamenala podobu obnovované demokracie. Háček je ovšem v tom, že poměry, které reálně nastaly, nemůžeme srovnat s těmi, které by byly bývaly nastaly v případě, že by v čele revoluce nestáli „havlisté“, ale dejme tomu lidé typu Petra Cibulky. Byl by snad v tomto druhém případě vývoj radostnější? Z možných odpovědí na tuto otázku mne nejvíce zaujala ta, kterou dává pastor Dan Drápal:

„Čeho jsem se v listopadových a prosincových dnech roku 1989 bál nejvíc, bylo ,vzplanutí lidového hněvu’, kdy by si lidé začali s komunisty vyřizovat účty násilně a bez soudu… Co kdyby Lidové milice dostaly 21. listopadu (nebo o den dříve či později) rozkaz pacifikovat Prahu násilím? A co kdyby v lidovém povstání prohrály? Bylo myslitelné, že by komunisté viseli na veřejných místech, podobně jako viseli v Budapešti v roce 1956. Jaké by byly důsledky? Spousta dalších křivd – podobně jako tomu bylo po září 1938, po březnu 1939, po květnu 1945 a po únoru 1948. Popravy bez soudu nebo na základě ,lidových soudů’, vyřizování si účtů mezi znesvářenými sousedy, strach a zabíjení… Proto tento počin Václava Havla vidím jako kontroverzní, ale přes všechna proti, která nelze nevidět, ho v dané situaci vidím jako moudrý.“ (13)

Václav Havel v závěru roku 1989 zajisté nebyl slabochem, který vše pokazil svou nemohoucností, ale právě naopak. „Havel byl člověk, který znal hodnotu soucitu a lítosti. Jeho smířlivost a údajná měkkost byla ve skutečnosti zakotvená v jistotě jeho mravního postoje… Havel věděl, že velká hodnota naší civilizace je v umění prosit a odpouštět. Kristus učí, že odpustit máme sedmasedmdesátkrát a naše odpuštění by nemělo mít konce… Křesťan se za své nepřátele a protivníky má modlit slovy, kterými se modlil Kristus na kříži: ,Odpusť jim, Otče, neboť nevědí, co činí.’ Smyslem není ani tak zbavení viny člověka, jenž se na nás provinil, ale zřeknutí se pomsty na něm. Umění omluvy a schopnost odpuštění jsou přítomné pouze tam, kde je zachována úcta k sobě samému, k našemu jádru, tedy k duši.“ (14)

V tomto mravním smyslu Havel křesťanem nepochybně byl. Svědčí o tom i jeho slova z prvního prezidentského projevu, kterým vyvrcholila sametová revoluce: „Jedině člověk nebo národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin…“ (15)

Erasmus Rotterdamský by si na Havlově místě jistě počínal podobně – za předpokladu ovšem, že by vůbec byl ochoten vstoupit do politiky. Havlovo přijetí prezidentského úřadu a ztráty nezávislosti s tím spojené však bylo právě něčím, co by Erasmus, který se vždy odmítal nechat spoutat pouty podobného druhu a „s tuhou a úpornou svéhlavostí“ hájil po celý život svou morální svobodu (16), patrně nikdy neudělal. O deset let později pak dějiny rozhodly o tom, že ve srovnání s neporušeností Erasmova humanismu ten Havlův jako jednoznačný vnímán nebude…

Nálety humanitární povahy?

„Václav Havel…během války v Kosovu pomohl Čechům i NATO, aby dostáli svým závazkům s jasnou myslí a soucitem.“ Wesley Clark (17)

Havel nastupoval do prezidentského úřadu s vizí nového, mírového řádu, která by se dala označit za erasmovsky pacifistickou. Jeho typický výrok z přelomu let 1989 a 1990 zněl: „Domnívám se, že součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy.“ (18)

Kdyby u této své vize setrval, nejspíš by ho neminulo udělení Nobelovy ceny míru. Avšak Havlovu vizi rozpuštění vojenských bloků potkal velmi zvláštní osud: obrácení v její pravý opak. Wesley Clark, americký generál kontroverzně proslulý v souvislosti s bombardováním Jugoslávie roku 1999, dnes o Václavu Havlovi říká, že „vstup /Česka/ do Severoatlantické aliance byl jeho vize“… (19) Právě Havlova „pomoc“ Čechům, aby bezprostředně po svém vstupu do NATO „dostáli svým závazkům s jasnou myslí a soucitem“ (z jiného úhlu pohledu: jeho podpora válečné propagandy generála Clarka) pro mne i mnoho jiných před třinácti lety představovala velký problém.

