Leden 1945 (1): Nesmíme ztrácet beznaděj

Napsal Vít Machálek (») 2. 1. v kategorii Před pětasedmdesáti lety, přečteno: 182×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Po Novém roce bych se chtěl ve svém blogování věnovat hlavně událostem před pětasedmdesáti lety, tedy v roce 1945. Ten na jedné straně přinesl osvobození Osvětimi a konec nacistické genocidy, na straně druhé však také Hirošimu a hrozbu jaderného Armagedonu, která se nad lidstvem od té doby vznáší. Současně s blahým koncem druhé světové války se také napříč naším kontinentem začala spouštět neblahá železná opona. U nás bohužel došlo tomu, že na místo německého gestapismu nastoupil český. Nacismus končil, ale éra nelidskosti nikoliv.

Je důležité si uvědomit, že i když v průběhu pětačtyřicátého roku nastal tak velký mezník, jakým byl konec druhé světové války, doba před touto cézurou a po ní se ve skutečnosti vyznačovala značnou mírou kontinuity. Každopádně tomu tak bylo u nás, kde se státní ideologie nacionálního socialismu v podstatě jen transformovala z německé podoby do české. (1) V obou případech šlo o ideologii, v níž hrála kličovou roli nenávist, přičemž se ani zcela neproměnily objekty této nenávisti (antisemitismus nechyběl ani v poválečné republice a mezi nenáviděné Němce byli řazeni i německy mluvící Židé, pokud nějakým zázrakem přežili holocaust; neméně vděčným objektem mediálních i skutečných štvanic byli také „čeští zrádci“, přičemž se i zde někdy jednalo o tytéž osoby, za okupace perzekvované pro zradu Velkoněmecké říše a po válce pro údajnou zradu českého národa a kolaboraci s Němci). Právě první měsíce po pádu nacismu považuji za nejostudnější období celých českých dějin, kdy ve staronových koncentrácích a věznicích umírali nesčetní nevinní lidé následkem hladu a mučení, přičemž zodpovědnost za jejich smrt spadá jen na Čechy a nelze ji svést na nějaké cizáky dosazené z Berlína či Moskvy.

Protože ve vztahu k lednu 1945, do jehož dění bude uvádět tento článek, mi půjde mj. o výročí spojená s holocaustem, zvolil jsem si jako jeho titulek ukázku židovského černého humoru. Loni mne totiž zaujal rozhlasový rozhovor se známým brněnským hercem, dramatikem a režisérem Arnoštem Goldflamem, který na prosbu redaktorky o závěrečné poselství pro posluchače připomněl výrok z doby holocaustu tradovaný v jeho židovské rodině: „Nesmíme nikdy ztrácet naši beznaděj!“

Světské naděje jsou někdy zcela falešné a v takovém případě může být vskutku lepší neztrácet beznaděj. Před časem na to poukázal i jeden z pamětníků událostí pětačtyřicátého roku, který za základní rys tohoto období označil lichou naději prezidenta Beneše a nekomunistických politiků, že bude možná spolupráce se sovětskými a československými stalinisty a „sklenutí mostu mezi Západem a Východem“. (2)

S použitím frazeologie typické pro poválečné období (a dodnes některými historiky používané ve vztahu k Háchovi a spol.) by se dalo říci, že politici kolem Edvarda Beneše bez ohledu na své pomýlené představy „objektivně kolaborovali“ s komunisty. Za to bych je ještě neodsuzoval, protože v tragických okolnostech tehdejších českých dějin mohla být kolaborace – ať už s nacisty anebo s komunisty – nahlížena jako relativně lepší ze dvou špatných možností; rozdíl mezi humánně smýšlejícím Háchou, pro kterého byla nutnou cenou za zachraňování lidských životů, a Benešem, jehož motivy a priority byly úplně jiné, je však do očí bijící.

Nabízí se i srovnání mezi léty 1945 a 1989. I když nepotrestání ani těch nejzjevnějších viníků v době po pádu komunismu lze považovat za opačný extrém ve srovnání s nelítostným trestáním nejen viníků, ale i bezpočtu nevinných po pádu nacismu, osobně jsem velmi vděčný za to, že před třiceti lety stál v čele našeho státu humanista Havel a ne pomstychtivec typu Beneše.

