Nejvýznamnější světovou událost listopadu 1945 představovalo zahájení procesu s hlavními válečnými zločinci nacistického Německa (ovšem s výjimkou těch úplně nejhlavnějších, Hitlera a Himmlera, kteří se pozemskému skládání účtů vyhnuli sebevraždou).
Právní základy tohoto procesu nebyly bezproblémové. Rodily se za války při jednáních mezi Spojenci, z nichž jeden neměl s ideály práva a spravedlnosti nic společného a v páchání zločinů si naopak s nacistickým Německem nijak nezadal. Stalin při konferenci Velké trojky v Teheránu navrhoval, aby bylo po válce padesát tisíc německých "zločinců" bez soudu zastřeleno. Churchill rozhořčeně protestoval, zatímco naivní Roosevelt, který si ani neuvědomil, že je to myšleno vážně, reagoval vtipem, aby jich bylo "kompromisně" zastřeleno jen čtyřicet devět tisíc... (1)
Podle moskevské deklarace z října 1943 měli být váleční zločinci souzeni a trestáni v zemích, kde své zločiny páchali. Norimberské procesy se týkaly jen těch, jejichž činy nebylo možné takto lokalizovat. Dohodou zástupců vítězných mocností podepsaných v Londýně 8. srpna 1945 byl vytvořen Mezinárodní vojenský tribunál složený ze zástupců SSSR, USA, Velké Británie a Francie a za místo jeho působení určen Norimberk. Zde posléze proběhlo celkem třináct procesů s přibližně 200 obviněnými, zatímco dalších 1600 stanulo před tradičními vojenskými soudy.
"Norimberk, jedno z nejstarších a typicky německých měst, se po jedenácti leteckých útocích proměnil v moře sutin. Když si z něj pak jednotky SS udělaly baštu posledního odporu, americké dělostřelectvo město nemilosrdně ostřelovalo až do kapitulace. Norimberk byl domovem středověkých pěveckých mistrů a Tannhäusera, Albrechta Dürera či Veita Stosse a v 19. století se stal domovem Německého muzea, nádherné sbírky německého národního umění a historie. Ve třicátých letech se v něm konaly nejteatrálnější sjezdy Hitlerových nacistů. Nyní byl vybrán jako místo konání procesu - částečně pro svou symbolickou hodnotu, částečně proto, že justiční palác jako zázrakem bombardování přežil." (2)
Mezinárodní vojenský tribunál v něm zahájil svou činnost dne 18. října 1945. Prvnímu jednání předsedal sovětský soudce Nikitčenko. Prokuratura představila obžalobu proti do Norimberku dopraveným činitelům hitlerovské éry (Göring, Ribbentrop, Hess, Kaltenbrunner, Rosenberg, Frank, Frick, Sauckel, Speer, Schacht, Funk, Papen, Neurath, Schirach, Seyss-Inquart, Streicher, Keitel, Jodl, Doenitz, Fritzche, Raeder, Ley). Bormann měl být souzen v nepřítomnosti, i když byl patrně mrtev. Stíhání průmyslníka Gustava Kruppa bylo zastaveno pro jeho zdravotní nezpůsobilost. Z kolektivních zločinů bylo dále obviněno osm organizací (vedoucí sbor NSDAP, Schutzstaffel, Sicherheitsdienst, gestapo, Sturmabteilung, říšská vláda, generální štáb a vrchní velitelství branné moci).
Obžaloba se týkala čtyř druhů činů (účast na společném plánu nebo spiknutí umožňujícím páchat zločiny uváděné v dalších bodech, zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti), ovšem ne všichni souzení byli obžalováni ze všech. V obžalobě ze zločinů proti lidskosti představoval hlavní bod holocaust, zmínit je však nutné i téma pronásledování církví a křesťanů, kterého se při procesu ujala anglická obžaloba.
O dějinách toho, co se v následujících měsících v Norimberku odehrávalo, podává čtivé svědectví deník amerického důstojníka a psychologa z povolání G. M. Gilberta, který pro svou znalost němčiny mohl působit jako tlumočník velitele věznice a posléze byl jmenován vězeňským psychologem po dobu procesu.
