Březen 1939 (první část)

Napsal Vít Machálek (») 6. 3. v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 185×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Tento měsíc si budeme připomínat osmdesáté výročí národní katastrofy, která nás postihla před osmdesáti lety. Bylo by však záhodno připomenout si i skutečnost, že mohlo dojít ke katastrofě ještě mnohem větší. To, že jsme dnes na světě, je důkazem toho, že naši rodiče či prarodiče nebyli při obsazení našich zemí německou armádou zmasakrováni. Okupace proběhla způsobem vzhledem ke známé fanatické nenávisti nacistů ke Slovanům a konkrétně k Čechům překvapivě mírným. Také následné vyhlášení protektorátu sice představovalo další ponížení našeho národa, současně mu však skýtalo lepší vyhlídky k přežití, než jaké by měl v případě prostého připojení Čech a Moravy k Německu. Další skutečnost, o níž se po celých těch osmdesát let moc nemluvilo, představoval pokus českých fašistů ujmout se pod záštitou okupantů vlády v protektorátě, jehož odvrácení také zdaleka nebylo věcí samozřejmou. O všech těchto i mnoha jiných souvislostech března 1939 bych chtěl postupně na blogu pojednávat.

Ve svém dnešním prvním článku na toto téma se musím zabývat nešťastným tématem z dějin vztahů mezi Čechy a Slováky, kterým události vedoucí k vyhlášení samostatnosti Slovenska ze 14. března 1939 nepochybně jsou. I toto téma bývá odedávna předmětem věcně nesmyslných ideologických výkladů. Zatím poslední z nich, obsažený v nejnovější knize expředsedy KSČM docenta Miroslava Grebeníčka, budu citovat v závěru tohoto příspěvku.

Březen 1939 byl tragickým dramatem a při hodnocení jeho jednotlivých aktérů (pochopitelně s výjimkou zločinců typu Hitlera či Göringa) nelze spěšně vynášet kategorické odsudky. Jistě jen málokomu z Čechů mohou být například sympatičtí tehdejší představitelé slovenské ľudové strany, bylo by však hrubou chybou házet je všechny do jednoho pytle. Jejich politické postoje tvořily široké spektrum a mnozí z nich by, nebýt Mnichova a následných událostí, dožili svou politickou kariéru jako demokratičtí politikové první ČSR.

Dokonce i předseda ľudové strany Jozef Tiso byl svého času prvorepublikovým mininstrem a ke vzniku samostatného Slovenska, v jehož čele posléze stanul, dlouho politikem, dlouho zaujímal odmítavý postoj. Ještě roku 1943 jej – už jako slovenský prezident – vysvětlil těmito slovy: „My sme neboli za bývalej republiky za samostatný slovenský štát. […] My sme to s autonómiou v rámci ČSR mysleli úprimne. Záujem štátu sme však podriaďovali záujmom národa.“ (1)

Pro Čechy ovšem právě tato pouze podmíněná loajalita ke společnému státu, vždy hledící především na slovenské, a nikoliv československé zájmy, představovala zdroj frustrace. Karol Sidor, který byl ve srovnání s Tisem patrně ještě bližším spolupracovníkem zakladatele ľudové strany Andreje Hlinky a snad jen shodou okolností se nestal jeho nástupcem, rozhodně nebyl nějakým nacistickým či pronacistickým politikem, ale spíš osobností svým způsobem hodnou úcty; přesto má český čtenář jeho memoárového textu věnovaného událostem března 1939 pocit trapnosti z toho, že muž, kte složil poslanecký slib věrnosti Československé republice, evidentně vůbec nemyslel na věrnost tomuto státu v jeho nejkritičtějších dnech, ale výhradně jen na věrnost slovenskému národu. I když nikterak nesdílím morální rozhořčení, s nímž za války ve svých projevech z londýnského rozhlasu kdekoho odsuzoval Prokop Drtina, musím (asi jako každý Čech) sdílet Drtinův pocit smutku nad Sidorovými Poznámkami k historickým dňom, otevřeně popisujícími četná jednání, která představitelé autonomního Slovenska včetně Tisa už v únoru 1939 vedli s různými představiteli německých nacistů na téma slovenské samostatnosti – bez sebemenší známky nějakých pochybností o správnosti těchto protistátních jednání, vedených samozřejmě tajně za zády československého prezidenta a československé vlády. (2)