„Ve svém posledním vzkazu z exilu instruoval Edvard Beneš vůdce domácí rezistence, co mají dělat v prvních dnech po osvobození: ,Kdo zaslouží smrt, má býti vylikvidován – ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou – hned po převratu a v prvních dnech nového režimu.‘“ Skutečnost pak byla ještě horší, protože s Benešovým požehnáním nakonec likvidování těch, kteří si podle soudce Lynče zasluhovali smrt, netrvalo pouhé dny, ale dlouhé měsíce. Exiloví politikové si programově přáli nejen nelítostnou retribuci prováděnou (pseudo)zákonnou cestou, ale i „divokou retribuci“. (3)

Ta se týkala jak odplaty na Němcích, tak i trestání skutečných či domnělých českých zrádců. Je podivné, že politikové, kteří evidentně nerespektovali lidská práva a nutnost spravedlivě posuzovat otázku provinění jednotlivců a netrestat na základě principu kolektivní viny, jsou dodnes běžně označováni za demokraty (zatímco Hácha a spol. nikoliv). Ve vztahu k jejich přizpůsobování se sovětské a komunistické dominanci ve střední Evropě jim jistě lze přiznat polehčující okolnosti, avšak žádnou oddanost principům demokratického právního státu neprojevovali ani tam, kde pod komunistickým tlakem nebyli.

Nelze tedy rozhodně považovat za samozřejmé, že by v případě osvobození většiny našeho území západními spojenci a ne Sověty poměry v poválečném Československu vypadaly z hlediska (ne)navazování na právní stát z doby meziválečné republiky zcela jinak než v reálu. Přiznívější situace by tím však samozřejmě vznikla, a to nejen z mezinárodněpolitického, ale i z lidského hlediska. „Krvavé akty tzv. spravedlivé odplaty se odehrávaly pouze v sovětských zónách. Američané si v těch svých zónách pořádek uhlídali, za což byli českými občany dost kritizováni. Je proslulé prohlášení amerického vojenského přidělence, že neosvobozovali Evropu proto, aby pak Češi na svém území po válce zřízovali nové Buchenwaldy.“ (4)

Právě na přelomu let 1944 a 1945 se však situace na frontách vyvinula způsobem, který osvobození většiny Československa ze západu činil nepravděpodobným. Nacistické Německo podniklo na západní frontě svou vůbec poslední ofenzívu, kterou zahájilo 16. prosince v Ardenách a 1. ledna ji obnovilo v Alsasku. Ta sice záhy ztroskotala, Německo však již pak „nemělo žádné zálohy, což umožnilo sovětské armádě rozsáhlý útok v Polsku“. (5) V průběhu ledna 1945 se tak současně rozhodlo i o tom, že československá vláda bude muset na naše území příjít z východu. Kdyby byl vývoj na frontách opačný, možná by se později londýnská vláda netransformovala ve vládu košickou, ale zasedala by „v Karlových Varech nebo v Plzni. Pokud by proti ní SSSR nějakými intrikami nezasáhl jako proti polské vládě.“ (6)

Rok 1945 začal vskutku symbolicky, když 1. ledna Sověti vytvořili v Lublině „polskou prozatímní vládu“, tj. loutkovou komunistickou vládu určenou k nahrazení skutečné polské vlády působící za války v Londýně. Polsko, které se na začátku války stalo první obětí paktu Molotov – Ribbentrop, se na jejím konci přes všechny obrovské oběti přinesené Poláky v bojích proti nacistům nedočkalo svobody, ale jen nové tragédie. Postup, který stalinisté proti Polákům na konci války použili, výmluvně shrnuje heslo „Varšavské povstání“ z Moderního oxfordského slovníku 20. století:

„Po vstupu Rudé armády do Polska v létě 1944 povzbudili sovětští agenti ve Varšavě vůdce ilegální Národní armády (Armija Krajowa) k protiněmeckému povstání. Armija Krajowa, podporovaná pol. exilovou vládou v Londýně a vedená generálem Tadeuszem Komorowským, získala na slabé něm. posádce kontrolu nad městem. Němci však odpověděli těžkým 73 dní trvajícím bombardováním Varšavy, po němž následoval silný něm. protiútok. Rudá armáda pod vedením Rokossovského dosáhla předměstí Varšavy, neposkytla však povstalcům účinnou pomoc a ani nedovolila záp. Spojencům použít sov. leteckých základen k zásobování těžce zkoušených Poláků. Odříznuté město spotřebovalo všechny zásoby a hrozil hladomor, 2. října se povstalci vzdali. Němci systematicky deportovali varšavské obyvatele a ničili město. Ta část Poláků, která podporovala londýnskou exilovou vládu, tak byla v podstatě likvidována. Rudá armáda obnovila postup na západ a Sověty podporovaný Polský výbor národního osvobození mohl ustavit kom. prozatímní vládu Polska (1. ledna 1945) téměř bez odporu.“ (7)