V kapitole o tom, co se v Norimberku dělo v průběhu měsíce mezi obžalobou a zahájením procesu, je nejzajímavější Gilbertův záznam reakcí jednotlivých vězňů na obžalobu. Všichni obžalovaní kromě Raedera a Leye mu ji vlastnoručně napsali na jeho kopii obžaloby. Vyjádření tří z nich jsou v českém vydání Norimberského deníku i ve fotokopii - Hessovo anglické "Nepamatuji se", kterým chtěl jen prohlásit, že po ssvém letu do Anglie utrpěl ztrátu paměti, Ribbentropovo rovněž anglické "Obžaloba směřuje proti nesprávným osobám" (k čemuž prý chtěl dodat "Všichni jsme stáli v Hitlerově stínu") a Göringovo "Vítězové budou vždycky soudci a poražení obžalovanými!" (3)
I když Göringův téměř nečitelný, škrtáním poznamenaný rukopis prozrazuje, že obžalovaný č. 1 se necítil tak sebejistě, jak předstíral, v jeho cynické glose se přesto "projevuje základní dilema norimberského tribunálu, které panovalo už před jeho začátkem" a spočívalo v tom, že jedním ze žalobců byl stalinský Sovětský svaz, jehož vůdce by se "při každém spravedlivém vyrovnání snadno mohl ocitnout na lavici obžalovaných". Sověti se se svým pojetím "práva" ani nijak netajili, takže v listopadu 1945 "se k sovětským žalobcům nečekaně připojil Andrej Višinskij, známý především jako Stalinův vrchní žalobce v moskevských procesech z třicátých let". Ten pak na jedné z norimberských recepcí bezelstně navrhl přípitek "Smrt obžalovaným!", přičemž jeho západní partneři, kteří jako obvykle nerozuměli rusky, se "bez váhání napili a až poté se zeptali, na co vlastně připíjeli". (4)
Hess a Göring, kteří v různých obdobích války představovali žhavé kandidáty na nástupnictví po Hitlerovi, by se dali označit za nejvýše postavené nacisty souzené v Norimberku. Ribbentrop jako ministr zahraničí musel pochopitelně nést odpovědnost za rozpoutání války a Jodl s Keitem jako šéfové generálního štábu, resp. vrchního velitelství za způsob jejího vedení. Na zločinech proti lidskosti bezesporu nesl velký díl viny Kaltenbrunner jako šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a Sicherheitsdienstvu. Z těchto tří napsal Gibertovi na jeho kopii žaloby nejinteligentnější vyjádření Jodl ("Lituji, že se oprávněná obvinění mísí s politickou propagandou"), zatímco Keitel se zmohl jen na mantru pruského důstojníka ("Pro vojáka je rozkaz rozkazem!") a Kaltenbrunner na ubohé prohlášení, že odmítá "sloužit jako náhrada za Himmlera". (5)
O nejzajímavajších postavách norimberského procesu z řad obžalovaných, Speerovi a Frankovi, už jsem kdysi na blogu psal. Na dokreslení lze ocitovat, že oba - Speer ve světské a Frank jako čerstvý konvertita v duchovní terminologii - konstatovali oprávněnost procesu. Albert Speer, říšský ministr pro zbrojení a střelivo, Gilbertovi napsal: "Proces je potřebný. Spoluodpovědnost za tak strašné zločiny musí být dokonce i v autoritativním systému." Hans Frank, generální guvernér okupovaného Polska, pokládal "tento proces za světový soud z vůle boží, který má vyšetřit a ukončit hroznou dobu utrpení za Adolfa Hitera". (6)
Robert Ley, vůdce Německé pracovní fronty, se k obžalobě vyjádřil jen tak, že 25. října 1945 spáchal sebevraždu... Učinil tak oběšením se na smyčce z roztrhaného ručníku na klozetu ve své cele. V dané souvislosti lze připomenout, že cely všech obviněných byly velmi skromné a ne právě útulné. Po Leyově sebevraždě se pochopitelně zvýšilo i jejich střežení.
