Před 160 lety, 6. května 1856, se v severomoravském Příboře narodil Sigmund Freud, „bezbožný Žid” (takto sám sebe označoval) a současně jeden ze zakladatelů nových náboženství, vzešlých z duchovní atmosféry 19. století. Bezbožní Židé, kteří v tomto století pojímajícím vědu jako náboženství (1) založili vlivné sekulární kulty, byli ve skutečnosti hned dva. Oba vystupovali jako proroci, hlásající vědou zjevené pravdy. Oba byli přesvědčeni o své neomylnosti a oba vytvořili fundamentalistické církve, vyžadující od svých věřících slepou poslušnost. Mám samozřejmě na mysli Marxe a Freuda.
Po pravdě řečeno, víra v dogmata marxismu se mi zdá být sice nebezpečnější, avšak z lidského hlediska pochopitelnější než víra v dogmata psychoanalýzy. Marx totiž svým věřícím každopádně nabídl naději v podobě sekularizované křesťanské eschatologie: podle jeho proroctví měly budoucí dějiny přinést vykoupení z prvotního hříchu soukromého vlastnictví a nastolení dokonale spravedlivé společnosti. Také ve Freudově učení bylo sice přítomné proroctví o lepším světě, který přinese věda, avšak ve srovnání s marxistickým příslibem nastolení ráje na zemi zdaleka nevyznívalo tak jasně a lákavě. Proto asi nebylo divu, že se vášniví věřící ochotní pokládat za novou víru svoje i cizí životy záhy našli v Marxově, nikoli však ve Freudově náboženství. Možná je to tím, že psychoanalýza nabízí spásu spíše individuální než všelidskou; jedinců ochotných ulehnout v očekávání této spásy na pohovku v „posvátném prostoru” (Freudem používaný výraz) mesiášovy ordinace a vyzpovídat se mu ze všech svých intimit se našlo dost a dost.
„Freud se považoval nejen za sexuálního osvoboditele, ale také identifikací sebe sama jako sekulárního mesiáše, nového Mojžíše, promítal svoji osobu do mytických rozměrů.” (2) Jako židovský myslitel byl Sigmund Freud celý život fascinován postavou Mojžíše, jehož životopis reinterpretovaný do podoby psychoanalytického mýtu (dílo Muž Mojžíš a monoteistické náboženství) se stal Freudovým posledním spisem. „Podle Davida Bakana v knize Sigmund Freud a židovské mystické tradice Freud pojímá sám sebe jako nového zákonodárce, který nahrazuje Mojžíše, předchozího zákonodárce. Nový zákonodárce musí odvolat staršího. Mojžíš přináší zákon, který zavazuje, Freud přináší zákon, který osvobozuje.” (3)
Zdánlivě se jedná o osvobození z tenat přikázání „Nesesmilníš!” z mojžíšského Desatera, jakož i od všech ostatních přikázání, především hned prvního. To je však ve skutečnosti spíše reinterpretováno do podoby přikázání věřit výhradně vědě a jejímu prorokovi – i když může být sporné, zda roli jediného možného předmětu zbožného uctívání v psychoanalýze hraje věda, anebo sexualita. (4)
V každém případě však psychoanalýze předmět hodný uctívání nechyběl. Nepostrádala ani další náboženské prvky typu mýtů, rituálů či nezpochybnitelné autority zakladatele. Společenství psychoanalytiků bylo Freudem fakticky koncipováno jako kruh apoštolů šířících učení svého mistra, který o nich ví vše, zatímco sám si vůči nim zachovává jistou transcendenci.
Příznačnou skutečnost představuje fakt, že Freud všechny tyto své apoštoly podrobil psychoanalýze, ale sám se nikdy nenechal analyzovat od nikoho a podstoupil jen tzv. autoanalýzu, kterou si provedl sám. Tímto způsobem se ochránil jednak před ztrátou „transcendence” vůči svým následovníkům, jednak před možností, že by při analýze mohla vyjít na světlo povaha jeho náboženskosti. Psychologové, kteří se ji dnes snaží rozebírat, mají přesto dostatek materiálu k tomu, aby mohli hovořit o nevědomé transformaci katolické víry, k níž Freuda v dětství vedla jeho moravská chůva, v její protiklad – transformaci související s traumaty Freudova dětství, jejichž obraz by v případě analýzy Freudova nevědomí byl jistě jiný než v pouhé „autoanalýze”. V tomto ohledu je pozoruhodná i Freudova celoživotní fascinace postavou ďábla. (5) Tu lze mimochodem pozorovat nejen u Freuda, ale také u Marxe.