Mezi luďáky však nechyběli ani lidé k Československu loajální. Nepochybně k nim patřil ministr Pavol Teplanský (který byl ovšem de facto agrárníkem a luďákem se stal jen v rámci pohlcení   jiných politických stran na Slovensku ľudovou stranou z října 1938), jiný umírněný člen slovenské autonomní vlády Jozef Sivák nebo i předseda slovenského sněmu Martin Sokol.

V Tisově bratislavském kabinetu ovšem seděl i radikální ministr Ferdinand Ďurčanský a jeho kolega Mikuláš Pružinský. Tato dvojice se dne 28. února 1939 vydala do Berlína, kde jednala s Göringem o budoucím vyhlášení slovenské samostatnosti. Smutnou perličku představuje skutečnost, že 1. března navštívili i „koncentrační tábor Sachsenhausen-Oranienburg severně od Berlína (kam už brzo přijdou i vězni z českých zemí)“. (3)

V Praze se v první březnový den konalo jednání mezi členy ústřední vlády v čele s ministerským předsedou Beranem a prezidentovým důvěrníkem ministrem Havelkou na straně jedné a skupinou slovenských politiků v čele se Sidorem (Tiso pozvání do Prahy odmítl) na straně druhé. Premiér Beran do této doby věřil v možnost dohody s Tisem a jeho vládou a odmítal návrhy na zásah na Slovensku, pro který se vyslovovala značná část členů pražského kabinetu. Za situace, kdy se nemohl nic dozvědět o znepokojivých jednání slovenských ministrů v Berlíně a místo toho zaznívaly jen Sidorovy fráze o tom, že „Češi sebrali na Slovensku miliardy“ (4), však už i jeho trpělivost byla u konce.

Pražská jednání skončila nicotným  závěrem, že se jejich slovenští účastnici vrátí do Bratislavy k poradám s dalšími slovenskými politiky. Je však třeba říci, že – jak konstatuje i monografie o březnu 1939 vydaná v době komunismu – tyto porady zahájené 4. března nevedly k rozhodnutí vyhlásit slovenskou samostatnost: „Pro neprodlené vyhlášení nezávislosti ,pod německou ochranou‘ se vyslovil pouze Ďurčanský s ministrem hospodářství Pružinským. Skupina vedená Tisem trvala na pozvolné cestě k nezávislosti. Sidor doporučoval hledat oporu v Polsku. Rozdílné názory se nepodařilo překlenout.“ (5)

Rozhodování pražských politiků bylo v těchto dnech velmi obtížné, zvláště proto, že postrádali informace o plánech Berlína. Německou ambasádou v Praze byli ujišťováni, že Berlín považuje situaci na Slovensku za vnitřní záležitost ČSR. Jakkoliv byla tato ujištění nehodnověrná, přece jen budila naději, že by Německo mohlo zásah na Slovensku tolerovat. Už na únorové schůzce několika ministrů Beranovy vlády, na níž generál Eliáš referoval o možnosti vojenského zásahu na Slovensku, se navíc její účastníci přikláněli k názoru, že bude lepší riskovat Hitlerův zásah než jen pasivně čekat, až dojde k vyhlášení slovenské samostatnosti a Československo se zdánlivě rozpadne „samo“, jako by na potvrzení pravdivosti nacistické propagandy, že je umělým útvarem neschopným života. Byli také přesvědčeni, že většina Slováků se stávajícími poměry nesouhlasí a zásah proti separatistům uvítá. (6)

Ještě před zásahem na Slovensku prezident Hácha zasáhl proti pronacistickému směru na Podkarpatské Rusi. Dne 6. března 1939 si k sobě povolal proněmeckého člena podkarpatoruské vlády Júlia Révaye a předal mu propouštěcí dekret. Révay „byl hrozně překvapen, ale nemohl na věci nic měnit“. (7) Klíčové resorty v podkarpatoruské autonomní vládě převzal do správy generál Prchala, dalším členem vlády byl místo Révaye jmenován agrárník Štefan Kločurak. „V Berlíně to vzbudilo nelibost, tím spíše, že v tom viděli i určitou výhrůžku na adresu germanofilů ve slovenské vládě.“ (8)

