Listopad 1938

Napsal Vít Machálek (») 26. 11. 2018 v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 240×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Zatímco říjen 2018 byl ve znamení oslav pozitivního (?) stého výročí událostí spojených se vznikem ČSR, počínaje tímto měsícem bych se chtěl na blogu dlouhodobě zamýšlet nad událostmi spojenými s tragickou dobou před osmdesáti lety, tedy nad tím, co se u nás i ve světě odehrávalo od listopadu 1938 dál. 

V důsledku Mnichova okleštěná, zmrzačená a nacistickému Německu zcela na pospas vydaná druhá Československá republika dokázala před osmdesáti lety zvolit svého prezidenta a postarat se i za krajně kritických okolností o další fungování státu, který se nevyhnutelné ustupování Hitlerovým ultimativním požadavkům snažil provádět jen naoko.

Dnešní český prezident má ve zvyku Emila Háchu a dokonce i Ferdinanda Peroutku při každé příležitosti nesmyslně napadat. O Milošem Zemanem podle řady politologů založené druhé České republice bych si přitom dovolil říci, že míra extremismu – v tomto případě zcela domácího původu, ne přicházejícího zvenčí – je v ní přinejmenším srovnatelná s druhou republikou pomnichovskou. Obzvláště znepokojující jsou pro mne populistické útoky dnešních politiků včetně prezidenta republiky proti muslimům, kteří dnes aspirují na roli obětních beránků, před osmdesáti lety připadající židům. 

V souvislosti s krajně tragickým výročím „křišťálové noci“ z 9. listopadu 1938 by se tato analogie dala rozvíjet dokonce ještě dál. Tehdejší protižidovské řádění nacistů bylo totiž antisemitskou propagandou interpretováno jako spontánní reakce německého lidu na teroristický útok v Paříži, kde židovský vyhnanec spáchal atentát na úředníka německého velvyslanectví.

I když samozřejmě všechny paralely částečně pokulhávají, přece jen zde jisté podobnosti mezi dobou krátce před vypuknutím druhé světové války a naší dnešní dobou jsou, takže se lze těžko ubránit obavě, že i v současnosti je ve vzduchu něco strašného… Dnes neustále slýcháme a zpravidla jen lhostejně či dokonce s odporem registrujeme tragické příběhy urchlíků marně hledajících azyl v západních zemích, z nichž sice mnozí jsou jen ekonomickými migranty, ale mnozí také příslušníky pronásledovaných menšin a lidmi, kterým v zemích jejich původu hrozí smrt. Před osmdesáti lety se jednalo o lodě s židovskými uprchlíky z Německa, kteří by v případě setrvání pod vládou nacistů zahynuli v koncentračních táborech. Tyto lodě křižovaly Středozemním mořem a marně hledaly zemi, ve které by mohly přistát…

Osudná „křišťálová noc“ z 9. na 10. listopadu 1938, při níž bylo nejen „vypáleno nebo jinak zdemolováno 267 synagog a vypleněno 7500 židovských obchodů“, ale také „zabito nejméně 91 židovských osob a uvězněno 30.000 Židů, převážně v koncentračních táborech“, přispěla k tomu, že „do konce roku 1938 opustilo Německo na 150.000 Židů – jedna čtvrtina celkového počtu“. Tyto uprchlíky však žádná země nechtěla přijmout. Když se v červenci 1938 útočiště pro uprchlíky pokusila najít konference ve francouzském Evianu, iniciovaná americkým prezidentem Rooseveltem, „jednání, jehož se zúčastnili zástupci 32 států světa, nepřineslo téměř žádné výsledky“. (1)

Před mnoha desítkami let mne zasáhla polofaktografická, polorománová kniha novináře Hanse Habeho o konferenci v Evianu (2), jejíž hlavní postavou byl rakouský židovský profesor (v románu Heinrich von Benda, skutečným jménem Heinrich Neumann), starý a nemocný muž, který se v Evianu pokoušel splnit šílené poslání, představující jedinou možnou záchranu pro desítky tisíc rakouských židů: přesvědčit zástupce zúčastněných zemí, aby těmto desetitisícům faktických odsouzenců k smrti jejich státy nejen poskytly azyl, ale ještě navíc zaplatily „výkupné“, které za ně nacisté požadovali. Pro lidi, kterým nic jiného nemohlo pomoci, udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se pak na konci své tragické mise zhroutil a zemřel.