Obávám se, že jsem nejpozději tehdy svému prezidentovi přestal důvěřovat a naslouchat. A tak jsem neslyšel ani jeho reakci na obvinění, že vstoupil do dějin jako autor děsivé fráze „humanitární bombardování“ (20), a ještě zcela nedávno jsem toto obvinění papouškoval na tomto svém blogu… Nyní tedy s omluvou upřesňuji, že v době kosovské krize a vojenského zásahu NATO proti Jugoslávii Václav Havel ve skutečnosti nepoužil obratu „humanitární bombardování“, ale vyjádřil se takto:

„Nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“ (21)

Havlovo přesvědčení o tom, že NATO vede válku spravedlivou, v níž nebojuje za vlastní zájmy, ale za práva lidí vražděných režimem Slobodana Miloševiće, bylo patrně upřímné. Bylo však také správné? Zdá se mi, že další vývoj dokázal, že nikoliv. Ukázal, že vůdcové kosovských Albánců, Severoatlantickou aliancí označovaní za „bojovníky za svobodu“, ve skutečnosti zdaleka nebyli mírumilovnými  představiteli bezdůvodně masakrované etnické skupiny. (22) O mnohém vypovídá i skutečnost, že Ramush Haradinaj, vůdce Kosovské osvobozenecké armády (UCK), kterou NATO svými nálety i propagandou podpořilo, se roku 2006 ocitl v Haagu jako obžalovaný z válečných  zločinů a zločinů proti lidskosti.

Tím, o čem je dnes třeba diskutovat, však patrně není ani tak oprávněnost či naopak zvrácenost bombardování Jugoslávie před třinácti lety, jako spíš téma obecné a stále aktuální: mezinárodněprávní a etický rozměr vztahu mezi státní suverenitou a lidskými právy a především otázka, kdo a jakým způsobem může a má lidská práva v mezinárodním měřítku hájit. Představu, že by kompetentní právní a morální autoritu měl představovat jeden vojenský pakt, lze akceptovat opravdu jen stěží…

Před skoro pěti sty lety (roku 1515) byla publikována velká pacifistická výzva Erasma Rotterdamského Dulce bellum inexpertis (Válku považují za krásnou, jen ti, kteří ji nezakusili). „Erasmus v ní přemítal o různých projektech mezinárodních orgánů tvořených moudrými a rozumnými lidmi, kteří by rozsuzovali znesvářené vládce: domníval se, že tuto roli by snad mohlo vykonávat odpolitizované papežství…“ (23)

Z této vize v době kosovské války platilo alespoň to, že papežství opravdu bylo odpolitizováno a Jan Pavel II. byl vesměs uznáván a ctěn jako muž usilující o spravedlivý přístup ve všech komplikovaných mezinárodních otázkách. Současně představoval morální autoritu bránící v erasmovsky pacifistickém duchu prosté lidi bez rozdílu národnosti a náboženství před zlem války. V době útoku Severoatlantické aliance proti Jugoslávii papež konstatoval: „Jestliže lidstvo použije sílu, znamená to vždy jeho porážku. Důrazně žádám, aby bylo vynaloženo veškeré úsilí k nastolení míru na Balkáně. Východisko nelze nalézt, když se na násilí odpovídá zase jen násilím.“ (24) Papežův postoj by se jistě dal označit spíš za erasmovský než za havlovský.

„Podle Erasmova mínění je Cicero v právu, když tvrdí, že ,nespravedlivý mír je pořád ještě lepší než nejspravedlivější válka’, a osamocený bojovník vytahuje proti válce celý arzenál důvodů, z nichž by se dalo ještě dnes hojně čerpat. ,Napadnou-li se vzájemně zvířata,’ žaluje, ,chápu to a odpouštím jejich nevědomosti,’ ale lidé přece musí rozpoznat, že válka sama o sobě už znamená nutně nespravedlnost, neboť obvykle nepostihne ty, kteří ji rozpoutali a vedou, nýbrž celá její tíha dopadá téměř vždy na nevinné, na ubohý lid, který nic nezíská z vítězství ani z porážek. ,Největší díl postihne ty, kterých se válka vůbec netýká, a i když válka přinese co největší zdar, pak přece jen štěstí jedněch je škodou a záhubou druhých.’ Myšlenku války tedy nelze nikdy spojovat s myšlenkou spravedlnosti, a pak – táže se Erasmus znovu – jak by válka vůbec mohla být spravedlivá? /…/ Každé právo má rub a líc, říká, všechny věci jsou ,přibarveny, natřeny a zkaženy stranami’, a i když se někomu zdá, že je v právu, nelze toto právo rozhodnout násilím, ani je kdy násilím nastolit, neboť ,jedna válka plodí druhou, jedna plodí dvě’.“ (25)

