"Znárodňování" a "privatizace" jsou dvě populistická slova, za nimiž se po roce 1945, resp. 1989 skrývalo mnoho velmi nepěkných skutečností. V této dvojici možná také naznačují sklon našeho národa k extremismu a "lítání ode zdi ke zdi". Především však šlo v obou případech o vážné porušování sedmého přikázání Desatera. Privatizační krádeže využívající děravých právních norem byly v tomto ohledu neomluvitelné. Tím spíš byly neomluvitelné znárodňovací krádeže páchané přímo pod ochranou příslušné právní normy.
Je ovšem třeba připomenout, že poválečná třetí republika programově porušovala prakticky celé Desatero (idolatrickým kultem národa první přikázání, frázemi o něčem na způsob budování Božího království na zemi ve spojení s velmi nebohabojným projektem druhé, nedělními pracovními směnami třetí, neúctou k tradici a negováním díla minulých generací čtvrté, protiněmeckými pogromy páté atd.), takže není něijak překvapivé, že ani "Nepokradeš" nepředstavovalo žádnou výjimku. Je ovšem jistě na pováženou, že v poválečné vládě seděli a proti znárodňovacím dekretům nic nenamítali dokonce i dva kněží (lidovečtí ministři Šrámek a Hála).
Vznášet námitky by přitom bylo nasnadě, protože v tomto bodě byl dokonce překonán i nechvalně známý Košický vládní program. V jeho textu sice byla řeč o tom, že pod "národní správu" bude postaven zkonfiskovaný německý a maďarský majetek, ale jinak jen konstatoval, že vláda má v úmyslu "postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství a znovuoživení výroby a obchodu". (1)
Kritika znárodňování by ani nemusela být zaměřena bezprostředně proti komunistům, protože ministrem prúmyslu v "košické" vládě nebyl člen KSČ, ale sociální demokrat Bohumil Laušman. Ten již v červnu 1945 za přítomnosti premiéra a předsedy své strany, prokomunistického quislinga Zdeňka Fierlingra, "rozdával 24 dekretů, jimiž jmenoval národní správce do velkých průmyslových podniků. Jaké to korupčnictví,'kupování duší', vše bez kontroly, protože parlament neexistoval!" (2)
Ke svolání alespoň provizorního, nevoleného parlamentu mělo dojít ve spojení se státním svátkem 28. října. Ani prezident republiky, ani české nekomunistické strany však přesto nepožadovali ani to, aby bylo znárodnění projednáno Prozatímním Národním shromážděním. Právě naopak, bezprostředně před jeho svoláním musel Beneš urychleně podepsat znárodňovací dekrety!
Zasvěcený komentář k tehdejšímu dění podává ve svých pamětech Ladislav Feierabend, který byl jako někdejší agrárník v kontaktu s představiteli slovenské Demokratické strany, z velké části slovenskými ex-agrárníky. Ti se jako jediní vyslovili nejen pro to, aby byly znárodňovací zákony řádně projednány parlamentem, ale také pro to, aby současně se znárodněním byla řešena i otázky poskytnutí náhrady dosavadním vlastníkům. Mezi českými politiky však nenašli žádnou podporu. Jejich požadavek na to, aby znárodňování nebylo příliš rozsáhlé a překotné, sice zdánlivě podpořil prezident Beneš, ten tak ale učinil jen v podobě vznesení bezvýznamných námitek ve chvíli, kdy už vládou předložené znárodňovací dekrety podepisoval... (3)
K tomuto aktu došlo čtyři dny před svoláním parlamentu. Dne 24. října musel Beneš kvapně podepsat hned čtyři socializační dekrety: Dekret č. 100/1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, č. 101/1945 o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, č. 102/1945 o znárodnění akciových bank, č. 103/1945 o znárodnění soukromých pojišťoven a č. 104/1945 o závodních a podnikových radách. Jen poslední z nich měl částečný precedens v legislativě první republiky, jinak šlo o nebývalé, velmi radikální zásahy, zásadně měnící celou podobu státu. Kontrola státu, ovládaného Národní frontou bez možnosti opozice, se nyní z jiných oblastí veřejného života rozšířila i na oblast ekonomiky. I když slovenští Demokraté navrhovali jiné formy typu združstevnění, hned první věta hlavního znárodňovacího dekretu konstatovala, že ke znárodňování dochází "zestátněním". (4)
"Znárodnění se týkalo bank, pojišťoven, hutí, dolů a závodů nad 500 zaměstnanců, někde i nad 150 zaměstnanců. Na 100 % byly znárodněny banky, pojišťovny, doly, hutě, na 99 % energetika, 77 % chemického průmyslu, 73 % kovoprůmyslu. Ve znárodněných podnicích pracovalo 62 % všech zaměstnanců v průmyslových odvětvích." (5) V "revolučních" poválečných poměrech se navíc stát nemusel držet dokonce ani litery zákona a i nad menší částí podniků, která zůstala v rukou soukromých osob, nyní visel Damoklův meč možnosti, že budou z "vůle pracujících" pod nějakou záminkou také znárodněny.
Tehdejší rétorika levice ohledně "budování" znárodněného hospodářství byla stejně nesnesitelná (realitě protikladná) jako analogická rétorika pravice ohledně zprivatizované ekonomiky po roce 1989. V obou případech se samozřejmě hlásalo, že nově nastolený stav je tou nejlepší možností, která všechno vyřeší...