Podle Gilberta nikdo ze spoluvězňů po Leyovi ani v nejmenším netruchlil - nanejvýš snad "vulgární fanatik Julius Streicher" vzhledem k tomu, že "vyšinutý vůdce německé fronty, který přinutil německé dělníky odebírat Streicherův časopis Der Stürmer, byl jediný, kdo byl ochoten se stýkat se Streicherem v internačním vězeňském táboře v Mondorfu". (7)
Sonda do duše tohoto snad až paranoidního muže by neměla chybět v rozborech nacistického antisemitismu i antisemitismu obecně. I když mezi nacisty byl samozřejmě antisemitismus obecným fenoménem, jiní norimberští vězni byli vesměs ex post ochotni nacistické "rasové politiky" litovat nebo s nimi byl alespoň možný nějaký rozhovor na toto téma. Ve vztahu ke Streicherovi naproti tomu nebylo možné nic jiného, než jen poslouchat jeho totálně patologická "kázání". Gilbert konstatuje, že se Streicher v antisemitské "tematice vyžíval především vzhledem ke své špinavé erotičnosti a bezbožné perverzitě", a cituje mj. jeho výrok ze 14. listopadu 1945, ilustrující i neoddělitelnost nacistického antisemitismu a antichristianismu: "Rozpoznal jsem židovské nebezpečí přímo ze studia talmudu, tzv. Svaté knihy, kterou Židé ozdobili křesťanstvím a nazývají ji proto Svatou knihou. Víte, křesťanská i židovská víra v jednoho boha je hloupost." (8)
Trefné jsou i Gilbertovy poznámky k dalším obžalovaným, např. ke Göringově směsi narcismu a brutality či k Ribbentropovu bezpáteřnému oportunismu, ze kterého po pádu Hitlera zbyla jen ustrašenost, zmatenost a neschopnost jakéhokoliv názoru. Ribbentrop se od každého, kdo se objevil v jeho cele (lékaře, nosiče stravy, holiče apod.) dožadoval rady pro svou obhajobu a "utápěl svůj strach v bezpočtu memorand a prášků pro spaní". Naproti tomu Frank, když mu Gilbert prášky na spaní sám nabídl, reagoval slovy: "Ne, děkuji. Když nemohu spát, modlím se..." (9)
CItované poznámky jsou vesměs z doby ještě před zahájením procesu, které připadlo na 20. listopadu 1945. V tento den zahájil jednání soudu jeho předseda, britský soudce Geoffrey Lawrence. "Jménem tribunálu shrnul stručně fakta o vzniku a poslání Mezinárodního vojenského tribunálu, potvrdil výběr obžalovaných, provedený hlavními žalobci, a převzetí žaloby. Konstatoval, že všichni obžalovaní si buď své obhájce sami zvolili, nebo přijali ty, které jim soud určil. Vyslovil uspokojení, že obhajoba měla volný přístup k dokumentům, které hodlala použít obžaloba, a že práva obžalovaných byla dostatečně respektována. ... Poté vyzval předseda tribunálu hlavní žalobce, aby [...] přečetli obžalobu. Nebyla dlouhá, protože jednotlivé její části rozvedli a doplnili žalobci jednak ve svých úvodních projevech, jednak při výsleších obžalovaných a svědků." (10)
Procesu byli samozřejmě přítomní i "novináři, kterých se tam sešlo na dvě stě z celého světa". (11) Jedním z nich se stal i František Gel, jehož reportáže mohli Češi od 24. listopadu 1945 sledovat v rozhlase. Proces se těšil obrovské pozornosti naší veřejnosti. (12)
Pečlivě shromažďovány a posléze v knize Československo a norimberský proces vydány byly i dokumenty, které se v Norimberku týkaly okupace našich zemí. Je ironií, že prezidentu Háchovi, který před skoro půl rokem zemřel v československém vězení, se v nich z československé strany fakticky dostalo rehabilitace ve vztahu k událostem z 15, března 1939. Zpráva československého zástupce v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů plukovníka Ečera konstatovala: "Není třeba se zabývat takzvanou 'dohodou', kterou sjednal Hiter a bvvalý president (13) Československé republiky dr. Emil Hácha v Berlíně v noci ze 14. na 15. března 1939. Než tato 'dohoda' byla sjednána, německá vojska odpoledne 14. března pronikla na československé území. Není třeba také mluvit o neplatnosti této tak zvané 'dohody'. Ve skutečnosti nebylo žádného vyjednávání a také žádné dohody." (14)
Dva z norimberských obžalovaných, Ribbentrop a především Göring, se tehdy podíleli na znásilnění Háchy, kterého nejhoršími možnými výhrůžkami na adresu českého obyvatelstva přinutili předem připravenou "dohodu" (či tiskové komuniké) podepsat. Göring při norimberském procesu potrvrdil svou roli ve scénáři připraveném ke zlomení Háchy, zatímco Ribbentrop jen opakoval tehdejší lži nacistické propagandy o Háchově dobrovolném vložení osudů Čech a Moravy do Hitlerových rukou. (15) Soud dal ovšem za pravdu obžalobě.