Když 7. března Tiso a Sidor jednali v Bratislavě s Hitlerovým emisarem Seyss-Inquartem, zatímco na jednání do Prahy Tiso přijet odmítl, došla československému prezidentovi a premiérovi   definitivně trpělivost. Jednání vlády z 9. března se ze Slováků zúčastnili jen Sidor a Teplanský, zatímco Tiso se omluvil neexistující nemocí. Sidor při tomto jednání nadále mlžil, Teplanský však prozradil, že Ďurčanský a Pružinský v Berlíně „žádali maršála Göringa o pomoc, aby mohli odtrhnout Slovensko od republiky a prohlásit samostatný slovenský stát. V ministerské radě nastalo velké vzrušení. Někdo vykřikl, že je to velezrada. Sidor byl zaražen.“ (9)

Po zasedání vlády odjel premiér Beran na Hrad za prezidentem Háchou. Prezident republiky při tomto setkání ve shodě s ústavou podepsal dekrety, jimiž byli nespolehliví členové Tisovy vlády v čele se samotným Tisem zproštěni svých funkcí. Do jmenování nové řádné vlády měli vládní záležitosti na Slovensku vést Jozef Sivák a Pavol Teplanský, jediní dva neodvolaní členové Tisova kabinetu. Jiné řešení nebylo v dané chvíli možné, i když Sivák, jmenovaný dočasným premiérem, byl nešťastnou shodou okolností právě na cestě do Říma na inauguraci nového papeže Pia XII. Jako jeho zástupce začal úřadovat Teplanský. Sympatie vyslanců cizích států v Praze v dané chvíli rozhodně nebyly na straně sesazeného Tisa, ale náležely téměř bezvýhradně prezidentovi a ústřední vládě. (10)

Je nepochopitelné, že nejen luďáčtí autoři spojení s tehdejšími událostmi, ale i někteří dnešní čeští historikové označují postup prezidenta Háchy za protiústavní. (11) Pavel Suk se například domnívá,  že z článku ústavního zákona o autonomii Slovenska, podle kterého členy slovenské autonomní vlády jmenuje prezident na návrh předsednictva slovenského sněmu, lze odvodit, že souhlas předsednictva sněmu musí mít i k odvolání členů autonomní vlády. (12) Soudce Hácha však ústavu z právního hlediska četl jistě fundovaněji než politikové a historikové. Lze říci, že mu v dané chvíli v zásadě dalo za pravdu i samotné předsednictvo slovenského sněmu, které sice vyjádřilo nelibost nad tím, že došlo k přijetí dalekosáhlých opatření bez jeho vědomí, začalo však s prezidentem okamžitě jednat o tom, aby byla v přesné shodě s ústavou co nejdříve jmenována nová řádná vláda.

Mnohem obtížnější úkol, než jakým bylo jednání s umírněným předsednictvem sněmu v čele s Martinem Sokolem, však bezprostředně po Tisově sesazení představovalo prezidentovo jednání s Karlem Sidorem. Háchovi jeho úkol ještě více ztížil podivně zmatený policista, kterým byl Sidor při odchodu z jednání vlády proti vůli prezidenta a premiéra zatčen. Není pochyb o tom, že když se posléze s omluvou propuštěný slovenský politik dostavil na Hrad, byl naplněný zlobou a rozhořčením vůči Čechům. (13)

I v této velmi obtížné situaci však Hácha svým mírným a taktním jednáním dokázal dosáhnout toho, že se Karol Sidor – velmi energický, ale současně nevypočitatelný politik – v následujících dnech s rozhodností obrátil ne proti Čechům, ale proti nacistům. I když měl původně v úmyslu okamžitě se zcela rozejít s Prahou, prezident jej uklidnil a přiměl k tomu, aby nečinil žádné ukvapené rozhodnutí.  (14)