Psychoanalýza operuje „se vztahem učedníka a mistra, který nad ním má naprostou superioritu a v léta trvající zasvěcovací proceduře na něm provede intimní psychickou operaci, přičemž oba zůstávají v podstatě trvale spojeni paraerotickým poutem společně prodělaných mystérií... Freud sám také neobyčejně dbal na čistotu svého učení a sektáře, zejména Adlera, Stekela a Junga, neváhal pronásledovat ohněm i mečem. Pro učení, které sebe sama chápe jako vědecké, je velmi zvláštním jevem i založení 'tajného výboru' v roce 1913, který měl tuto ideologickou čistotu střežit. Výbor byl Freudem bohatě finančně dotován a v působivém ceremoniálu zde mistr předal svým nejvěrnějším učedníkům, v této organizaci sjednoceným (Ferenczi, Abraham, Sachs, Jones, Rank), zvláštní prsteny jako cenný dárek i znak sounáležitosti. Výbor byl do té míry tajný, že se o jeho existenci až do roku 1944 (!) nikdo nedozvěděl. Díky tomu se freudovské pravověří udrželo až do našich dnů v nekontaminované podobě...” (6)
Bludaři, kteří se odchýlili od Freudem stanovené ortodoxie, byli z řad psychoanalytiků vyobcováni. Chtě nechtě museli přestat užívat názvu psychoanalýza a založit vlastní školy – Jungovu analytickou psychologii a Adlerovu individuální psychologii. (7)
Neméně podstatný než boj s heretiky ve vlastních řadách byl ovšem také boj proti duchovnímu světu jinověrců. Ten se v případě Freuda týkal všech tradičních náboženství (především ovšem judaismu a křesťanství, protože jiná náboženská vyznání ve Freudově době a kultuře nepředstavovala pro psychoanalýzu možné rivaly). Způsob, jakým psychoanalytici interpretovali např. katolické křesťanství, byl podobně scestný a brutální, jako např. bizarně vulgární útoky křesťanských autorů na islám v době nejzuřivějších křižáckých válek.
„Freud tvrdí, že Eucharistie není tím, čemu věříme, že je na duchovní úrovni, ale je naprosto jasně odvozena od primitivního stavu lidstva, kdy byly praktikovány kanibalistické obřady. (8) A proto je podle něj přijímání Eucharistie pouze 'ústní introjekcí'. Freudovi žáci v této cestě pokračovali a učili, že mystické zkušenosti svatých jsou důsledkem sexuální frustrace, že modlení růžence je masturbací nevědomí a podobně.” (9)
Freudovi šlo stejně jako Marxovi a jejich společnému učiteli Feuerbachovi nikoliv o to, že by chtěli náboženské víře či náboženské zkušenosti porozumět, ale o to, aby ji „vyvrátili”. Psychoanalýza se podle vůle svého zakladatele měla stát nástrojem boje proti všemu duchovnímu. Carl Gustav Jung, před svým označením za kacíře Freudem považovaný za jeho budoucího nástupce v čele psychoanalytické církve, na toto téma píše:
„Vzpomínám si ještě živě, jak mi Freud říkal: 'Můj milý Jungu, slibte mi, že se nikdy nezřeknete sexuální teorie. To je ze všeho nejdůležitější. Podívejte se, musíme z toho udělat dogma, neotřesitelnou baštu.' To mně říkal pln vášně a tónem, jako když otec říká: 'A slib mi jen, můj milý synu: choď každou neděli do kostela!' Poněkud udiven jsem se ho zeptal: 'Baštu – a proti čemu?' Načež odpověděl: 'Proti přívalu černého bahna –' zde na okamžik zaváhal a dodal: '– okultismu'... Zdálo se, že Freud pod 'okultismem' rozumí skoro všechno, co dovedly o duši vypovídat filozofie a náboženství.” (10)
Všichni, kteří pamatujeme dobu před rokem 1989, jsme poznali marxismus jako víru, potírající křesťanství jako nenáviděnou náboženskou konkurenci. Freudovo smýšlení a jednání bylo v této věci totožné s Marxovým. Jak konstatuje Stanislav Komárek, filosof pozoruhodně rozebírající náboženský ráz moderní vědy (11), Freudova „nápadná nenávist k tradičním náboženstvím je nepřehlédnutelným příznakem určité nevědomé 'konkurenční zášti' – marxismus se choval právě tak. To, o co u náboženských fenoménů oproti třeba sexuálním jde, jinak nepochybně geniální Freud bizarním způsobem desinterpretoval, asi jako chirurg, provádějící operaci apendicitidy řekněmě lopatou. Není celkem divu, že právě v této oblasti to začalo mezi Freudem a jeho léta věrným učedníkem Jungem nejdříve skřípat.” (12)
Závěrem bych ještě rád dodal pár slov o religionistice, vědě, v níž posledních dvanáct let profesionálně působím. Dějiny této vědy o náboženství jsou nejednoznačné a její dědictví je poznamenáno i redukcionistickými přístupy typu freudiánských a marxistických. Za velmi cennou a důležitou však pokládám skutečnost, že se religionistika odborně zabývá religiozitou všech lidí – nejen věřících, ale i těch, kteří se označují za ateisty. To jí umožňuje zkoumat i Freudovu psychoanalýzu jako náboženský fenomén typický pro dobu, v níž bylo posvátné ztotožněno se „světským” a světské se stalo předmětem náboženského uctívání. (13)
Poznámky:
1) Viz např. Mary Midgley, Science as Salvation: A Modern Myth and its Meaning (Věda jako nositelka spásy: Moderní mýtus a jeho význam), London: Routledge, 1992.