Československá zpráva se týkala i obou v Norimberku souzených říšských protektorů v Čechách a na Moravě, Wilhelma Fricka a především Konstantina von Neuratha. Zatímco Frick zastával úřad protektora v době, kdy už šlo jen o reprezentativní funkci bez reálných pravomocí, Neurathovi mohla být jen částečně uznána jeho obhajoba, že za zločiny páchané v Čechách a na Moravě od dubna 1939 do září 1941 nesl odpovědnost K. H. Frank nebo přímo Berlín, zatímco on se jim snažil bránit. Dodatek k československé úřední zprávě, předložený plukovníkem Ečerem 14. listopadu 1945, dokumentoval Neurathovu zodpovědnost za poněmčování české protektorátní správy, za hromadný teror, za podporování zločinných českých fašistů, za protižidovská opatření, za věznění Čechů v koncentračních táborech a za mimořádné soudy. (16) V průběhu procesu podal také Sir John Wheeler-Bennett v rámci anglické obžaloby proticírkevních zločinů nacistů na základě oficiálních československých podkladů důkazy o pronásledování křesťanů v protektorátě. (17)
Závěry a rozsudky, k nimž norimberský tribunál nakonec dospěl, už v článku věnovaném jeho zahájení rozebírat nemohu. Nelze se však ubránit alespoň konstatování paradoxu spočívajího v tom, že osud protektora Neuratha, kterému soud připsal k dobru intervence za české vězně prováděné na neustálé žádosti Háchy v Berlíně, byl mnohem mírnější než osud samotného prezidenta... Ve srovnání s norimberským soudem byl paradoxní i průběh československých procesů se členy Háchových vlád. Kámen úrazu spočíval mj. v tom, že v československém právním řádu se už po válce uplatňoval vliv stalinismu, zatímco v Norimberku byl přece jen ještě dostatečně vyvážen anglosaským chápáním práva.
Poznámky:
1) Srov. Jaroslav Matějka, Život Sira Winstona, Praha: Svoboda, 1968, s. 426.
2) Norman Davies, Evropa: Dějiny jednoho kontinentu, Praha: Prostor - Knižní klub, 2000, s. 1060.
3) Viz G. M. Gilbert, Norimberský deník, Praha: Mladá fronta, 1969, s. 39.
4) Norman Davies, op. cit., s. 1060, 1063 a 1065.
5) G. M. Gilbert, op. cit., s. 11.
6) Tamtéž, s. 9-10.
7) Tamtéž, s. 13.
8) Tamtéž, s. 13-14.
9) Tamtéž, s. 21-22 a 56.
10) Miroslav Honzík, Povstaňte, soud přichází, Praha: Panorama, 1986, s. 116-117.
11) Tamtéž, s. 114.
12) Viz https://plus.rozhlas.cz/listopad-1945-ceskoslovensko-ve-stinech-valky-6541578
13) I zde se Ečer fakticky odchýlil od oficiálního stanoviska poválečných československých úřadů, podle kterého Hácha prezidentem de iure nebyl, protože prý jím nikdy nepřestal být Edvard Beneš.
14) Karel Zajíček (ed.), Československo a norimberský proces: Hlavní dokumenty norimberského procesu o zločinech nacistů proti Československu, Praha: Orbis, 1946, s. 85.
15) Viz Adolf Zeman, Československá Golgota: Historicko-politická reportáž, Praha: J. R. Vilímek, 1947, s. 363.
16) Viz Karel Zajíček, op. cit., s. 179-184.
17) Viz Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, 1. díl, Praha: Zvon, 1990, s. 122-123.
2024 ©