I kdyby nakrásně povaha zásahu Severoatlantické aliance opravdu byla humanitární, bylo by o ní v nejlepším případě možné říci, že některým z nevinných ubohých lidí pomohla, zatímco jiní zase museli nést její tíhu. Tehdejší řeči politiků a generálů o tom, že zásah byl namířen výhradně proti  „Miloševićovi“ a že jeho civilní oběti představují jen nezamýšlené „kolaterální škody“, byly v každém případě cynické.  V terminologii slavného kanadského psychologa Alberta Bandury,  analyzujícího tzv. mechanismy morální vyvázanosti, by se daly pokládat za příklad „eufemistického označování“, propůjčujícího násilí „hygienickou lingvistickou formu“ a tak maskujícího jeho zlovolnou povahu. To bylo spojeno také s mechanismem „nevšímavosti k důsledkům“, vyhýbajícím se konfrontaci se  způsobeným utrpením, který je typický právě pro násilí typu bombardování (jež ovšem právě v jazyce eufemistického označování není lidi zabíjejícím bombardováním, ale „čistým chirurgickým řezem“). (26)

Na Havlově postoji za kosovské krize mne zaráží jistá černobílost jeho pohledu a malá vnímavost vůči tomu, že jakákoliv válka je vždy zlem. Jinými slovy, jeho nevšímavost k Erasmem konstatované skutečnosti, že spravedlivá válka je fikcí za situace, kdy jsou všechny věci „přibarveny, natřeny a zkaženy stranami“. Právě tato skutečnost ovšem znamená, že i teze o nadřazenosti lidských práv nad státní suverenitou (jakkoliv závažná a správná) může být (tak jako jakákoliv jiná dobrá myšlenka) snadno zneužívána…

Válkou k lepšímu a bezpečnějšímu světu?

„Naším cílem je zajistit mír a bezpečnost tak, aby tento režim dobrovolně vydal své zbraně hromadného ničení.“ Otevřený dopis osmi politiků k Iráku, podepsaný Václavem Havlem (27)

Ve vztahu k zásahu proti Jugoslávii z roku 1999 lze snad při dobré vůli brát vážně Havlův argument, že cíle této války byly etické a nikoliv kořistnické, protože „Kosovo (na rozdíl od Kuvajtu) nemá žádná ropná pole, po nichž  bychom prahli“. (28) Ve vztahu k invazi do Iráku o čtyři roky později ovšem tento argument odpadá…

Jakkkoliv i nad blízkými vztahy mezi Václavem Havlem a „kosovskou“  partou kolem prezidenta Clintona lze pociťovat rozpaky, nepoměrně větší problém mám s pozdějšími vztahy mezi Havlem a „iráckou“ partou kolem Clintonova nástupce George W. Bushe. I nyní v době Havlova odchodu na věčnost a s ním spojeného připomínání jeho životní a politické dráhy mne až zabolelo u srdce při pohledu na fotografii, na které Bush Havlovi uděluje nejvyšší americké vyznamenání, které může dostat cizí státní příslušník. Snímek, na němž mohutný Bush objímá drobného Havla, působí tak trochu jako fotografie otce se synem. (29) Pochází z července 2003, tj. z doby těsně po okupaci Iráku…