2) Donald De Marco – Benjamin D. Wiker, Architekti kultury smrti, Praha: Res Claritatis, 2011, s. 170.
3) Tamtéž.
4) C. G. Jung ve své vzpomínce na Freuda říká, že „sexualita znamenala pro Freuda víc než pro jiné lidi. Byla pro něj 'res religiose observanda' ('věcí, která má být zbožně uctívána')... Bylo mně jasné, že si Freud, který vždy s důrazem poukazoval na svou nenáboženskost, přichystal dogma, nebo si spíše místo žárlivého boha, který se mu ztratil, podsunul jiný naléhavý obraz, totiž obraz sexuality... Tak jako tomu, co je psychicky silnější, a proto obávané, připadají atributy 'božský' nebo 'démonický', tak u Freuda získalo 'sexuální libido' roli skrytého boha (deus absconditus). Přednost této proměny spočívala pro Freuda – jak se mi zdá – v tom, že se mu nový numinózní princip jevil vědecky bez námitek a oproštěn od veškerého náboženského zatížení...” (Carl Gustav Jung, Duše moderního člověka, 2. vyd., Brno: Atlantis, 1994, s. 233).
5) Viz Tereza Holušová, „Významné okolnosti Freudova dětství a dospívání, které formovaly jeho osobní religio”, in Kořeny integrativních a dezintegrativních představ o Bohu v kontextu kvazireligiózních projevů nevědomé religiozity, diplomová práce na katedře religionistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, 2013, s. 63–68.
6) Stanislav Komárek, „Psychoanalýza jako věrovyznání”, Teologie & Společnost, 2006, roč. 4, č. 3, s. 18.
7) Boj o pravověří se posléze objevoval i na půdě těchto nových skupin, takže např. Freudem exkomunikovaný Alfred Adler později vyobcoval ze společnosti pro individuální psychologii Viktora Frankla a také jej donutil založit vlastní školu (logoterapii).
8) Tento Freudův útok na křesťanství je ovšem stále ještě velmi sofistikovaný ve srovnání s Karlem Marxem, který např. ve své stati „O Daumerových Tajnostech raného křesťanství” označoval za nesporná fakta a první ránu zasazenou křesťanství „důkazy” o tom, „že křesťané opravdu zabíjeli lidi a při posvátných hostinách opravdu jedli lidské maso a pili lidskou krev” (viz „Protokollauszüge über die von Marx und Engels in der Londoner Bildungs-Gesellschaft für Arbeiter am 30. November und am 7. Dezember 1847 gehaltenen Vorträge”, in Marx-Engels Gesamtausgabe, odd. 1, sv. 6, s. 639–640).
9) Donald De Marco – Benjamin D. Wiker, Architekti kultury smrti, Praha: Res Claritatis, 2011, s. 165.
10) Carl Gustav Jung, Duše moderního člověka, 2. vyd., Brno: Atlantis, 1994, s. 232.
11) Podle Komárka se krédo „Nulla salus extra ecclesiam” (Mimo církev není spásy), v někdejších dějinách křesťanského Západu neblaze propojené s „aliancí trůnu a oltáře”, v novodobé západní civilizaci transformovalo do sentence „Nulla cognitio extra scientiam” (Neexistuje jiné poznání než vědecké), spojené s indoktrinací mládeže „unií laboratoře a trůnu” (Stanislav Komárek, Lidská přirozenost: Od Charlese Darwina po Irenea Eibl-Eibelsfelda, Praha: Vesmír, 1998, s. 67).
12) Stanislav Komárek, „Psychoanalýza jako věrovyznání”, Teologie & Společnost, 2006, roč. 4, č. 3, s. 17.
13) Viz Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení IV: Od epochy objevů po současnost, Praha: OIKOYMENH, 2008, s. 426nn.
2024 ©