Březen 1939 (druhá část)

Napsal Vít Machálek (») 30. 3. v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 166×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Ve svém minulém příspěvku pohybujícím se na pomezí dějin a fikce jsem konstatoval, že pro prezidenta Emila Háchu a jeho místo v českých dějinách by bylo nepochybně lepší, kdyby dne 14. března 1939 do Berlína nejel či nedojel. Pro český národ by se však naproti tomu jednalo o mnohem horší alternativu. Bez Háchovy cesty k Hitlerovi by nás totiž Němci také okupovali (patrně způsobem značně krvavým), české země by byly anektovány a v následujících letech by v nich nejspíš vládli jen sami nacisté bez jakéhokoliv mezičlánku mezi nimi a českým národem či (v ještě horším případě) s mezičlánkem v podobě českých fašistů, kteří by českou společnost zatahovali do podílení se na nacistických zločinech. Neexistoval by žádný národně obranný boj vedený protektorátním prezidentem, protektorátní vládou a Národním souručenstvím. Takzvanou protektorátní autonomii a možnosti s ní spojené umožnila právě jen Háchova cesta do Berlína a jeho tragická, ale v dané situaci menší zlo představující kapitulace před Hitlerem.

Háchova tragédie spočívala v tom, že celá doba jeho prezidentství byla naprosto extrémní, vymykající se běžným měřítkům a on v ní nikdy nemohl volit mezi dobrem a zlem, ale vždy nanejvýš např. mezi lidským dobrem a politickým zlem či naopak.

Velký moralista Jan Tesař, jehož statečnosti v době nastupující normalizace si nesmírně vážím, ale jehož pohled na prezidenta Háchu nemohu vnímat jako adekvátní, v době kolem další okupace našich zemí - tentokrát sovětské z 21. srpna 1968 - v sérii svých (zdánlivě?) historických článků prezidenta Háchu odsoudil z hlediska černobílé etiky, neberoucí v potaz nejen Háchův lidský profil, ale ani reálie roku 1939, velmi odlišné od reálií roku 1969. V prvním případě existovaly (každopádně z Háchova pohledu) jen alternativy genocidy českého národa nacisty anebo jeho dočkání se budoucí porážky nacistického Německa za cenu přechodného "dělání opiček ve společnosti zuřivého blázna" (1), zatímco ve druhém ze strany sovětských okupantů genocida nehrozila (a současně se ani nerýsovala možná pomoc zvenčí).

Před několika dny jsem byl zklamán z portrétu Emila Háchy, kterým Petr Zídek v Lidových novinách přispěl do seriálu k 80. výroč nacistické okupace. Zatímco v minulosti jsem velmi oceňoval trefné poukazy tohoto publicisty na nespravedlnosti a nesmyslnost srovnávání prezidenta Háchy s politiky doby komunismu typu prezidenta Svobody (2), nyní mne nemile překvapil nekritický příklon k tesařovské optice, s nímž Petr Zídek napsal:

"Americký diplomat působící na konci třicátých let v Praze George Kennan (3) charakterizoval Háchovu taktiku jako ,částečnou součinnost se zlem za účelem jeho maximálního zneškodnění´. Paradoxnosti této politiky si dobře všiml historik Jan Tesař: ,A tak se ze zla, které se dalo trpět, stalo zlo, které bylo nutno bránit.´ Jedním z výrazů této politíky se stal v březnu a dubnu 1939 vznik Národního souručenství, nepochybně totalitní organizace, jejímiž členy se stalo 99 procent Čechů a která vznikla s programem ,protiněmecky motivované proněmecké loajality´ (Jan Tesař)." (4)

Polemika s takovouto definicí programu Háchy a Národního souručenství (NS) by vydala na zvláštní článek či knihu, ale po uvedeném citátu musím už teď (dřív než se dostanu k počátkům NS) zmínit aspoň jeden z mnoha možných argumentů ohledně pochybnosti formule o NS jako "nepochybně totalitní organizaci". V době nacistické okupace NS samozřejmě nemohlo být definováno jako demokratická organizace navazující na prvorepublikový parlamentarismus, ale fakticky zde tato návaznost byla, a to nejen v tom, že Výbor NS zasedal v budově někdejší poslanecké sněmovny pod sochou T. G. Masaryka, ale také v tom, že politická práce NS v mnohém navazovala na někdejší stranickopolitickou základnu a na koaliční spolupráci z dob první republiky. V pozadí Výboru NS stáli staří političtí matadoři typu agrárníka Berana a sociálního demokrata Hampla coby vůdců dvou stran předokupační druhé republiky.

Zatímco v počátcích NS byl vliv politických předáků výrazný (byť se mohl uplatňovat jen z pozadí), v osudových událostech 14.-15. března 1939 zkušení politikové sehráli podivně nicotnou roli a vše nechali na nezkušeném nepolitikovi Háchovi, kterého vláda vyslala vyjednávat do Berlína, aniž by jej aspoň před odjezdem řádně informovala o situaci.