Toto nerovné přátelství mezi smířlivým erasmiánem, toužícím po „míru a přátelsky chápavém dorozumění všech se všemi“ na straně jedné a válečníkem hlásajícím dokonce i vůči vlastním spojencům heslo „kdo nejde /bezvýhradně/ s námi, jde proti nám“ (30), působilo opravdu zvláštně. Havel k němu zajisté měl své důvody, podobně jako měl k přátelským vztahům s Bushem své důvody například i Bono Vox, rovněž ztělesňující zcela jiný myšlenkový a hodnotový svět než texaský „kovboj“. Havlův přítel a obdivovatel Bono nicméně invazi do Iráku nepodpořil a napsal o ní naopak píseň „Love and Peace or Else“, ve které jej  „tušení souvislosti Boha s příchodem lásky a míru a údajná víra prezidenta Bushe vedou k tomu, že píseň končí otázkou ,kde je ta láska?’ Kde je křesťanství vzhůru nohama, které Bush předvedl bezprostředně po 11. září? Kam zmizela láska k bližnímu? Kde je ta láska?“ (31)  Nelze se tedy ubránit znepokojivému pocitu, že Havel měl v mravní rovině současně blízko jak k pravému, „erasmovskému“ křesťanství, tak i k bushovskému „křesťanství vzhůru nohama“…

Irácká válka byla součástí „Bushovy doktríny“, hlásající nutnost jednostranných preventivních úderů a připomínající rozhodně spíš Brežněva než Erasma. Havel ji sice chápal jinak (jako válku „lidskoprávní“), avšak falešnou záminku, pod kterou byla vyhlášena, fakticky podpořil svým podpisem pod dopisem sedmi evropských premiérů, jehož připojení představovalo začátkem roku 2003 neradostnou tečku za jeho prezidentstvím.

Dostal se jím do naprostého protikladu k velkým „erasmiánům“ typu papeže Jana Pavla II., generálního tajemníka OSN Kofiho Annana či autora projektu Světový étos Hanse Künga, kteří invazi do Iráku odmítali. /Küng o ní dokonce napsal, že ze šesti kritérií, která podle tradičního učení o „spravedlivé válce“ musí ospravedlnitelný konflikt splňovat všechna najednou, nesplňovalo Bushovo irácké tažení ani jediné… (32)/ Jeho cestu od nástupu do prezidentského úřadu se slovy „Ježíš, nikoli Caesar“ k přitulení se k „caesaru“ Bushovi v závěru jeho prezidenství mnozí vnímají jako hluboce tragickou. Filosof Erazim Kohák ji například charakterizuje jako cestu „od postoje neohroženého mluvčího opozice po postoj úslužného přímluvce koalice ochotných“. (33)

Poslední etapu Havlova života rámují dvě pro něj typicky paradoxní, ba až absurdní koincidence: Jeho odchod z Hradu, časově splývající s invazí Američanů a několika jejich spojenců do Iráku – a jeho odchod z tohoto světa, ke kterému došlo současně s dokončením stahování amerických vojsk z Iráku. Snad tento příběh čeká na nějakého nového velkého absurdního dramatika, který by se ujal jeho ztvárnění…

Filosof Karel Floss si v poslední době láme hlavu s rouhavostí nebo naopak smysluplností Nietzscheho vize „Caesara s duší Kristovou“ (Caesar mit der Seele Christi). (34) Stal se Havel-státník někým na způsob nietzscheovského „nadčlověka“, který uvedl v soulad jemnost své duše s rozhodností a politickým vlivem, anebo naopak mýlící se lidskou bytostí, jejíž myšlení disidentského bojovníka za lidská práva bylo po jeho proměně v postavu velké politiky postaveno na hlavu, aniž by to on sám zaregistroval?!

V rozhovoru pro Respekt z listopadu 2004 Václav Havel řekl: „Mám na Irák pořád týž názor… Stát je dílo lidské, člověk je dílem Božím. Existuje-li diktátor, který vyhlazuje vlastní národ, tak se svět na to nemá donekonečna jen dívat. Musí však bedlivě zvážit, kdy a jak zasáhne. Z tohoto důvodu jsem rád,  že se zúčtovalo se Saddámem. Za chybu politiky USA považuji argument, že ohrožoval Ameriku zbraněmi. To je sice na první pohled pro Američana srozumitelnější, ale nevystihuje to podstatu věci – Saddám byl nebezpečný nejprve Iráčanům a skrze ně celému lidskému rodu. To je pro mne argument.“ Na následující otázku, jestli je svět po Saddámově svržení „lepší a bezpečnější“, pak Havel lapidárně odpověděl: „To rozhodně.“ (35)

V té době už bylo známo, že od konce americké invaze přišlo v Iráku o život přibližně sto tisíc civilistů. (36) A od té doby došlo v Iráku k víc sebevražedným teroristickým útokům než v celém zbytku světa dohromady… (37)

Slova o tom, že „stát je dílo lidské, člověk je dílem Božím“, pro mne obecně vzato patří k tomu nejlepšímu, co kdy Havel řekl. Argument pro invazi do Iráku sice v mých očích rozhodně nepředstavují, ale pro porozumění Havlovu myšlení jsou důležitá.