Sověti podobnou taktiku použili i ve vztahu ke slovenskému povstání, které ve čtyřiačtyřicátém také nechali vykrvácet, a byli připraveni ji v závěru války znovu použít i ve vztahu k českému povstání. Exilového prezidenta Beneše zřejmě příliš neznepokojovala možnost, že by Prahu mohl posléze stihnout osud Varšavy, o to více se však děsil možnosti, že Sověti vytvoří nějaký Československý výbor národního osvobození v čele s Gottwaldem nebo Nejedlým a jeho, Edvarda Beneše, do „osvobozeného“ Československa vůbec nepustí. Závěr, který si z toho vyvodil, byl takový, že se musí se Stalinem za každou cenu „dohodnout“…

Součástí této „dohody“ se mělo stát i obětování Podkarpatské Rusi, jejíž obyvatelé za války marně pokládali své životy v československé zahraniční armádě v přesvědčení, že jejich země byla a znovu bude součástí svobodného Československa. Dne 15. ledna 1945 sice na Sověty „osvobozenou“ Podkarpatskou Rus přijel československý vládní delegát František Němec, který se podle československo-sovětské dohody ze třiačtyřicátého měl ujmout správy osvobozených území, ale nic takového se nestalo a samotný Němec – pochopitelně v této věci podporovaný československým vyslancem v Moskvě Zdeňkem Fierliengrem – naopak londýnskou exilovou vládu informoval o „vůli lidu“, aby byla Podkarpatská Rus připojena k sovětské Ukrajině. Jen hlupáci či prosovětští quislingové typu Fierlingra si přitom mohli myslet, že tato „vůle lidu“ je něčím víc než jen obvyklým sovětským propagandistickým divadlem.

Tragický byl i příchod Sovětů do Maďarska. Dne 17. ledna 1945 byl v jimi dobývané Budapešti svými spolupracovníky naposledy spatřen snad vůbec největší hrdina druhé světové války, zachránce statisíce maďarských Židů Raoul Wallenberg. Tomu se na závěr jeho obrovského záchranného díla ještě podařilo dosáhnout toho, aby ustupující němečtí vojáci nezlikvidovali budapešťské ghetto, ale jeho pokus ochránit ghetto i před rabujícími sovětskými „osvoboditeli“ přinesl jen jediný výsledek: Wallenbergovo zmizení v sovětském GULAGu… (Sověti byli nepochybně mistři v nechávání válečných hrdinů zmizet: u Wallenberga nikdy nikdo s jistotou nezjistil, kdy a kde zahynul, a například u velitelů Slovenského národního povstání, generálů Goliana a Viesta, dodnes převládá domněnka, že zahynuli v nacistickém koncentračním táboře, i když není vůbec jisté, zda ve skutečnosti nezmizeli až po svém „osvobození“ Rudou armádou.)

Dalším pro mne důležitým datem pětačtyřicátého roku je 19. leden, kdy došlo ke jmenování poslední protektorátní vlády v čele s Richardem Bienertem, který od tohoto dne současně úřadoval i na místě nemocného prezidenta Háchy. Protektorátní vláda byla sice o tři roky dříve zdecimována Reinhardem Heydrichem, který si na Háchovi terorem vynutil jmenování Němce Bertsche a quislinga Moravce „českými“ ministry, na všech ostatních vládních postech však až do konce války zůstali slušní Češi, toužící převést národ bez příliš velkých ztrát dobou druhé světové války a v jejím závěru se obrátit proti okupantům. Takový byl i úmysl nového premiéra z 19. ledna 1945, Richarda Bienerta. Ten ovšem netušil, že Moskva už plánuje poválečnou popravu minimálně tří představitelů protektorátních vlád a že ze strany československých politiků kolem Edvarda Beneše lze v této věci doufat nanejvýš jen v částečný odpor…

Dne 27. ledna 1945 se posledních několik tisíc vězňů v koncentračním táboře Osvětim dočkalo příchodu Sovětů. Den památky obětí holocaustu, který se ve spojení s „osvobozením Osvětimi sovětskou armádou“ 27. ledna slaví (poněkud paradoxně vzhledem k roli Rudé armády v příběhu Raoula Wallenberga a vzhledem k antisemitismu v SSSR), se před pěti lety bizarně propojil s příběhem Richarda Bienerta, resp. jeho švagra Ferdinanda Peroutky, kterému prezident Zeman ve svém projevu ke Dni památky obětí holocaustu z roku 2015 připsal autorství neexistujícího článku „Hitler je gentleman“. Když se posléze Peroutkova vnučka dožadovala očištění jména svého nacisty šest let vězněného dědečka, Hrad místo přiznání omylu kontroval odkazem na článek „Peroutkova vnučka Kaslová válčící se Zemanem je i vnučkou protektorátního premiéra odsouzeného za kolaboraci“. (8)