Když Hácha 14. března 1939 kolem čtvrté odpoledne odjížděl zvláštním vlakem z Prahy, evidentně neměl ani tušení o tom, že se německá vojska ze všech stran stahují k hranicím druhé republiky a že okupace zbytku českých zemí už je téměř veřejným tajemstvím. Vláda a konkrétně premiér Beran dostali informace jak od československé zpravodajské služby, tak také přímo z Berlína, kde šéf nacistické propagandy Goebbels už dopoledne "nezbytnost" obsazení Čech a Moravy vysvětloval zahraničním novinářům. Od americké žurnalistky Sigrid Schulzové se o tom dozvěděl český novinář Ludvík Jehl, který prostřednictvím šéfa tiskového odboru prezidia ministerské rady Zdeňka Schmoranze informoval ministerského předsedu. Beran prý reagoval slovy, že "ten, kdo s tímhle  bůhvíodkud přišel, je vůl". Ani jej nenapadlo předat takto závažnou zprávu prezidentovi. (5)

Je asi zbytečné spekulovat o tom, zda by v opačném případě Hácha do Berlína vůbec odjel či zda by se rozhodl k nějakému jinému kroku. Faktem totiž je, že dokonce i po příjezdu do Berlína v deset hodin večer, kdy Hácha o situaci hovořil se svým přítelem Vojtěchem Mastným, naším dlouholetým vyslancem v Německu, ke kterému měl velkou důvěru, nenabyl dojmu, že by mělo dojít k nejhoršímu. Mastný prezidentovi a s ním přijíždějícímu ministru zahraničí Chvalkovskému sdělil výmluvnou zprávu, že "Němci vtrhli odpoledne do Moravské Ostravy", přesto však byl "spíše optimistický a soudil, že to dopadne dobře". (6) Domníval se, že německá armáda Ostravou jen prochází na Slovensko.

V dané souvislosti je třeba připomenout, že Československo de facto už od Mnichova nebylo suverénním státem, že si muselo nechat líbit neustálé obsazování různých částí svého území a že jeho představitele už v tomto ohledu nemohlo nic překvapit. Tedy s výjimkou jediné věci, a sice Hitlerova rozhodnutí vůči němu tak vstřícnou mnichovskou dohodu už po necelém půlroce okupací zbytku našich zemí roztrhat...

Mnichov každopádně vložil osud našeho státu do Hitlerových rukou. V tragické audienci u Hitlera na říšském kancléřství, k níž byl Hácha s Chvalkovským povolán v jednu hodinu v noci, prezident v žádném případě nepronesl větu o tom, že vkládá osud své země do rukou Hitlera, kterou si nacisté sami napsali do berlínského protokolu. Podle svého záznamu o tehdejších událostech prezident řekl, že osud českého národa byl (v Mníchově) "položen" do Hitlerových rukou, že však vzhledem "k hlubokému porozumění říšského kancléře pro národnost" máme jistě právo očekávat, že Hitler respektuje naši národní svébytnost. (7)

Poté mělo (jak se Hácha domníval) začít jednání o další existenci českého státu. Pro prezidenta "byla velká rána z nebe", když mu Hitler místo toho sdělil své rozhodnutí, že Čechy a Morava budou v šest hodin ráno okupovány německou armádou. (8)

Je možné diskutovat o "malých" otázkách typu toho, co v Čechách případně mohlo (anebo nemohlo) být zničeno, aby se nedostalo do rukou okupantů, ale "velká" otázka týkající se okupace samotné je jednoznačná v tom, že jí po Mnichově už nešlo zabránit. Na Háchovi ležela odpovědnost za to, aby tváří v tvář Hitlerovi, který chtěl Čechy vyhladit, zabránil věcem horším než samotná okupace.

Klíčem k pochopení Háchova smýšlení a jednání 15. března 1939 mohou být jeho slova pronesená při novoroční audienci z 1. ledna 1941, při níž dr. Hácha vyjádřil názor, že by žádný Čech na jeho místě nemohl jednat jinak "tváří v tvář největšímu národnímu nepříteli". (9) I když Hácha nemohl znát nacistické plány v tom rozsahu, v jakém je dnes známe my, nepochybně odhadl, že Hitler a spol. zamýšlejí tak či onak, "so oder so" (vyvražděním, germanizací, deportací Čechů na Východ...) vyřešit "českou otázku" jednou provždy. (10) Nepochyboval sice o tom, že plány nacistů nakonec ztroskotají a že ve válce, k níž jejich politika povede, bude Německo poraženo, ale právě proto považoval za naprosto nevyhnutelné i za cenu jakéhokoliv osobního pokoření získat čas a dosáhnout toho, aby uskutečňování těchto plánů bylo zpomaleno. Alternativy tedy pro něj byly tyto: buď se muž stojící v čele národa poníží před Hitlerem, a tak dosáhne zmírnění či zpomalení jeho protičeských plánů, anebo bude dbát především na svou čest a zachová si ji za cenu toho, že nacistické vraždění Čechů začne okamžitě. (11) Pro Háchu to byla osobně trýznivá, ale jednoznačná volba. Ve svých starších háchovských úvahách (12) jsem popsal podobné dilema, před kterým se podle biblické knihy Jeremjáš musel král Babylóňany dobývaného Judska Sidkijáš rozhodnout mezi záchranou Jeruzaléma a jeho obyvatel za cenu svého pokoření se před nepřítelem, anebo záchranou vlastní cti za cenu naprosté zkázy, přičemž k neštěstí všech zvolil druhou možnost. (13)