Havlův odkaz

„Odkazem Václava Havla době by mohla být jeho osobitá interpretace pojmu ,nepolitická politika’. Ale také poznání, že v politice, stejně jako v životě každého z nás, lze páchat zlo i ve jménu dobra, že hranice mezi pravdou a lží, láskou a nenávistí se nehledá snadno. Mohli bychom si pak snadněji zapamatovat, když už to nedokážeme učinit, že lidem se má odpouštět (avšak nezapomínat) to zlé, co způsobili, a vzpomínat hlavně na to, co kdo, kde a kdy udělal dobrého.“ Zdeněk Zbořil (38)

Hlavní význam Václava Havla zřejmě nespočívá v jeho boji za lidská práva a zcela určitě ne v jeho názoru, že tato práva je za určitých okolností třeba hájit i válkou. Tato myšlenka je naopak dost „obehraná“ – byla hlásána od doby Josefa II. až po dobu George Bushe (39) – a Havlův příklon k ní je spíš námětem k zamýšlení se nad tím, jak i mravní apely mohou být morálně problematické.

Tato kontroverzní stránka Havlova působení však už možná začíná upadat v zapomnění a do popředí vystupují skutečně významné stránky jeho odkazu, spojené s časy, v nichž se zcela nesporně řídil masarykovským „Ježíš, ne Caesar“.

Jde jednak o dobu, v níž spolu s papežem Janem Pavlem II. a Lechem Wałęsou tvořil trojici mužů, kteří nejvýrazněji přispívali k blížícímu se pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě (za což mohli všichni tři zaplatit životem…), a zlům komunismu čelil „ježíšovským“ způsobem: ochotou trpět spojenou se silou slova, schopného zapalovat lidská srdce. (40)

A pak o dobu, kdy jeho setba sklidila ovoce v podobě sametové revoluce, jejíž heslo „nejsme jako oni“ (jakkoliv později tisíckrát vysmívané a znevažované) mělo velkou mravní sílu a znamenalo vítězství „Ježíše“ nad „Caesarem“.

Tento odkaz Václava Havla je dnes nesmírně aktuální. Britský hudebník Peter Gabriel po Havlově smrti napsal: „Dvacet dva let po sametové revoluci vidíme ve světě stejný neklid jako tehdy. Díky arabskému jaru, africkému jaru i počátkům ruského jara si znovu připomínáme, čím je Václav Havel tak důležitý pro celý svět.“ (41)

Arabské či africké jaro již bohužel bylo poskvrněno násilím a pomstou a jeho budoucnost je nejistá. Člen jordánské hášimovské dynastie a muslimský humanista Hasan bin Talál v této souvislosti zdůrazňuje právě aktuálnost Havlových myšlenek a jeho příkladu:

„Václav Havel věřil, že důstojnost, svoboda a odpovědnost pramení ze vztahu každého člověka k tomu, co jej přesahuje. Jeho odkaz ukazuje západní Asii a severní Africe cestu. Vidíme pád autokratických režimů a snahy vybudovat znovu stát a vytvořit novou realitu. Havlův odkaz nás ale upozorňuje, abychom spolupracovali a nenechali lynčovat a trestat ty, kteří podporovali minulé režimy. Po sametové revoluci Havel zamezil všem pokusům připravit bývalé komunisty o jejich občanská práva. Všichni lidé byli v jeho očích spolutvůrci totalitního režimu, a proto by odplata nebyla na místě.“ (42)

Tento hlas potomka proroka Muhammada je ozvěnou Havlova novoročního projevu z roku 1990, ve kterém čerstvě zvolený prezident mimo jiné řekl: „Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.“ (43)

A tento Havlův hlas je zase ozvěnou hlasu evangelií, která nás učí dívat se pravdě do očí, nezbavovat se vlastní viny jejím připisováním obětním beránkům, ale v Kristu odpouštět druhým i sobě a očišťovat svá srdce od lži a nenávisti.

Pravda a láska nad nimi musí zvítězit!