Po politické stránce byla v kritické chvíli situace řešena nepochybně ústavním způsobem a v rámci možností pozoruhodně dobře. Zásah proti pronacistickým separatistům však nutně musel být nejen politický, ale i vojenský. Osobně mám z jednání Háchy, Berana, Havelky, Eliáše a spol. z března 1939 pocit neporovnatelně větší prozíravosti a rozhodnosti, než z jednání Beneše, Zenkla, Šrámka a spol. z února 1948. Zatímco únorový poslední pokus o záchranu třetí republiky byl spojen s nepochopitelným ignorováním očividné skutečnosti, že KSČ má k dispozici svou stranickou armádu v podobě Lidových milicí a disponuje všemi prostředky k možnému převratu, bojovníci za záchranu druhé republiky si naopak byli velmi dobře vědomi toho, co mohou od radikálních luďáckých politiků a jimi kontrolovaných Hlinkových gard očekávat. Z tohoto důvodu přistoupili k internování radikálů a k odzbrojení gardistů československou armádou.

Vojenský zásah ovšem neproběhl zcela úspěšně. Došlo při něm i k určitým excesům, které nahrály protičeskoslovenské propagandě, přičemž její hlavní slovenský strůjce Ferdinand Ďurčanský unikl  internaci a pod německou ochranou uprchl do Vídně, „odkud hned začal v rozhlase brojit proti zákroku ústřední vlády“. (15)

V dané situaci neměla Praha příliš na výběr. Hácha rozhodně odmítl Sokolem tlumočený návrh luďáckých politiků, aby předsedou nové autonomní vlády opět jmenoval Tisa. Dne 11. března 1939 pak už při svém jednání s předsedou a místopředsedy slovenského sněmu musel souhlasit s tím, že novým premiérem se stane Karol Sidor. (16)

I když pro Čechy Sidor byl a dodnes zůstává postavou kontroverzní, skutečnost, že přijal jmenování předsedou slovenské autonomní vlády  z rukou československého prezidenta poté, co se ve stejný den odmítl stát předsedou vlády samostatného slovenského státu z vůle Adolfa Hitlera (17), svědčí v jeho prospěch. V noci na 12. března 1939 na něj Hitlerovi emisaři v Bratislavě dál vyvíjeli obrovský tlak, aby vyhlásil samostatnost, ale Sidor tomuto tlaku odolal. Jeho schopnost vzdorovat zajímavým způsobem oceňují autoři známé knihy o novodobých českých dějinách, píšící pod společným jménem Podiven (Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal):

„[Sidor] zůstal však neoblomný: prohlásil, že nechce, aby mu národ někdy vyčítal, že on na něj uvalil ,germánske jarmo‘. Ďurčanského hodil přes palubu a odolal, i když z Vídně přijel vyčítat a hrozit tamější gauleiter Bürckel. A neváhal dokonce opevňovat vojensky Bratislavu proti případnému německému útoku z Petržalky. – K Sidorovu politickému profilu lze mít jistě výhrady. Lze však i závidět: škoda, že v září a říjnu 1938 nestanul v čele českého národa člověk alespoň jeho odvahy a sebevědomí…“ (18)

Nacistický plán na definitivní likvidaci ČSR vyhlášením slovenské samostatnosti, pohlcením  Podkarpatské Rusi Maďarskem a okupací zbytku českých zemí wehrmachtem byl už dávno hotový včetně přesného časového rozvrhu jednotlivých kroků. Tisovým svržením a Sidorovým odmítnutím sehrát slovenskému premiérovi určenou roli však doznal značných trhlin. Hitler si k sobě po Sidorově odmítnutí musel do Berlína povolat Tisa, který byl ovšem v té době pouhým soukromníkem nezastávajícím žádnou státní funkci. Bylo tedy zcela absurdní, že Tisa dne 13. března 1939 v Berlíně přivítali se všemi poctami náležejícími hlavě státu.