Hácha se naproti tomu "ani v nejmenším nepokusil nadřadit osobní čest zájmům národa", i když současně bojoval o vše, čeho bylo v dané situaci možné dosáhnout. (14) Odvrácení okupace do této kategorie samozřejmě nepatřilo, i když se prezident pokusil Hitlerovi nabídnout dobrovolné odzbrojení československé armády, jejíž existenci vůdce uvedl jako jednu ze záminek k "nutnosti" vojenského obsazení. Hitler reagoval slovy, že jeho rozhodnutí jsou nezměnitelná. (15)

Háchovi pak nezbylo než se telefonicky spojit s Prahou, kde se k noční schůzi scházela vláda, aby premiérovi Beranovi a ministru obrany generálu Syrovému sdělil, že Hitler nařídil německé armádě obsazení českých zemí a že jeho úsilí o změnu tohoto rozhodnutí vyšlo naprázdno, a vydat Němci ultimativně požadovaný kapitulační rozkaz československé armádě. Beran a Syrový se s ním plně shodovali v názoru, že cokoliv jiného by za dané situace bylo vůči českému národu krajně nezodpovědné. Rudolf Beran byl podle své poválečné výpovědi přesvědčen, že kdyby bylo naše vojsko vyzváno k odporu, "že takový rozkaz by stál tisíce a tisíce českých životů a Bůh ví, jaké by měl ještě strašné důsledky pro národ. Kolik by bylo Lidic /.../, čeho by byl ten sadista Hitler schopen, kdyby došlo u nás k odporu, to nevíme. Dle mého přesvědčení by byly důsledky strašné." (16)

Neuvěřitelně dlouho - bezmála po celou tu osudovou noc na 15. března - pak Hácha vzdoroval dalšímu a hlavnímu požadavku nacistických gangsterů, aby s Chvalkovským podepsal tzv. protokol o berlínském jednání (ve skutečnosti nacisty už před jeho příjezdem do Berlína připravený dokument, ve kterém mu byla do úst vkládána slova, která nikdy neřekl). Nacisté mu však dali najevo, že vojenská kapitulace k odvrácení strašlivého masakru nic netušících bezbranných obyvatel českých měst zdaleka nestačí a že Háchovo odmítnutí tvrzení, že vložil osud národa do Hitlerových rukou, by pro jeho národ mělo osudové důsledky. Perverzní sadista Göring se evidentně vyžíval v tom, když mohl Háchu s téměř homosexuální manýrou vzít za ruku a mazlivě mu do ouška šeptat slova o tom, že je připraven nařídit německému letectvu, aby srovnalo Prahu se zemí, ,aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles... Alles in die Luft, Herr Staatpsräsident, a to všechno proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera". Podle svého líčení spisovateli Karlu Horkému Hácha pod touto šílenou hrozbou nakonec podepsal, a to jen "sám za sebe" a s tím, že v sázce byla jen jeho vlastní čest, protože s tím neměli nic společného ani národ, ani parlament, ani vláda, ale "jen ten nešťastný Hácha". (17) I když v původním textu dokumentu bylo řečeno, že prezident odevzdal osud Čechů do Hitlerových rukou nejen jménem svým, ale také jménem pražské vlády, Hácha si u Hitlera vymohl vypuštění zmínky o vládě a podepsal výhradně jen za svou osobu, "jsa si vědom, že po stránce ústavně právní není k takovému kroku v žádném směru oprávněn", aby tak "oslabil význam dokumentu před mezinárodní veřejností podle svých možností". (18)

K podpisu došlo až po Háchově "tříhodinovém odporu brutalitě, nátlaku a hrozbám Hitlerovým, Göringovým a dalších", což bylo ze strany "tohoto starého oslabeného člověka dobrým výkonem". (19) Tento výkon obzvlášť vynikne ve srovnání s ministrem Chvalkovským, mnohem mladším zdatným mužem a za jiných okolností sebevědomým politikem, který u Hitlera "po celou dobu audience jen trapně mlčel". (20)

Způsob, jakým se prezident Hácha v nejhorší noci svého života držel, vynikne i ve srovnání s premiérem Beranem, oproti Háchovi rovněž mladším mužem a ostříleným politikem, který navíc noc na 15. března neprožíval v Berlíně, ale v Praze, tedy s neporovnatelně menším psychickým vypětím. V době, kdy hrozilo, že čeští extremisté využijí nacistické okupace k tomu, aby se s pomocí Němců chopili moci a rozpoutali vraždění židů a českých demokratů, a i jinak bylo nanejvýš potřebné, aby předseda vlády energicky jednal, se Rudolf Beran nervově zhroutil a neučinil vůbec nic:

"Premiér Beran ihned po skončení noční schůze /vlády/ odjíždí do svého bytu. Rozhodne se prý - jak o tom vypoví po válce - spáchat sebevraždu, ale manželka a oba synové mu vyrvou pistoli z rukou Postihne ho stav, který zpětně nazve nervovou třesavkou. Nezvedá sluchátko stále vyzvánějícího telefonu a nesmí tak učinit nikdo z rodiny. Přichází za ním řada lidí, ale vzpomíná si pouze na to, že sociálně demokratický předák Antonín Hampl /.../ mu říká: ,Vzchop se! Musíme nyní držet hlavu vzhůru!´ Navzdory této výzvě předseda vlády Beran po celý tento den /15. března 1939/, historický den země, nevyjde z domu, o ničem nerozhodne a nikoho ničím neúkoluje." (21)

Spodina české politiky - příslušníci Vlajky, Akce národní obnovy (ANO) a Gajdovy fašistické strany - byla naopak v tento den velmi aktivní. V prvních hodinách po příchodu německých vojsk se zdálo, že její uchopení moci je hotovou věcí. Nacisté tehdy ještě nebyli s konečnou platností rozhodnuti, jak poměry v okupované zemi do budoucna uspořádají (původní radikální plán padl ve chvíli Háchova příjezdu do Berlína a jeho "dohody" s Hitlerem), a varianta s vytvořením autonomní české vlády složené s vlajkařů a fašistů se po určitou dobu zdála být nejpravděpodobnější možností. Extremisté pronikli do budovy parlamentu, kde utvořili tzv. Český národní výbor, vydali manifest, kterým se Gajda "ujal vedení národa", a navázali kontakty s německou armádou, jejíž zmocněnec je vyzval, aby do půlnoci předložili návrh složení nové vlády. (22)

Demokratickým politikům (resp. několika pohotovým jedincům z jejich řad, mezi nimiž hrál důležitou roli v neposlední řadě i Háchův důvěrník a šéf prezidentské kanceláře Jiří Havelka) se však v kritické chvíli podařilo tuto hrozbu odvrátit. V této souvislosti bývá obvykle nejvíc vyzdvihována aktivita sociálně demokratického politika Jaromíra Nečase, který se objevil mezi členy Českého národního výboru, aby v něm "úplně paralyzoval pokus generála Gajdy chopit se v průběhu kritických čtyřiadvaceti hodin následujících po Háchově odjezdu do Berlína moci". (23)

Pro objektivní historiografii ovšem neexistuje žádný důvod vyzvedávat jen levicové politiky a připisovat výhradně jen negativa agrárníkům, jak se to u nás dělo v letech 1945-1989. Dne 15. března 1939 i v následujícím období sehrál významnou roli například i (později jak nacisty, tak komunisty vězněný) agrární politik Oldřich Suchý. Ten ve svých pamětech uvádí:

"/.../ dalo se očekávat, že při všeobecném znechucení a nezájmu veřejnosti a při teroru se podaří třeba malé, ale zato odvážné skupině zmocnit se vedení a zapojit český lid do německých služeb. To zřejmě sledovali i Němci, a proto také všemožně tuto snahu českých fašistů podporovali. /.../ Naštěstí mnohým z nás bylo jasné, jaké nebezpečí tu hrozí celému dalšímu vývoji, zejména emigraci, a proto jsme také všemožně usilovali, aby tento manévr fašistů byl zmařen. Bylo výhodou, že ke Gajdovi neměli důvěru ani vlajkaři, především Dr. Pecháček, ani anisté, a tak bylo celkem snadné přesvědčit výbor, že není možné podniknout něco bez vědomí prezidenta, jehož autoritu jsme úmyslně vyzdvihovali, i to, že on jediný má důvěru vůdcovu, a že je proto nutno věc odložit, dokud se nebude mluvit s Dr. Háchou." (24)

Hácha se naštěstí z Berlína vrátil ještě včas, i když jeho vlak byl cestou úmyslně zdržován, aby tak mohl ještě před prezidentem do Prahy dorazit Hitler, který si chtěl vychutnat svůj gangsterský triumf. Hitler se objevil na Pražském hradě 15. března ve čtvrt na osm večer, zatímco prezidentsk vlak přijel do Prahy teprve o půl osmé. (25) Hned poté, co se Hácha se svou družinou prodral mezi okupačními vojáky do svého sídla, svolal do knihovny vedle své soukromé kanceláře na Hradě schůzi ministerské rady, ve které referoval o událostech berlínské noci. K jeho setkání s Hitlerem však tehdy podle všeho nedošlo, protože führer (bez ohledu na své sliby zachování českého státu, kterými v Berlíně Háchu zahrnoval) neměl absolutně žádný zájem s prezidentem o něčem jednat a naopak chtěl o budoucnosti Čech a Moravy rozhodnout zcela sám. V průběhu noční porady na Hradě skupina nacistických politiků a právníků podle Hitlerových pokynů vypracovávala novou státoprávní normu pro české země. Výsledkem této porady byl Výnos vůdce a říšského kancléře ze 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava.