Poznámky:

1) Kronika sametové revoluce, Praha: ČTK, 1990, s. 46.

2) Přemysl Pitter, Duchovní revoluce v srdci Evropy, Praha: Kalich, 1995, s. 96.

3) Pocit právě „havlovského“ paradoxu. Už v roce 1986 Havel konstatoval, že jeho život a působení se mu „zdají být utkány z podezřele velkého množství paradoxů“ /Václav Havel, Dálkový výslech (Rozhovor s Karlem Hvížďalou), Praha: Melantrich, 1989, s. 175/.

4) Anastáz Opasek, Modlitba za Sacharova, in: Život upřen do středu: Básně z let 1968–1990, Praha: Documenta a Opus bonum, 1995, s. 126.

5) Název Havlova slavného eseje z roku 1978.

6) 1. Korintským 1:25 a 1:18; Erasmus Rotterdamský, Chvála bláznivosti, Praha: XYZ, 2008, s. 190.

7) „Dokázal brilantně komunikovat…s jemnými a temně lahodnými formulacemi,“ říká o Havlovi takřka až se závistí Bono Vox, jeden z největších básníků naší doby („Bono“, Hospodářské noviny, pamětní vydání Poslední audience, 23. 12. 2011, č. 249, s. 3).

8) Václav Havel, Do různých stran: Eseje a články z let 1983–1989, Praha: Lidové noviny, 1990, s. 94.

9) Václav Havel, Dálkový výslech (Rozhovor s Karlem Hvížďalou), Praha: Melantrich, 1989, s. 176.

10) Stefan Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Praha: Aurora, 1997, s. 11.

11) „Duka: Vděčímu mu za nenásilný návrat svobody“, Právo,  19. 12. 2011, roč. 21, č. 295, s. 2.

12) Respekt, mimořádné vydání, 23. 12. 2011, s. 22.

13) Dan Drápal, „Rozcestí a křižovatky V. Havla“ [online], 19. 12. 2011, dostupné z: http://dan.drapal.org/index.php?id=367.

14) Jiří Peňás, „Sisyfos našich životů“, Lidové noviny, 19. 12. 2011, roč. 24, č. 295, příloha Václav Havel, s. 3.

15) Kronika sametové revoluce, Praha: ČTK, 1990, s. 46.

16)  Stefan Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Praha: Aurora, 1997, s. 27.

17) „Co Václav Havel zanechal Česku i světu?“, Mladá fronta Dnes, 23. 12. 2011, roč. 22, č. 299, s. A5.

18) Slova Václava Havla zveřejněná v sovětském deníku Komsomolskaja pravda 12. 12. 1989. Citováno podle „Havlovy výroky“, Mladá fronta Dnes, 19. 12. 2011, roč. 22, č. 295, s. B6.

19) „Jaký odkaz Václav Havel zanechal Česku i světu?“, Mladá fronta Dnes, 23. 12. 2011, roč. 22, č. 299, s. A5.

20) „Obskurní pojem ,humanitární bombardování’ jsem samozřejmě nejen nevymyslel, ale nikdy ani nepoužil a použít nemohl, neboť mám – troufám si tvrdit – vkus.“ (Havlova slova citovaná podle „Humanitarian bombing“ [online], cit. 3. 1. 2012, dostupné z:                                                          http://en.wikipedia.org/wiki/Humanitarian_bombing.

21) "Humanitarian bombing" [online], cit. 3. 1. 2012, dostupné z:  http://en.wikipedia.org/wiki/Humanitarian_bombing

22) "Po leteckých útocích na srbské elektrárny a srbskou televizi - tedy na veskrze nevojenské cíle - Slobodan Miloševič nakonec souhlasí se stažením srbských jednotek z Kosova a s přítomností stabilizačních sil KFOR na jeho území. Po jejich vstupu do Kosova, odkud houfně utíkají Srbové s oprávněným strachem z albánské pomsty, se však překvapený svět dovídá, že původní mediální  zprávy o vyhánění Albánců z Kosova byly významně nadhodnocené a že jedním z hlavních úkolů, které vojenské jednotky rozmístěné na teritoriu začínají plnit, je trvalá ochrana srbského obyvatelstva, jemuž hrozí vyvraždění ze strany albánské UCK..." (Tomáš Holub, "Válečné otazníky dneška: Zamyšlení nad etickými aspekty vojenského užití síly", Katolický týdeník, 2007, roč. 18, č. 3, příloha Perspektivy, č. 2, s. I.)