Vojenský zásah na Slovensku mezitím na základě politického rozhodnutí skončil, armáda se stáhla a přenechala rozhodování nové Sidorově vládě, která propustila internované separatisty. Tiso po poradě s ní a s vedením ľudové stany odjel do Berlína s tím, že tam může jen prozkoumat situaci, ale nesmí se k ničemu zavazovat. Hned po příjezdu do Berlína však Tiso musel vidět, že Hitler nehodlá vést žádnou nezávaznou diskusi. (19) Charakteristickým detailem bylo, že Tiso necestoval ze Slovenska do Berlína přímo, ale oklikou přes Vídeň, kde se k němu připojil Ďurčanský.

Při přijetí na říšském kancléřství Hitler Tisovi řekl, že si odcizil  své přátele Maďary tím, že uznal právo Slováků na nezávislost, nyní však byl v této své velkomyslnosti vůči nim zklamán, když Keppler, kterého vyslal jako svého posla do Bratislavy, zjistil, že Sidor je „vojákem Prahy“. Kdyby to on, Hitler, věděl dřív, přenechal by Slováky Maďarům. Jestli nyní Slovensko zaváhá nebo odmítne být odděleno od Prahy, bude ponecháno svému osudu. (20) Tiso řešil situaci příslibem, že se druhého dne sejde slovenský sněm a přijme příslušné rozhodnutí.

Ve svém příštím článku bych se chtěl zabývat tragickou situací, v níž se v této době ocitl prezident Hácha. Tento nešťastný muž se v listopadu 1938 po velkém zdráhání uvolil stát „úřednickým prezidentem“ pod podmínkou, že mu politicky zkušení rutinéři typu nového premiéra Berana a ministra zahraničí Chvalkovského budou ve všech ožehavých politických záležitostech patřičně nápomocni. To se však nyní vůbec nestalo, protože Beranova vláda prezidentovi neposkytla žádné solidní informace o aktuálním dění a o úmyslech nacistů s republikou a jen jej 14. března vyslala do Berlína ve zcela mylné představě, že tam bude moci Hitlerovi vyvrátit luďácká obvinění, že Tisovu vládu sesadil v rozporu s ústavou.

Pražská vláda ovšem hlavu státu náležitě informovat ani nemohla, protože sama tápala v mlze. Patřičnou informaci mohl Háchovi podat jen Tiso, resp. Sidor, kterého Tiso o průběhu audience u Hitlera neprodleně zpravil. Sidor však místo toho ponechal prezidenta v představě, že stále platí dohoda, podle níž nová autonomní vláda dostala na Slovensku volnou ruku v zájmu Československa, ne v zájmu nacistů. V této víře prezident republiky vyhověl požadavku, který mu Sidor telefonicky tlumočil z Bratislavy, a svolal na 14. března slovenský sněm. V dané chvíli – a dokonce ještě ani několik hodin po jednání sněmu –  vůbec nevěděl, že je na programu vyhlášení samostatnosti Slovenska…

14. březen 1939 se každopádně stal dnem tragického konce Československa. Je třeba říci, že na rozdíl od doby Mnichova se nyní čeští vojáci nevzdali zcela bez boje, ale kladli odpor jak maďarské armádě obsazující Podkarpatskou Rus (21), tak i – byť jen izolovaně v Místku – německé armádě, která už 14. března večer obsazovala oblast kolem Ostravy.

Poslanci slovenského sněmu se ovšem v tento den k žádnému gestu odporu proti Hitlerovu požadavku na vyhlášení samostatnosti Slovenska neodhodlali a ve 12.07 (Hitlerův požadavek zněl do dvanácti hodin) nezávislost poslušně vyhlásili. Jednali v duchu již zmíněné logiky, že zájem slovenského národa je nadřazen nad zájem o společný stát s Čechy. Je ironií, že vyhlášení samostatnosti řídil předseda sněmu Martin Sokol, jeden z největších Čechoslováků mezi luďáky. Sám později situaci vysvětloval takto:

„Slovenský snem nerozhodoval o tom, či je za ďalšie trvanie Česko-Slovenskej republiky alebo nie. O tom rozhodol už predtým Adolf Hitler. Otázka, o ktorej sme mali rozhodnúť, bola tá, či Slovensko má byť pripojené k Maďarsku, prípadne, či má byť rozdelené medzi Nemecko, Maďarsko a Poľsko, alebo či má byť zachované ako celok a tvoriť samostatný šťát. A odpoveďou slovenských poslancov na túto otázku nemohla byť iná, ako vyhlásenie Slovenského štátu.“ (22)