Zatímco chronologie událostí 14.-15. března (odtržení Slovenska - Háchova cesta do Berlína - okupace) je obecně známá, chronologie následujících událostí už je často předmětem omylů. Mnozí Češi si například zcela mylně spojují Háchovu cestu do Berlína s nějakým "podepsáním protektorátu" a neuvědomují si, že protektorát byl vyhlášen až 16. března a že Hitler jeho vyhlášením Háchu zaskočil a podvedl. V Berlíně mu totiž slavnostně sliboval, že zůstane hlavou státu, a o nějakém vyhlášení do Velkoněmecké říše začleněného protektorátu vůbec nebyla řeč. I tak ovšem "autonomní" protektorátní status českých zemí představoval relativně lepší řešení ve srovnání s prostým připojením Čech a Moravy k Německu.

Ve Výnosu bylo řečeno, že "Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám" (26) a že hlava autonomí správy "požívá ochrany a čestných práv hlavy státu", přičemž ale zdání státnosti bylo hned v následující větě smazáno konstatováním, že funkce státního prezidenta je podřízena Hitlerově vůli: "Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře." (27) O dbání "politických směrnic Vůdce a říšského kancléře" měl podle Výnosu dbát říšský protektor jako Hitlerův zástupce, kterému bylo dáno mj. právo potvrzovat jmenování členů vlády a znemožňovat svými námitkami vyhlášení jakéhokoliv zákonodárného, správního či soudního rozhodnutí. (28)

Události 16. března 1939 za sebou následovaly v tomto kuriózním pořadí: 1) Hitler vydal svůj Výnos, 2) Výnos byl odvysílán rozhlasem, ze kterého se o něm dozvěděl i prezident, 3) Háchu navštívil německý ministr zahraničí Ribbentrop, aby jej informoval o vydání Výnosu, 4) Hácha byl předvolán k Hitlerovi.

Ve vztahu k vyhlášení protektorátu je třeba ještě jednou konstatovat, že bylo zcela jednostranným aktem Adolfa Hitlera, který se při něm neodvolával na žádné jednání s Háchou, a že Hácha se jím cítil být podveden, protože představovalo porušení slibu, který o den dřív dostal. Poválečný rozsudek Národního soudu nad členy Beranovy vlády v této souvislosti konstatoval, že berlínský protokol byl výsledkem "nejen hrozeb, nýbrž i podvodu" spáchaného na Háchovi. (29) Nacisté Háchovi 15. března 1939 slibovali nejen zachování českého státu, ale také (podobně jako Sověti Dubčekovi a spol. po 21. srpnu 1968), že okupace bude jen dočasná...

Nacistické věrolomnosti nebraly konce. Když Ribbentrop předával Háchovi protektorátní status, prezident jej požádal, aby do funkcí v okupační správě nebyli jmenováni sudetští Němci, "kteří nemohou mít dost objektivity, aby je plnili. Ribbentrop přisvědčil. Zatím však byl již jmenován Konrad Henlein šéfem civilní správy při okupační armádě, a jmenování K. H. Franka státním sekretářem a náměstkem říšského protektora již také bylo připraveno." (30)

I když Hácha a Chvalkovský po návratu z Berlína očekávali, že v Praze bude následovat jednání o novém státoprávním postavení českých zemí, k žádnému jednání nikdy nedošlo a Hitler se na Hradě setkal s prezidentem teprve ve chvíli, kdy už nebylo o čem jednat. Šlo vlastně jen o formální vyjádření důvěry Háchovi jako hlavě protektorátu ve smyslu jednoho z článků Výnosu. Podle Háchova záznamu dále při tomto "rozhovoru obsahově méně významném" Hitler prezidentovi slíbil, že bude říšským protektorem jmenovat nepolitickou a objektivní osobnost, a ujistil jej, že se na něj může v budoucnu kdykoliv obrátit. (31) Pozdější Háchovy snahy protestovat  Hitlera proti neustálému pošlapávání české "autonomie" měly ovšem ukázat, že toto ujištění je stejně bezcenné jako führerovy předcházející sliby.

Skutečnost, že Hitler prezidenta potvrdil ve funkci a ujistil jej o své důvěře, nicméně Háchovi umožnila potlačení pokusu českých fašistů ovládnout protektorát. Hácha zakročil jak u Němců, kterým vyložil, že "Gajda a jeho národní výbor nepožívají jeho důvěry", a dosáhl tak toho, že přestali s Gajdou jednat 32), tak i vnitropoliticky důležitým projevem, který 16. března večer pronesl v pražském rozhlase.

Ve srovnání se zhrouceným Beranem je obdivuhodné, že prezident pokročilého věku a křehkého zdraví po nepředstavitelném vypětí posledních čtyřiadvaceti hodin zjevně neodpočíval, ale osobně se věnoval mj. i přípravě svého projevu. I když se na jeho konečné podobě podíleli i někteří Háchovi spolupracovníci, existuje důkaz toho, že si jej prezident připravoval sám. V Archivu bezpečnostních složek jsou uloženy Háchovy vlastnoruční pracovní verze tohoto projevu hovořící o tom, že prezident byl v Berlíně konfrontován s Hitlerovým "nezměnitelným rozhodnutím", nebo i o tom, že "okupace bude dočasná". (33) Konečná verze projevu pak ovšem byla či musela být upravena do podoby podobnější oficiální verzi událostí z noci na 15. března.

