Začátkem devadesátých let jsme si oddechli, když byla rozpuštěna Varšavská smlouva, pakt neblaze proslulý svou intervenční politikou. Zdá se však, že od vstupu České republiky do NATO a bezprostředně následující vojenské intervence v Jugoslávii jsme v tom už zase až po uši…
Vše vlastně začalo už v roce 1991, kdy Československo vyslalo vojenskou jednotku do první války v Perském zálivu. Karel Kryl to tehdy na Svobodné Evropě lapidárně komentoval slovy, že se sice všichni spěcháme podílet na „osvobození Kuvajtu“, ale nešťastnou Litvu, ve stejné době válcovanou ruskými vojáky, nikdo osvobozovat netouží, protože na rozdíl od Kuvajtu nemá ropu.
Již tehdy se zrodila tradice vojenských operací prováděných za takřka jednomyslné podpory politiků, byznysmenů i novinářů, jejichž případní odpůrci byli už předem onálepkováni jako podporovatelé diktátorů, stavěných div ne do jedné roviny s ďáblem. Jedinou „západní“ autoritou, která se tomuto morálnímu teroru neváhala vzepřít, byl vždy papež Jan Pavel II.
Druhým dějstvím čím dál povědomějšího příběhu se stalo již zmíněné bombardování Jugoslávie z roku 1999. Tentokrát byl do role zloducha obsazen Slobodan Miloševič a do rolí rytířů dobra koalice Západu a kosovskoalbánských „bojovníků za svobodu“. Po rozmlácení srbských měst a továren západními bombami (které Václav Havel nazval „humanitárním bombardováním“) bylo Kosovo za všeobecného (jen papežem nesdíleného) jásotu „osvobozeno“, aby se pak brzy nato jeho noví vládcové ukázali být nikoliv bojovníky za svobodu, ale mafiány a teroristy.
Po 11. září 2001 následoval vojenský zásah v Afghánistánu, při kterém západní bombardéry opět sehrály roli vzdušných sil místních bojovníků proti vládě Talibanu. Ta sice byla rychle svržena, ale nově dosazený režim byl a je hodnověrný jen v očích svých západních spojenců. Také o stabilitě si Afghánistán (podobně jako Kosovo) může dodnes nechat jen zdát.
V roce 2003 došlo k další vojenské intervenci, tentokrát proti sekulárnímu režimu Saddáma Husajna v Iráku, nepravdivě obviňovanému z vlastnictví zbraní hromadného ničení a zcela absurdně spojovanému s teroristy z al-Káidy. Po jeho svržení byla země zachvácena zvěrstvy a násilím mnohem víc než za Saddáma a mnout ruce si mohli jen ti, kterým okupace Iráku přinesla ohromné zisky.
V letošním roce se známý scénář opakoval při zásahu v Libyi, kde proti politickému systému vytvořenému Západem střídavě podporovaným a démonizovaným plukovníkem Kaddáfím nejprve vystoupili „rebelové“ (ve vztahu k lidským právům ne nepodobní těm kosovským z roku 1999), kteří byli vzápětí zase jednou označeni za „bojovníky za svobodu“ a podpořeni „humanitárním bombardováním“. I v jejich případě je nutné počítat s možností, že budou záhy odhaleni jako teroristé… což už ovšem na novém rozdělení zisků z libyjské ropy nic nezmění.
Není zabíjení desetitisíců lidí ve jménu humanity nesnesitelným morálním kýčem? Nejde při něm spíše než o boj za lidská práva o projevy chtivosti a moci západních ekonomicko-politických struktur? A neměl pravdu Bob Dylan, když kdysi v písni „Blind Willie McTell“ zpíval o tom, že Bůh je na Svých nebesích, zatímco na zemi, jak se zdá, vládne jen moc a chamtivost a zkorumpovanost?
Smyslem tohoto článku bylo položení oněch znepokojivých otázek, nikoliv jejich zodpovězení. Nešlo mi v něm o rozbor uvedených pěti válek a jejich shod i rozdílů, ale jen o tázání se, zda se za zdánlivým humanismem dnešního Západu stále neskrývá tvář, o níž Carl Gustav Jung kdysi napsal:
„Je to tvář dravého ptáka, který s krutou koncentrací slídí po vzdálené oběti, tvář, která je hodna plémě námořních a pozemních lupičů. Všichni ti orlové a jiná dravá zvířata, která krášlí štíty našich erbů, se mně zdáli být přiléhavými psychologickými představiteli naší pravé povahy.“
) 
2024 ©