Zbývá ještě uvést avizovanou interpretaci Miroslava Grebeníčka, který ve svém letošním protikřesťanském manifestu, nalézajícím přejnou odezvu u dnešní na hlasech komunistů závislé vládní koalice, vyhlášení samostatnosti Slovenska líčí doslova takto:

„Roku 1938 vystřídal pátera Andreje Hlinku v čele Slovenské ľudové strany katolický kněz Jozef Tiso. Právě ten po jednání s katolíkem Adolfem Hitlerem a Vatikánem prohlásil v březnu 1939 Slovensko za samostatný klerofašistický stát, což vysoce ocenil papež Pius XII.“ (23)

Moje generace už je samozřejmě na takto sugestivní obrazy toho, kdo je „katolík“, od vyznavačů  Grebeníčkovy ideologie zvyklá, a tak nad nimi nemohu předstírat nějaké ohromení (i když od docenta historie, byť jenom rudé, jsou výroky tohoto druhu přece jen hodně silná káva). Snad bych tedy jen dodal, že katolík Hitler si v devětatřicátém jaksepatří notoval s pravoslavným Stalinem. A že oba považovali za součást svého životního poslání vyhlazení křesťanství.

Postoj papeže v době vyhlášení samostatnosti Slovenska je však třeba zmínit poněkud vážněji a ocitovat alespoň jeden z pramenů,  historikem Grebeníčkem jaksi ignorovaných. (Práci s nimi nahrazuje u komunistů odedávna oblíbenými triky s fotografiemi, v tomto případě fotografií Tisa s Hitlerem a vedle ní fotografie Pia XII., samozřejmě ve spojení s manipulativními popisy pod oběma snímky, sugerujícími čtenáři blízkost katolicismu a nacismu.)

V den, kdy Slovensko pod výše popsaným nátlakem vyhlásilo samostatnost, se dva (stále ještě) českoslovenští ministři, zástupce ústřední vlády a prezidenta Ladislav Feierabend a zástupce slovenské vlády Jozef Sivák, v Římě setkali s Piem XII. po jeho inauguraci do čela katolické církve.   Feierabend (mimochodem nikoliv katolík, ale svobodný zednář) toto setkání podrobně popisuje ve svých pamětech. Podle jeho líčení vyjádřil ministr Sivák při audienci u papeže zásadní nesouhlas s vyhlášením slovenské samostatnosti, a to jménem většiny slovenského katolického lidu. O svém vlastním setkání s Piem XII. ze 14. března 1939, které trvalo mnohem déle, než bylo stanoveno protokolem, Feierabend píše:

„Svatému otci jsem vyřídil blahopřání prezidenta Háchy a Háchovu oddanost a pak jsem poznamenal, že jsem na rozpacích, jak mám pokračovat […], neboť mám obavu, že stát, který zastupuji, přestal právě v této chvíli existovat. Svatý otec mne přerušil tím, že chápe mou úzkost, poněvadž slyšel znepokojující zprávy o Česko-Slovensku. Poděkoval za tlumočení prezidentova vzkazu a poslal dr. Háchovi své papežské požehnání. Potom mne požádal, abych ho informoval o politické situaci doma. Učinil jsem tak, a když jsem řekl, že slovenská vláda vedená katolickým knězem Tisem zavedla totalitu podle nacistického vzoru, chtěl vědět více. Pius XII. v dřívějších dobách poznal metody politického totalismu jako papežský nuncius v Německu a později jako státní sekretář papežského dvora, a proto měl velký zájem o slovenskou situaci. […] Byl jsem dojat sympatiemi, které papež dával najevo v naší situaci, a způsobem, jakým odsoudil každou totalitu, tedy také luďáckou.“ (24)

 

Poznámky:

1) Citováno podle Prokop Drtina, A nyní promluví Pavel Svatý…: Londýnské rozhlasové epištoly z let 1940–1945, Praha: Vladimír Žikeš, 1945, s. 353.