Své setkání s Hitlerem a vyhlášení protektorátu Hácha v projevu popsal ne tak, jak se doopravdy odehrálo, ale v interpretaci pro Čechy co možná nejpříznivější - jako dání a naplnění slibu říšského kancléře, "kterým se zaručuje našemu národu jeho vlastní národní bytí se všemi náležitostmi, potřebnými k uspořádání jeho vlastních věcí a k pěstování vlastního národního života". (34)

Nejdůležitější však byla závěrečná část prezidentova projevu, v níž Hácha s velkou rozhodností prohlásil, že důvěry, kterou loni obdržel od ústavních činitelů a nyní i od říšského kancléře, využije k potlačení skupin, které na úkor národa sledují své vlastní zájmy (tj. fašistů a kolaborantů):

"Nikdy v minulosti neměl náš lid tak vážnou dějinnou povinnost, aby byl naprosto svorný a jednotný. Rozhodl jsem se proto jako odpovědná hlava národa českého, že učiním  co nejrychleji rozhodné kroky, které povedou k naprostému sjedncení všech vrstev národa, neboť jedině toto sjednocení zabezpečí jeho blaho a štěstí. Jsa povinen o ně pečovati, jsem odhodlán nestrpěti žádné odstředivé snahy, žádné skupiny a frankce, které, nedbajíce zájmů nejvyšších, měly by touhu nad tyto zájmy povyšovati zájmy stran a osob." (35)

Nesporný pozitivní význam Háchova projevu spočíval právě v avizování budoucího vzniku Národního souručenství jako celonárodní obranné organizace, což byl současně i rozhodující krok k likvidaci Českého národního výboru.

Dne 17. březn 1939 Hácha přijal na Hradě jeho delegaci v čele s Gajdou a sdělil jí své rozhodnutí, že "budou likvidovány všechny dosavadní politické útvary a okamžitě se bude budovat nové jednotné politické hnutí". (36) Ostří možného odporu přitom otupil neurčitým příslibem, že lidé z Českého národního výboru budou jmenováni do vedení Národnho souručenství.

Mezitím nadále úřadovala vláda Rudolfa Berana, který se konečně vzchopil. Její působnost byla ovšem zpočátku omezena jen na Čechy, zatímco "na poměry na Moravě neměla prakticky žádný vliv. Situace se upravovala jen zvolna, ale díky stálým zákrokům Háchovým dospělo se přece jenom k jakés takés administrativní urovnanosti." (37)

V prvních dnech a týdnech po okupaci prezident zakročoval především u generála Blaskowitze, nejvyššího představitele vojenské okupační správy v Čechách. Přitom začalo to, co po celou dobu dějin protektorátu představovalo hlavní Háchovu agendu, totiž jeho neúnavné intervenování za české lidi a zmírňování nejrůznějších projevů násilí a odvetných akcí vůči nim ze strany nacistů. Při jedné z intervencí u generála Blaskowitze prezident napřklad dosáhl toho, že Blaskowitz "v krátké době a bez dalšího vyšetřování urovnal" střelbu na německé vojáky v Jenči, za kterou tak téměř zázrakem nikdo z Čechů nezaplatil životem. (38)

Doba vojenské okupační správy měla ovšem po několika týdnech skončit a být nahrazena politickou správou, do jejíhož čela si Hitler rafinovaně vybral dva muže současně: Konstantina von Neuratha jako uhlazeného diplomata, který měl ve funkci říšského protektora dělat především na mezinárodní veřejnost dojem, že se s Čechy nezachází nijak brutálně, a naopak velmi brutálního sudetoněmeckého "čechobijce" Karla Hermanna Franka do funkce státního tajemníka u říšského protektora a vyššího vedoucího SS a policie v protektorátě. Už 17. března si k sobě Hitler povolal Neuratha i Franka, 18. března jim při jednání ve vídeňském hotelu Imperial udělil příslušné pokyny a 19. března vyšla zpráva o jejich jmenování v denním tisku. (39)

Na české straně se mezitím kvapně a usilovně pracovalo na vytvoření Národního souručenství. Dne 18. března Hácha informoval ministra Feierabenda, který jej navštívil po svém návratu z papežské inaugurace a k Háchovu dojetí mu tlumočil požehnání nového papeže, že jeho cílem je udržet Národní souručenství v rukou slušných a demokraticky smýšlejících lidí. Řekl také, že k tomuto cíli směřují jednání vedená Havelkou, Beranem a Hamplem. (40)

Složení Výboru Národního souručenství, jmenovaného Háchou dne 21. března 1939, bylo tedy do značné míry dílem předsedů obou zanikajících politických stran z doby druhé republiky. Beran a Hampl však do něj fakticky vybírali zástupce takřka všech prvorepublikových politických směrů, i když za daných okolností bylo zapotřebí, aby se jednalo o osobnosti, které nepatřily k první garnituře předmnichovských stran. Z jednání Háchy a prezidentské kanceláře s Beranem a Hamplem "také vyplynulo, že vznikající politické hnutí bude vystupovat jako jediný oprávněný reprezentant národa, a bude tudíž nahrazovat nejen politické strany, ale svým způsobem i Národní shromáždění". (41) Do čela Výboru NS prezident jmenoval prvorepublikového poslance za agrární stranu Adolfa Hrubého, zatímco generálním sekretářem NS se posléze stal bývalý plukovník generálního štábu československé armády Šimon Drgáč, který měl blízko k Československé straně lidové. Důležité bylo, že současně se jmenováním Výboru NS prezident rozpustil Národní shromáždění, a tak jednou provždy znemožnil nacistům, aby parlament nutili k legalizaci okupace či jiných svých opatření.