Osud prof. Neumanna mi připomíná příběh jiného citlivého muže vysokého věku a křehkého zdraví, který se stal pro mnoho lidí jedinou nadějí na přežití a za cenu naprostého sebeobětování učinil vše pro to, aby jim pomohl; mám samozřejmě na mysli přezidenta Emila Háchu, jehož příběh připomínající antickou tragédii začal právě před osmdesáti lety.

Háchův úkol byl neméně strašlivý než Neumannův a délka jeho trvání se navíc nepočítala v řádu dní, ale v řádu let. Když myslím na sedm let, po které drobná postavička toho křehkého, nemocného starce klopýtala pod tíží prezidentství zastávaného v nejhorším období našich dějin, myslím na malého hobita Froda z Tolkienova Pán prstenů, který se po celou dobu děje tohoto geniálního románu s téměř nesplnitelným úkolem potácí pod strašnou tíží Jednoho prstenu. Opravdu tomu tak nejen ve fiktivních, ale i v reálných dějinách bývá, že úkoly, na které by nestačili ani ti nejsilnější, bývají vkládány na bedra slabých…

Hácha se v listopadu 1938 přijetí tohoto břemene marně bránil poukazováním na to, že je starý člověk, otřesený nedávnou ztrátou manželky, že jeho síly jsou již ochablé a že navíc nemá žádné politické zkušenosti. Politikové ze všech hlavních směrů tehdejšího politického spektra mu na všechny námitky prostě jen opakovali, že nikdo jiný než on se nástupcem tehdy už několik týdnů v exilu pobývajícího prezidenta Beneše stát nemůže a že pokud odmítne, zůstane prezidentský úřad neobsazen a druhá republika si tak sama vydá vyysvědčení o své neživotaschopnosti (a bude pak tím spíše nacisty  zlikvidována). Jinými slovy, apelovali na to, že je jeho vlasteneckou povinností prezidentskou kandidaturu přijmout.

Tím rozezvučeli strunu, která v Háchově nitru vždy rezonovala. Dr. Hácha byl vlastencem typu, jaký se dnes už moc nevidí (a možná nikdy moc neviděl) – patriotem, který lásku ke své zemi a ke svému národu nikdy neprojevoval vlasteneckými frázemi, ale který „své vlastenectví viděl vždy ve vzorném konání povinností“. (3)

Neúnavná služba vlasti, v níž měl za sebou nejprve dvacetileté působení v Zemském výboru Království českého za Rakouska a pak dalších dvacet let ve funkcích nejprve druhého a pak prvního prezidenta Nejvyššího správního soudu v Československé republice, měla být právě na přelomu let 1938 a 1939 uzavřena Háchovým odchodem na zasloužený odpočinek.

Místo toho se všichni významní politikové obou stran, do kterých se zjednodušilo stranické spektrum druhé republiky, Strany národní jednoty spojující politické síly od středu doprava a sociálně demokratické Národní strany práce, ve druhé polovině listopadu 1938 shodli na tom, že jediným vhodným kandidátem na prezidentskou funkci je Emil Hácha a že je ho třeba stůj co stůj přesvědčit, aby svou nominaci přijal. Jako katolík byl Hácha přijatelný i pro slovenské ľuďáky a jako prezident správního soudu, proslulého svou spravedlností a objektivitou i v národnostních otázkách, také pro Němce. To bylo zřejmě ze všeho nejpodstatnější v době, kdy druhá republika řešila téměř nemožný úkol najít prezidenta, který by byl osobností demokratického a právního smýšlení (což si hlídali hlavně poslanci Strany práce, jejichž kandidátem Hácha primárně byl) a přesto byl současně i přijatelný pro nacistické Německo.