Je mi smutno z toho, že „odsouzení za kolaboraci“ je v něčích očích pořád ještě stigmatem, i když ještě smutněji je mi z dodnes trvajícího popírání poválečných zločinů spáchaných Čechy na Němcích. (9) Každý, kdo se chce poučit o poválečných procesech, má už dnes každopádně k dispozici dostatek zdrojů, ze kterých je zřejmé, že „již po roce 1945 byly soudy záležitostí politickou a v mnohých případech sloužily k odstraňování nepohodlných bývalých politických prominentů“. (10) Slova, která zde cituji, jsou doznáním samotného prokurátora retribuce JUDr. Františka Tržického, proneseným ovšem až poté, co se tento spoluviník poválečných bezpráví v padesátých letech sám stal politickým vězněm…

Je třeba ještě jednou připomenout, že československá politická reprezentace v londýnském exilu se koncem války starala hlavně o to, aby jí na rozdíl od polské bylo dovoleno vrátit se domů, a na obnovu demokratické meziválečné republiky a obranu jejích principů vůbec nepomýšlela.

Dne 29. ledna 1945 Beneš odpověděl na Stalinův o několik dní dřívější dopis ohledně Podkarpatské Rusi, a to způsobem, který potvrzoval jeho rezignaci na tuto část československého území a tedy i na závazky československého státu vůči jeho občanům. Dne 30. ledna československá exilová vláda uznala Sověty dosazenou komunistickou vládu Polska. A dne 1. února 1945 Beneš v Londýně podepsal retribuční dekret.

Na základě tohoto dekretu a na něj navazujících právních norem přijatých po jednáních benešovců s komunisty posléze probíhalo souzení Čechů, které exiloví politikové po svém návratu do Prahy obvinili z toho, že za okupace kolaborovali s Němci. Je jistě paradoxní, že roli soudců si přivlastnili ti, kteří za války byli v exilu a situaci doma nerozuměli – a kteří se už dávno sami stali kolaboranty s Moskvou, do jejíhož područí budoucí „osvobozený“ národ už předem iniciativně zavlekli.

Poznámky:

1) Podobnosti mezi válečnou „germánskou“ a poválečnou „slovanskou“ ideologií rozebírá Petr Placák v knize Gottwaldovo fašistické Československo, Praha: Paseka – Ústav pro studium totalitních režimů, 2015.

2) „Demontáž etických principů: Rozhovor s Antonínem Procházkou“, in: Jiří Hanuš, Mezi tradicí a reformou: Rozhovory o moravském katolicismu ve 20. století, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002, s. 94.

3) Petr Zídek, „Poválečná očista bez mýtů“, Lidové noviny, 11. 12. 2010, s. 25.

4) „Řekni, kdo ti mrtví jsou“ (rozhovor Jiřího Peňáse s dokumentaristou Davidem Vondráčkem), Lidové noviny, 22. 1. 2011, s. 27. – V dobových českých pramenech je citovaný výrok zaznamenán in: „Námitky proti odsunu“, Obzory, 15. 9. 1945, č. 4, s. 52. Obzory se v dané souvislosti pozastavily ani ne tak nad „novými Buchenwaldy“ jako takovými, jako spíš nad tím, že kritika ze strany Američanů nám mezinárodně uškodí…

5) Pavel Bělina et al., Dějiny evropské civilizace II., Praha–Litomyšl: Paseka, 1997, s. 236.

6) Dušan Tomášek, „Jak vznikaly dekrety“, in: Přísně tajné!, 2002, č. 3, s. 156.

7) Peter Teed, Moderní oxfordský slovník 20. století, Praha: Iris – Knižní klub, 1994, s. 539.

8) Ivana Svobodová, „Ve jménu rodinné cti: Za koho vede Terezie Kaslová svou válku s Hradem“, Respekt, 17.–23. 10. 2016, č. 42, s. 32.

9) O výsledku prezidentských voleb z roku 2013 údajně rozhodla skutečnost, že se tým Miloše Zemana opřel o tezi „český národ nikdy nic hanebného nespáchal, pouze se spravedlivě bránil“, zatímco Karlu Schwarzenbergovi (a už o deset let dřív Petru Pithartovi) možnost dostat se na Hrad zhatila skutečnost, že „naprostý souhlas s odsunem a nedotknutelnost Benešových dekretů je u nás hlavním projevem vlastenectví a testem, bez kterého nelze v politice obstát“ (Jan Kozlík, „Volby a simulakrum“, Křesťanská revue, 2013, č. 1, s. 18).

10) „JUDr. František Tržický, prokurátor retribuce“, in: Černá kniha minulosti: Košický vládní program – narudlý počátek s rudým zakončením. Vzpomínky muklů a dokumentace, Frankfurt am Main: Zbyněk Ludvík vlastním nákladem, 2001, s. 149.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a tři