Zbožným člověkem nebyl

Napsal Vít Machálek (») 12. 8. v kategorii Politika, přečteno: 57×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Má dnešní glosa k událostem před 600 lety se nebude týkat ani tak první pražské defenestrace z 30. července 1419, jako spíš smrti Václava IV. z 16. srpna. Událostem doby Václavovy vlády jsem se již kdysi na blogu věnoval, a to ve spojení s 650. výročím jeho narození z 26. února 1361 a se zaměřením na církevní dějiny. Dnes bych své tehdejší blogování doplnil glosou týkající se spíše osobnosti Václava IV. a osobnosti státníka obecně. 

V čele českého státu stáli v průběhu jeho více než tisícileté existence panovníci s knížecím titulem,  králové, císaři a nakonec prezidenti. Působili v různých dobách spojených s různými mentalitami a současně byli velmi různorodí i po stránce svého osobního smýšlení a přístupu k státnickým povinnostem. Zdaleka ne všichni k nim přistupovali s vážností a pokorou, což platí také o Václavovi IV.

Nikdy jsem se netajil tím, že mým hrdinou je v tomto ohledu muž, postavený do čela českého státu v době jeho krajně kritické situace, prezident druhé republiky Emil Hácha. Tomu po zvolení do čela pomnichovského Československa stačila k popsání jeho programu dvě slova: Ich dien (Sloužím). Jednalo se o heslo dědečka Václava IV., Jana Lucemburského, které by mohlo představovat docela dobrý šibolet k rozdělení státníků do dvou skupin podle toho, zda v jejich ústech slovo „Sloužím“ dává či nedává smysl…

Jde samozřejmě o jiné kritérium, než jakým by bylo pouhé posuzování politické úspěšnosti či neúspěšnosti. O to mi v dnešní glose nepůjde – mimo jiné už proto, že některé hlavy našeho státu stály v jeho čele za časů tak nepříznivých a komplikovaných, že bilanci jejich vládnutí nelze srovnávat s bilancí těch, kterým doba přála více. To platí i o nutně nespravedlivém srovnávání doby Václavovy vlády s dobou vlády jeho otce Karla IV. Lze se však samozřejmě zamýšlet nad lidskými typy obou těchto panovníků.

Když jsem si srovnával líčení Václavovy osobnosti u různých historiků a autorů literatury faktu, zdaleka nejvíc mne zaujal její popis v knize Jan Hus od Evy Kantůrkové, podaný se smyslem pro dramatičnost a současně i pro empatický a nečernobílý pohled. Než se dostanu ke způsobu, jakým tato autorka srovnala Václava s Karlem, musím nejprve ocitovat Ze starých letopisů českých zprávu týkající se dnešního výročí, tj. Václavovy smrti, k níž došlo osmnáctého dne po první pražské defenestraci, „to jest ve středu po Nanebevzetí Panny Marie, [kdy] zemřel král Václav, římský a český král, na Novém hradu poblíž Prahy, raněn náhlou mrtvicí z velkého žalu nad tím, že se Pražané tak silně vzbouřili a konšely jím ustanovené sházeli z radnice a dopustili se na nich takové ukrutnosti. Zemřel v podvečer, v hodinu nešporní, s velikým křikem a strašným řevem. Jeho tělo bylo po několika dnech ze strachu před lidmi v noci převezeno na hrad Pražský a uloženo v kapli sv. Václava. A po několika týdnech bylo odtud v noci a potajmu převezeno do kláštera, který se jmenuje Zbraslav a ve kterém si přál být pohřben; tam ho pochovali rybáři, pekaři a laičtí mniši z toho kláštera. V následujícím roce, kdy byl klášter vypálen, táboři krále opět vykopali a položili ho na oltář; udělali mu korunu ze sena, napájeli ho pivem a říkali: ,Však, když jsi byl naživu, rád jsi s námi popíjel.‘ A nechali ho tam a klášter zapálili.“ 

Kantůrková k tomu lapidárně dodává, že Václavovu otci „by nikdo neřekl ,kdyžs s námi popíjel‘; a jestli i Karel s někým popíjel, ten by pak nehanobil jeho mrtvolu pivem.“ Jestliže přičiněním Karla IV. dosáhla vážnost českého krále i Českého království svého dějinného vrcholu, Václavovým přičiněním naopak strašlivě upadla. Jiná věc ovšem je, že otec nese odpovědnost za výchovu syna a že Karel, až příliš šťastný z toho, že se v poměrně pokročilém věku konečně dočkal dědice a následníka, Václava na jeho budoucí povinnosti příliš dobře nepřipravil. Podle Evy Kantůrkové v kralevici, kterého otec už ve dvou letech nechal korunovat českým králem, mohl vznikat „dojem, že kralování je pouhá pompézní formalita, kdežto osoba krále je nedotknutelná vysokou mocí; výchova [vedla] k povědomí moci přesně opačnému, než jaké pak doba od Václava požadovala. Karel, který sám o svou moc tvrdě bojoval, učil Václava kralovat bez vládnutí, bez mocenské služby obecnému řádu, jak jej tenkrát královská moc představovala a jak se taky on sám vždycky choval; být však od svých dvou let králem bez zásluh, by byla asi i pro silnou povahu zátěž rozkladná. A kdoví, zda toto přílišné zatížení nezpůsobovalo pověstnou Václavovu psychickou labilitu.“