2) Viz tamtéž, s. 362.

3) Dušan Tomášek, Deník druhé republiky, Praha: Naše vojsko – Český svaz protifašistických bojovníků, 1988, s. 202.

4) Tamtéž.

5) Miloslav Moulis, Osudný 15. březen, Praha: Mladá fronta, 1979, s. 36.

6) Viz Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 112–113.

7) Tamtéž, s. 119.

8) Karel Douděra, Republika na úvěr, Praha: Novinář, 1987, s. 268.

9) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 120.

10) Viz Theodore Procházka, The Second Republic: The Disintegration of Post-Munich Czechoslovakia (October 1938 – March 1939), New York: Columbia University Press, 1981, s. 121.

11) Je paradoxní, že samotný Hitler naproti tomu v noci na 15. března Háchovi řekl, že vůbec nepochybuje o tom, že jako starý soudce jednal v rámci ústavy (ovšem s dovětkem, že tato otázka je jemu, Hitlerovi, zcela lhostejná).

12) Pavel Suk, „Prezident Emil Hácha a Slovensko v době mezi 9.–14. březnem 1939 (Několik poznámek k méně či více známým faktům)“, in: Slovensko medzi 14. marcom 1939 a salzburskými rokovaniami, Prešov: Prešovská univerzita, 2007, s. 411.

13) Viz Karol Sidor, Takto vznikol Slovenský štát, Bratislava: Odkaz‒Ozveny, 1991, s. 81‒82.

14) Viz Sidorův popis jeho rozhovoru s Háchou tamtéž, s. 84.

15) Zdeněk Smetáček, Od Mnichova k válce, Praha: Práce, 1945, s. 68.

16) Viz Pavel Suk, „Prezident Emil Hácha a Slovensko v době mezi 9.–14. březnem 1939 (Několik poznámek k méně či více známým faktům)“, in: Slovensko medzi 14. marcom 1939 a salzburskými rokovaniami, Prešov: Prešovská univerzita, 2007, s. 414–417.

17) Ďurčanský 11. března ve Vídni zkoncipoval telegram Hitlerovi s vyhlášením slovenské nezávislosti a seznamem členů vlády nového samostatného státu v čele se Sidorem, jehož obsah se už dokonce dostal k zahraničním dopisovatelům. Viz Bohuslav Graca, 14. marec 1939, Bratislava: Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, 1959, s. 109.

18) Podiven, Češi v dějinách nové doby (Pokus o zrcadlo), Praha: Rozmluvy, 1991, s. 674.

19) Viz Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a, Praha–Litomyšl: Paseka, 2006, s. 163.

20) Documents on German Foreign Policy 19181945, series D (1937‒1945), vol. IV,  Washington: United States Government Printing Office, 1951, dok. č. 202, s. 244–245.

21) Je na místě připomenout, že předseda poslední podkarpatoruské vlády, řeckokatolický kněz Augustin Vološin, se do dějin Československa zapsal mnohem pozitivněji než slovenský premiér Tiso. Dne 14. března 1939 sice také s Háchovým souhlasem svolal podkarpatoruský sněm, který vyhlásil samostatnost země, ovšem poté, co byla Podkarpatská Rus odtržením Slovenska oddělena od západní části republiky a nic jiného než tento poslední zoufalý pokus nepřicházelo v úvahu. Vološin současně poslal do Prahy telegram děkující Čechům za dvacetileté soužití. Nebyla to Podkarpatská Rus, která zradila Československo, ale naopak Československo, které na konci druhé světové války zradilo Podkarpatskou Rus a bez odporu ji přenechalo Sovětům. Vološin v této době zahynul někde v Souostroví Gulag.

22) Martin Sokol, „Ako došlo k vyhláseniu Slovenského štátu? (Moje poznámky k marcovým udalostiam 1939)“, Historický časopis, 1991, roč. 39, č. 3, s. 329.

23) Miroslav Grebeníček, Ve  znamení kříže: Podvody nelze halit svatou rouškou, Praha: Ottovo nakladatelství, 2019, s. 62.

24) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 132.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a osm