Ve své řeči pronesené k nově jmenovaným členům Výboru NS se prezident 21. března "po citování Masarykových slov znovu vrátil k tragickému postavení země a oznámil: ,Jestliže jsme se ve dnech zářijových ocitli na pokraji propasti, sestoupili jsme v této propasti za posledních pět měsíců ještě níže a řekl bych, že jsme se zachytili na jakémsi stupni. Naší snahou pak musí být, abychom se na tomto stupni drželi a abychom neklesli ještě níže.´ V projevu o dva dny později pak Hácha řekl: ,Kniha našich národních dějin není uzavřena. Na nás nyní však jest, abychom udrželi svůj národ, abychom zamezili jeho rozkladu, abychom sebrali všechnu mravní sílu tak, abychom neposkytovali obraz národa mravně rozvráceného, neboť takovýto národ nemohl by očekávat nic než záhubu a k ní ještě pohrdání. /.../ My se musíme vyvarovat podlézavosti, musíme se vyvarovat donášení...´" (42)

Vedle takto výmluvně formulovaných úkolů dal prezident Hácha Národnímu souručenství do vínku i oficiální program, vycházející ze tří bodů: "národní pospolitost, sociální spravedlnost a křesťanská morálka". (43) Ten se ovšem nezamlouval okupantům a nikdy jimi nebyl schválen. Frank posléze označil chápání národní pospolitosti v programu NS za velmi vzdálené duchu nacismu (44) a Neurath kritizoval mj. "vyzvedávání křesťanství jako nejstarší morální a duchovní síly národa". (45)

Dne 30. března 1939 se Hácha setkal se zástupci českých deníků, které měly od 1. dubna nést ve svém záhlaví označení "list Národního souručenství". Vyzval je k podpoře NS a prohlásil: "Víra v život našeho národa je myslím to jediné, co nás dnes může napřimovat." Vrátil se ke své cestě do Berlína a vyjádřil názor, že protektorátní "autonomie" byla vyhlášena jen v jejím důsledku, zatímco "původně byla připravena úplná anexe". Zajímavé bylo i jeho konstatování, že se prezidentem stal "bez jakéhokoliv svého přičinění" a že by tuto funkci sotva přijal, "kdyby tušil, jak se věci dle vyvinou", že však na druhou stranu nyní pokládá za svou povinnost zůstat, když se zdá, "že snad přece trochu na tom záleží". (46)

Hácha význam své prezidentské funkce, o kterou věru nestál a která pro něj představovala jen strašné břemeno, nijak nepřeceňoval. Byl si vědom toho, že z hlediska "velké politiky" v ní za daných okolností ničeho významného dosáhnout nemůže. Jako muž, který byl i v politice vždy především člověkem, však myslel hlavně na osudy českých lidí a na to, kolik se jich dočká budoucího, ještě dlouhá léta vzdáleného osvobození z nacistické okupace. U mnoha z nich o tom mohlo rozhodnout právě jeho další působení v úřadě. V případě jeho odchodu z prezidentské funkce by mnohé budoucí oběti nacismu zůstaly bez naděje na jakékoliv zastání. Osvobození se z pout prezidentského úřadu by sice bylo uspokojivé pro něj osobně, ale současně nebezpečné pro český národ, a tak Hácha se sebezapřením zůstal. V březnu 1939 začala prezidentova šestiletá oběť vedoucí až k jeho úplnému psychickému a fyzickému zničení, ale současně také k tomu, že se český národ po celé toto kritické období svých dějin udržel aspoň na stupni spojeném s existencí protektorátu a neklesl do ještě hlubší propasti...

Poznámky:

1) Podle poválečné výpovědi novináře Scheinosta mu Hácha v době okupace řekl: "Připadám si jako člověk, který je zavřen s bláznem v jedné místnosti, již blázen uzamkl a klíč vyhodil oknem. Blázen je zuřivý a útočí na mne a já musím dělat všelijaké opičky, abych s ním vyšel, až někdo z venku klíč najde a otevře mi dvéře" (Pavel Večeřa, "Jan Scheinost  - prominentní katolický novinář před Národním soudem", in: Pavel Marek - Jiří Hanuš, Osobnost v církvi a politice: Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno: CDK, 2006, s. 496, pozn. 37.)

2) Petr Zídek, "Spravedlost v dějinách", Lidové noviny, 5. 1. 2009, roč. 22, č. 3, s 10.

3) George Kennan, jeden z nejvýznamějších amerických diplomatů 20. století, v době druhé republiky a protektorátu nejenže podával do Washingtonu zprávy líčící prezidenta Háchu a jeho spolupracovníky s velkým porozuměním, ale také s nimi přímo spolupracoval a dodával jim informace z diplomatických kruhů.