Kdybychom Václavovu vládu v Čechách opravdu počítali už od onoho roku 1363, vyšlo by nám, že vládl plných šestapadesát let. Každopádně si český (a nominálně i římský) trůn dokázal udržet až do své smrti, což byl vzhledem k velmi labilní politické situaci a množství Václavových protivníků pozoruhodný výkon.

Nemá však role panovníka spočívat v něčem jiném než v pouhém lavírování s cílem udržet si svou osobní moc?  Václava lze těžko zbavit podezření, že mu i ve sporech zdánlivě ideových (např. ve střetu mezi českými „viklefisty“ a německými mistry na pražské univerzitě, který mocensky rozťal Dekretem kutnohorským) ve skutečnosti šlo právě jen o toto.

Někdy bývá idealizovaně nazýván „lidovým králem“, ale i jeho obklopování se nižšími šlechtici a měšťany (s nimiž si mohl dělat, co chtěl) bylo spíš něčím na způsob účelového spojenectví proti těm, kdo stáli na nejvyšších příčkách tehdejší společnosti. Neurozeného původu byl ostatně i svatý Jan Nepomucký, u kterého právě tato skutečnost králi uvolnila ruce ve chvíli, kdy se mu zachtělo nechat tohoto generálního vikáře nenáviděného pražského arcibiskupa umučit…

Eva Kantůrková se ve svém životopisu Jana Husa musí nějak vyrovnat se skutečností, že Hus ve viklefovském duchu viděl v duchovně a mravně na obě nohy kulhajícím králi možného strůjce obrody církve. Nepříliš přesvědčivě vysvětluje, že Husovo reformní horlení se týkalo právě jen „církve“ (ve zcela klerikálním duchu chápané pouze ve smyslu „duchovenstvo“) a že tedy Husův morální étos mířící na „etiku církve“ nelze směšovat s problematikou „světské etiky“ královského dvora. Tatáž autorka ovšem současně cituje jinou známou postavu tehdejšího opravného hnutí, Tomáše ze Štítného, který vůči Václavovi nebyl tak shovívavý jako reformátor z Husince a kladl mj. tuto řečnickou otázku: „É, kam král zajde, dá-li sebú ukrutnosti, smilstvu, opilstvu a dětinné mysli panovati?“

Ve vztahu k Husovi bych však v této glose k 600. výročí Václavovy smrti spojenému i s 600. výročím proměny husovského reformního hnutí v husitskou revoluci rád zmínil především zajímavou tezi z Kalistových Stručných dějin československých, podle níž Husovou smrtí v Kostnici „hnutí pozbylo vůdce, který byl s to, aby je udržel v zákonných cestách“. Václav každopádně už v roce 1419 nemohl dělat nic, ať už proto, že byl již na smrtelné posteli, anebo i proto, že v něm (na rozdíl od Husa) nikdo nemohl spatřovat duchovní a mravní autoritu…

Eva Kantůrková se zamýšlí mj. i nad totálně odlišnými přístupy obou k bibli. V Husově bibli by byly nemyslitelné necudné ilustrace typu vyobrazení „lazebnic“, kterými proslula bible krále Václava. Pro reformátora byla bible živým Božím slovem, zatímco na Václavově dvoře směřujícím k světsky renesančnímu cítění se mohla stát záminkou k vyobrazování kratochvílí s Božím slovem  neslučitelných. Nejdůležitější věta z kapitoly o králi Václavovi u Kantůrkové zní: „Ve věcech církve i theologie Václav nebyl nikdy skrupulózní; přestože měl zbožného otce a byl vychováván dvěma arcibiskupy, sám zbožným člověkem nebyl.“

Otázka, na kterou měl středověk ve srovnání s dneškem alespoň jasnou odpověď (i když lidí opravdu zbožných a křesťansky pokorných v něm možná nebylo víc než dnes), zni takto: Je žádoucí, aby státnici byli zbožnými lidmi? Sebestřednost na straně jedné a zbožnost spojená s vědomím odpovědnosti před Bohem na straně druhé představují dva protikladné životní postoje, přičemž od nositelů prvního z nich nelze očekávat pojímání politiky jako služby.

 

 

 

 

 

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a jedenáct