V obou případech se také vskutku začala utvářet "celá nová společenská morálka", byť ne v tom smyslu, v jakém tento obrat ve spojení se znárodňováním použil prezident Beneš ve svém projevu k Prozatímnímu Národnímu shromáždění (6), ale spíš ve smyslu výmluvně popsaném Ladislavem Feierabendem:
"Na kontinuitu vedení podniků se při znárodnění nekladl žádný důraz a mnoho vedoucích hospodářských mozků, které by bývaly byly ochotny sloužit i v znárodněných závodech, bylo dáno do penze nebo vyhozeno na dlažbu. [...] Dále bylo záhubné, že náhrada za znárodněný majetek byla majitelům slíbena, ale vážně se o ní nikdy neuvažovalo. Zůstala jen na papíře v zákoně mimo odškodnění cizozemským majitelům, jejichž státy si to vynutily... Znárodnění se tedy rovnalo krádeži, která, nehledíc na ztráty majitelů, měla neblahý vliv mravní. Mohl-li beztrestně své občany okrádat stát, proč by si to nemohli dovolit jednotlivci? Znárodnění bylo úvodem k všeobecné 'kleptomanii', která se epidemicky rozšířila při obsazování pohraničních krajů i při vedení podniků ve vnitrozemí." (7)
Zdá se, že nejen již zmínění kněží Šrámek a Hála ve vládě, ale i mnozí čeští křesťané včetně ekonomů v celé společnosti byli vůči tomuto mravně defektnímu a navíc zjevně neefektivnímu systému bezradní. Velká část českých katolíků odedávna tíhla doleva, byla velmi kritická vůči kapitalismu a ve vztahu k poválečnému socialismu si zprvu namlouvala, že vlastně odpovídá křesťanskému solidarismu hlásanému papežskými encyklikami. (8) Ty ovšem kladly důraz nejen na solidaritu a sociální spravedlnost, ale i na přirozené právo, jehož součástí je právo na soukromé vlastnictví. Tuto skutečnost i podstatu toho, o co v poválečném znárodňování doopravdy šlo, vystihl v jednom z článků v předúnorovém církevním tisku profesor Bedřich Vašek, kněz a badatel v oblasti sociálního učení církve:
"Soukromé vlastnictví je velmi ohroženo až ve svých základech. Neumlkají hrozby, že ve znárodňování se bude bezohledně pokračovat... [Soukromí podnikatelé] zřetelně cítí na sobě, jak se krok za krokem provádí plán: 'Musíme docíliti, aby majitelé pociťovali majetek jako břemeno a aby toužili po tom se ho zbavit.' [...] Proč se tolik usiluje o snížení soukromého vlastnictví? Z důvodů hospodářských? Stále ubožejší stav většiny znárodněných podniků je zřejmým důkazem, že znárodňováním se nepomáhá hospodářskému vzestupu národního jmění a že může národ postihnouti velké snížení životní úrovně, velká bída, až všecky reservy z dřívějších let budou stráveny... Ale zničení soukromého vlastnictví [a] zproletarisování všeho obyvatelstva má ještě i jiný zhoubný následek: ztrátu svobody. Neboť lidé, kteří pozbyli všeho majetku, jsou zcela odkázáni na stát, to jest na tu politickou stranu a na tu skupinu, která vládne ve státě. Stát jim dává podle své vůle práci, plat, existenci, vše. Jsou zcela v jeho moci. Proto slepě se musejí podřizovati jeho vůli." (9)
Závěrem je ještě třeba připomenout, že po únoru 1948 bylo nejen dovršeno totální znárodňování, ale v rámci komunistické interpretace dějin bylo navíc i znárodnění ze 24. října 1945 uměle spojeno s 28. říjnem, jenž byl slaven jako Den znárodnění. I to lze označit za jeden z dokladů protikladu mezi první a třetí republikou. K „pokrokovým tradicím“ té druhé se komunisté hlásili, zatímco demokratických tradic té první se báli. Po roce 1989 však bohužel například v restitucích došlo k částečnému návratu právě jen do dob třetí republiky. Nikomu z těch, kdo přišli o živnost v roce 1945 a nikdy za to nebyli odškodněni, nic vráceno nebylo. Přitom právě restituce by představovaly právně a morálně nejčistší metodu privatizace.
Poznámky:
1) Viz http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/kosicky-vladni-program-5-4-1945/
2) Ota Hora, Svědectví o puči I, Praha: Melantrich, 1991, s. 127.
3) Viz Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 271-272.
4) Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, roč. 1945, částka 47, Dekret presidenta republiky ze dne 24. října 1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, oddíl 1, odst. 1, § 1.
5) Dějiny Československa v datech, Praha: Svoboda, 1968, s. 363.
6) Tři roky: Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1945-1948 (1), Praha: Melantrich, 1991, s. 143.
7) Ladislav Karel Feierabend, op. cit., s. 273.
8) Srov. Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I, Praha: Zvon, 1990, s. 35-37.
9) Bedřich Vaško, "Soukromé vlastnictví - jeden z pilířů svobody", Rozsevač, 11. 1. 1948, roč. 7, č. 2, s. 14.
2024 ©