23) Paul Johnson, Dějiny křesťanství, Brno: CDK a Barrister & Principal, 1999, s. 261.

24) Citováno podle diskuse „Na dojednání míru není nikdy pozdě aneb Kosovo ještě jednou“, Katolický týdeník, 30. 5. 1999, roč. 10, č. 22, s. 12, v níž je ovšem papežovo stanovisko předmětem různých interpretací.

25) Stefan Zweig, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Praha: Aurora, 1997, s. 72-73.

26) Viz Ivo Čermák, Lidská agrese a její souvislosti, Žďár nad Sázavou: Fakta, 1999, s. 64 a 67.

27) Citováno podle „Svoboda a Vidím trvají s Irákem na svém: Prohlášení šéfa CIA Teneta je nezviklala“,  Právo, 7. 2. 2004, roč. 14, č. 32, s. 4.

28) Citováno podle Madeleine Albrightová, Mocní a Všemohoucí: Úvahy o Bohu, Americe a mezinárodních vztazích, Praha: Práh, 2006, s. 74.

29) Mladá fronta Dnes, 19. 12. 2011, roč. 22, č. 295, s. A9.

30) Viz Jiří Dienstbier, „Ztraceni v Akci pravda“, Právo, 7. 2. 2004, roč. 14, č. 32, s. 6. Dienstbier, zahraničněpoliticky nejerudovanější politik vzešlý z někdejšího havlovského disentu, zaujímal ve vztahu k Iráku i Kosovu stanovisko zcela protikladné Havlovu…

31) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox globator, 2006, s. 194.

32) Viz Kai Hafez – Birgit Schäbler, Der Irak, Heidelberg: Palmyra, 2003, s. 10–11.

33) Kohákova glosa ke knize Martina C. Putny Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století („Kniha roku“, Lidové noviny, 17. 12. 2011, roč. 24, č. 294, s. 26).

34) Viz Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem, Praha: Vyšehrad, 2011, s. 163.

35) Citováno podle Teodor Marjanovič, „Svět mu tleskal, byť hájil názory, které se nenosí“, Mladá fronta Dnes, 19. 12. 2011, roč. 22, č. 295, s. A8.

36) „Výzkum: Obětí iráckých bojů je až sto tisíc“, Mladá fronta Dnes, 30. 10. 2004, roč. 15, č. 253, s. A10.

37) Viz Ariel Merari, Driven to Death: Psychological and Social Aspects of Suicide Terrorism, New York: Oxford University Press, 2010, s. 27.

38) „Jaký odkaz Václav Havel zanechal Česku i světu?“, Mladá fronta Dnes, 23. 12. 2011, roč. 22, č. 299, s. A4.

39) Roku 1788, tj. krátce poté, co se Rakousko nechalo Ruskem (tedy ne zrovna zemí známou respektem k lidským právům!) zavléci do společné války proti Turecku, vyšel v Praze spisek osvícenského duchovního Kaspara Pilata, hlásající propagandistickou tezi, že „počínání Turků, doprovázené všudypřítomou krutostí a tyranstvím, je pošlapáním lidských práv (Menschenrechte), která mají křesťané povinnost kdekoliv hájit“ (Tomáš Rataj, České země ve stínu půlměsíce: Obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí, Praha: Scriptorium, 2002, s. 198).

40) Srov. Havlův projev ve Vatikánu ze 7. 3. 1994, ve kterém o Janu Pavlu II. řekl: „…pokouší se čelit nejrůznějším druhům zla způsobem, který já sám považuji za nejlepší: totiž slovem, výzvou, apelem, zapalováním lidských srdcí.“ (Miroslav Krejčíř, „Kaménky, oblázky, krystaly, semínka: Z projevů a publikovaných textů Václava Havla“, Katolický týdeník, 20. 10. 1996, roč. 7, č. 42, s. 12.)

41) „Peter Gabriel“, Hospodářské noviny, pamětní vydání Poslední audience, 23. 12. 2011, č. 249, s. 7.

42) „Hasan bin Talál“, Hospodářské noviny, pamětní vydání Poslední audience, 23. 12. 2011, č. 249, s. 6.

43) Kronika sametové revoluce, Praha: ČTK, 1990, s. 46.