Podle Františka Škarvana, úředníka Masarykovy, Benešovy a pak i Háchovy prezidentské kanceláře, se Háchovi „vymstila“ skutečnost, že po posledních volbách do prvorepublikového parlamentu rozhodl přesně v duchu zákonných předpisů ve prospěch stížnosti dvou německých poslanců, kterým hrozilo odebrání poslaneckých mandátů. Dr. Hácha si podle Škarvana později (už jako prezident) mnohokrát posteskl:

„Že mne uznávají Němci, no za to nemohu. V tom sporu (volebněprávním) těch dvou sudetských německých poslanců jsem rozhodl a musel rozhodnout přesně podle zákona. Byli podle zákona v právu.“ (4)

Novinář a politik Jaroslav Stránský ve chvíli, kdy se představitelům politických stran konečně podařilo Háchu ubít argumenty a přesvědčit, že kandidaturu přijmout musí, v Lidových novinách dobře vystihl paradoxní skutečnost, že právě důraz na právo vynesl Háchovi důvěru právem pohrdajících nacistů:

„Je to jako slavné a dobré znamení, když vychází najevo, že tento kandidát právě pro převahu právního cítění nad cítěním politickým získal si už dávno důvěry tam, kde důvěra teď znamená pro nás mír a svobodu“. (5)

Je třeba hned říci, že nesmírně paradoxní byl od začátku do konce celý příběh Háchova prezidentství. Projevilo se to například i v tom, že právě tento Jaroslav Stránský, který v listopadu 1938 Háchu velmi obdivoval a jeho přijetí role obětovaného prezidenta velmi oceňoval, o několik let později jako ministr spravedlnosti exilové vlády v Londýně připravoval tzv. retribuční zákon, na jehož základě měl být prezident Hácha souzen jako kolaborant s nacisty. Přitom již onoho listopadu 1938 bylo nad slunce jasnější, že v době zcela bezmocného postavení pomnichovské republiky se její prezident v žádném případě nebude moci vyhnout tomu, čemu se později začalo říkat „kolaborace“. Že ho čeká obrovské sebezapření a obětování vlastní cti a že jen za tu cenu bude snad schopen národu pomoci, aby kdovíjak dlouhé období pod nadvládou svých nejhorších nepřátel nějak přežil.

Hácha do poslední chvíle doufal, že ho tento kříž mine. Rozhodně nedělal nic pro to, aby si získal důvěru volitelů (kterou ovšem za své působení v čele Nejvyššího správního soudu měl), a naopak skládal své naděje v to, že slovenští ľuďáci, kteří se už v říjnu 1938 zmocnili vlády na Slovensku a na pražské vládě si pak vymohli uzákonění slovenské autonomie, zvolení prezidenta-Čecha nepřipustí.   

Háchův pověstný výrok, pronesený k jeho kolegovi u Nejvyššího správního soudu dr. Klimentovi dne 30. listopadu 1938 těsně po poledni, tj. ve chvíli, kdy měly dělové výstřely oznámit úspěšné vykonání prezidentské volby, zněl: „Tak mne ti Slováci přece zachránili. Půjdeme to zapít ,Na slamník‘.“ (6) Oslavy svého nezvolení (ani ničeho jiného) se ovšem Hácha nikdy nedočkal, výstřely zazněly jen s malým zpožděním a od té chvíle už jej nikdy nečekalo nic příjemného, ale jen samé věci velmi trýznivé.

Nastoupení do prezidentského úřadu bylo v té době opravdu asi tak na stejné úrovni jako nastoupení prof. Neumanna na cestu spojenou s jeho nemožnou misí v Evianu. Je sice možné argumentovat tím, že nenávist nacistů k Čechům nebyla tak velká jako jejich nenávist k židům, ale ve skutečnosti bylo neodmyslitelnou součástí nacistického programu i vyhlazení všech slovanských národů. Od Mnichova bylo jasné, že ve vztahu k Čechům nacistům v uskutečňování tohoto programu žádná vnější síla nezabrání, že se Češi dříve či později dostanou pod přímou nacistickou nadvládu a že tím jediným, v co mohou doufat, je budoucí válka, která jim po letech přinese zase osvobození. Po Mnichovu, odtržení pohraničí a ztrátě nejen pohraničních pevností, ale i všech dalších předpokladů pro vojenský odpor už nezbývalo nic jiného než hrát o čas a snažit se diplomacií slabých a předstíraným plněním Hitlerových ultimativně kladených požadavků udržet co půjde a jak dlouho to půjde. Že přežití rozbitého a na všech stranách se hroutícího státu nakonec stejně nebude možné, muž donucený postavit se do jeho čela od počátku tušil (Hácha o sobě nemluvil jako o hlavě státu, ale jako o „správci konkursní podstaty“) a této roli se bránil, jak jen mohl. Možný hlavní důvod toho, že nakonec kapituloval, dobře informovaný chargé d’affaires německého velvyslanectví v Praze Andor Hencke popsal takto:

„[Hácha] prohlašoval, že pro prezidentský úřad není stvořen a že reprezentační povinnosti jemu, který už žije ve velkém ústraní, nepřináleží už vůbec. Jestliže své pochybnosti nakonec nechal stranou, tak toho sotva dosáhly apely, směřované na něho jako na ,vlastence‘, aby neodepřel službu ve veliké nouzi své země. Hácha nebyl někdo, kdo by se pokládal za nenahraditelného. Pro tohoto hluboce náboženského muže bylo spíše určující působení z církevní strany, kterým mu bylo dáváno na srozuměnou, že jeho povolání za hlavu státu je Božím řízením, kterému se nesmí vyhnout.“ (7)

Hácha měl zajisté i své chyby, ale pýcha ani ješitnost k nim nepatřily. Myslím, že například maršál Pétain ve Francii se o dva roky později cítil být polichocen tím, že se vlast ve chvíli své největší nouze obrací právě k němu; Hácha však stařeckou ješitností tohoto druhu rozhodně netrpěl. Byl jen pokorným člověkem, který proti všem svým přáním přijal úděl horší než smrt a byl si toho od počátku vědom. Mezi svědectvími o průběhu jeho uvedení do prezidentského úřadu nechybějí slova o tom, že šlo o akt „strašlivě smutný“, který působil „spíše jako pohřeb starého člověka, a ne jako volba hlavy státu“. (8)

Když se nový prezident večer po svém zvolení setkal s předáky politických stran, o své funkci jim řekl, „že to není koruna, ale koruna trnová“. (9) Hácha „se považoval za oběť, která byla vybrána do čela Česko-Slovenské republiky“, a „ve své první prezidentské řeči prohlásil, že chce ve smyslu slov Jana Lucemburského [Ich dien – Sloužím] sloužit svému národu“. (10)

Tímto postojem se dr. Hácha zásadně odlišoval od všech ostatních našich prezidentů a snad jen váhavé přijetí kandidatury Václavem Havlem v prosinci 1989 může jeho nástup do čela státu trochu připomínat. U Masaryka, Beneše, Klause a Zemana byly okolnosti a motivace jejich příchodu na Hrad naprosto odlišné (s komunistickými prezidenty samozřejmě Hácha jako křesťan, liberál a muž ztělesňující právní stát nemůže být srovnáván v ničem). Vyústění Benešova prezidentství bylo sice také tragické, přesto si však nelze představit, že by Beneš o dni svého příchodu do čela státu řekl to, co řekl Hácha o 30. listopadu 1938, kdy byl hlasy drtivé většiny všech poslanců a senátorů s výjimkou komunistických zvolen prezidentem republiky: „To byl nejčernější den mého života.“ (11)

 

Poznámky:

1) Leo Pavlát, Židé: Dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum, 2005, s. 59–60.

2) Hans Habe, Tajné poslání, Praha: Mladá fronta, 1967.

3) Tímto způsobem Háchovo vlastenectví charakterizoval jeho dlouholetý spolupracovník prof. Jiří Hoetzel v úvodním slově k jím redigovanému sborníku Pocta k šedesátým narozeninám dr. Emila Háchy, Bratislava: Univerzita Komenského, 1932.

4) František Škarvan, Sloužil jsem třem prezidentům, dělníkům a církvi. Vzpomínky, Praha: vlastním nákladem, 1999, s. 35.

5) Jaroslav Stránský, „K presidentské volbě“, Lidové noviny, 27. 11. 1938, roč. 46, č. 598, s. 2.

6) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, inv. č. 619, k. 22, díl 2, kap. 7, s. 36.

7) Andor Hencke, Augenzeuge einer Tragödie: Diplomatenjahre in Prag 1936–1939, München: Fides-Verlagsgesellschaft, 1997, s. 229–230.

8)  Pavel Fabini, „Emil Hácha: zrádce národa, nebo oběť? Prezidentem ,druhé republiky‘ a protektorátu byl proti své vůli“, Lidové noviny, 4. 1. 2018, roč. 31, č. 3, s. 18.

9) Tamtéž.

10) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007,s. 9.

11) Háchův výrok pronesený v den třetího výročí jeho volby k novinářům a zaznamenaný E. Sobotou z prezidentské kanceláře (Archiv bezpečnostních složek, f. Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sg. 301-67-5, poznámky Emila Soboty, 30. 11. 1941, s. 42).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a tři