4) Petr Zídek, "Muž, který se obětoval", Lidové noviny, 25. 3. 2019, roč. 32, č. 71, s. 20.

5) Roman Cílek - Miloslav Moulis, 100 hodin, kdy umírala republika, Praha: Pražská vydavatelská společnost - Epocha, 2009, s. 48.

6) Jaromír Charous, "Vzpomínky ministra zahrančních věcí Františka Chvalkovského na 15. březen 1939", in: Jindřich Dejmek - Marek Loužek (eds.), Nacistická okupace: Sedmdesát let poté, Praha: CEP, 2009, s. 148,

7) Libuše Otáhalová - Milada Červinková (eds.), Acta occupationis Bohemiae et Moraviae. Dokmenty z historie československé politiky 1939-1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 344, s. 421.

8) Háchova slova o "velké ráně z nebe" citovala po válce jeho dcera Milada Rádlová (Československo a norimberský proces, Praha: Miniterstvo informací, 1946, protokol s M. Rádlovou z 19. 11. 1945, s. 196.)

9) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925-1945), Archiv národního muzea, f. Josef Kliment, inv. č. 619, k. 22, díl 3, kap. 22, s. 109.

10) Viz Boris Čelovský, So oder so: Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945, Ostrava: Sfinga, 1995.

11) V dané souvislosti lze pro srovnání připomenout osud Varšavy a Poláků od září 1939.

12) "Jeremiáda Emila Háchy", Katolický týdeník, 2012, roč. 23, č. 29, příloha Perspektivy, s. II.

13) Srov,. Jeremjáš 38,17-18.

14) Srov. Jan Boris Uhlíř, Praha ve stínu hákového kříže, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 11.

15) Československo a norimberský proces, cit. dílo, protokol o Háchově návštěvě u Hitlera, s. 328.

16) "Obhajovací řeč Rudolfa Berana pronesená před Národním soudem 28. a 29. 3. 1947", Střední Evropa, 1992, roč. 7, č. 22, s. 154.

17) Karel Horký, "Rozhovor s doktorem Emilem Háchou", Tvar, 1995, roč. 6, č. 16, s. 14.

18) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR - Lidové noviny, 2015, s. 37.

19) František Škarvan, Sloužil jsem třem prezidentům, dělníkům a církvi. Vzpomínky, Praha: Soukromý tisk, 1999, s. 33.

20) Robert Kvaček - Aleš Chalupa - Miloš Heyduk, Československý rok 1938, Praha: Panorama, 1988, s. 301.

21) Roman Cílek - Miloslav Moulis, cit. dílo, s. 129.

22) Viz Miloslav Moulis, Tajné heslo granát, Praha: Magnet, 1973, s. 114-116.

23) Sheila Grant Duff, A German Protectorate: The Czechs under the Nazi Rule, London 1942, s. 257.

24) Dvakrát otrokem: Paměti agrárníka Oldřicha Suchého, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2014, s. 59.

25) Jiří Padevět, Průvodce protektorátní Prahou: Místa - události - lidé, Praha: Academia - Archiv hlavního města Prahy, 2013, heslo "Pražský hrad", s. 54.

26) "Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava", in: Sbírka zákonů a nařízení, roč. 1939, č. 75, čl. 3, odst. 1, s. 375.

27) Tamtéž, čl. 4.

28) Tamtéž, čl. 5.

29) Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. Zemský odbor bezpečnosti Praha, sg. 300-33-2, rozsudek Národního soudu nad členy Beranovy vlády z 21. 4. 1947, s. 276.

30) Emil Sobota, Co to byl Protektorát, Praha Kvasnička a Hampl, 1946, s. 25-26.

31) Libuše Otáhalová - Milada Červinková, cit. dílo, dok. č. 344, s. 422.

32) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomíny I, Brno: Atlantis, 1994, s. 154.

33) ABS, f. Sbírka různých písemností, sg. S-539-4.

34) Pan president k národu: Výbor z projevů pana státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, č. 1, s. 8.

35) Tamtéž, s. 8-9.

36) Jan Gebhart - Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a, Praha-Litomyšl: Paeka, 2006, s. 207.

37) Jiří Havelka, cit. dílo, s. 36.

38) Viz tamtéž, s. 35.

39) Viz Stanislav Biman - Jaroslav Malíř, Kariéra učitele tělocviku, Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1983, s. 254-255.

40) Ladislav Karel Feierabend, cit. dílo, s. 157.

41) Jan Gebhart - Jan Kuklík, cit. dílo, s. 207.

42) Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha: Práh, 1998, s. 61.

43) Tamtéž.

44) Viz Jan Gebhart - Jan Kuklík, "Počátky Národního souručenství v roce 1939", Český časopis historický, 1993, roč. 91, č. 3, s. 435.

45) Detlef Brandes, "Kolaborace v Protektorátu Čechy a Morava", Dějiny a současnost, 1994, roč. 16, č. 1, s. 25.

46) ABS, f. Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sg. 301-12-2, novináři u Háchy 30. 3. 1939, s. 6-7.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a devět