Háchova Golgota

Dnešní datum, 27. červen, je v kalendáři označeno jako Den památky obětí komunistického režimu. Jde o výroční den popravy dr. Milady Horákové z roku 1950. Současně se však jedná také o výroční den smrti dr. Emila Háchy v pankrácké věznici z roku 1945. Čtenáři následujícího textu budou moci posoudit, zda Hácha patří či nepatří k obětem komunismu, resp. k obětem obou nejhorších totalit dvacátého století. 

Jestliže k nim patří, pak představuje oběť vskutku výjimečnou, protože smrt hlavy státu ve vězení není ani v pohnutých dějinách dvacátého století právě obvyklá. Háchova výjimečnost spočívá v tom, že v nejhorším období naší historie stál nejprve v čele československého státu a pak českého národa. Slovy Karla VI. Schwarzenberga – otce muže, který se sedmdesát let po Háchovi málem stal jeho nástupcem v prezidentském úřadě – „Hácha sedm konečných let svého života učinil dobrovolným očistcem pro zachování národa… Dobrovolně se pro národ obětoval, toť prostá pravda!” (1)

V protikladu k drtivé většině politiků, kteří přišli po něm, Hácha kráčel ve stopách krále Jana Lucemburského, jehož heslo „Sloužím” (Ich dien) přijal za své. (2) Jeho oběť ovšem nespočívala v následování rytířské smrti krále Jana na bitevním poli, ale spíš v následování křížové cesty (k níž své prezidentství sám od začátku přirovnával).

Hácha byl v listopadu 1938 do funkce prezidenta spojenci opuštěné a nacistickému Německu napospas vydané pomnichovské republiky kandidován zástupci všech českých, slovenských i podkarpatoruských politických směrů s výjimkou komunistů. Byl v té době čerstvě ovdovělým šestašedesátiletým mužem křehkého zdraví, který právě odcházel na odpočinek z funkce prezidenta československého Nejvyššího správního soudu a byl velmi rád, že jej (jak se mylně domníval) nadcházející zlá doba už nezastihne ve veřejném životě. Avšak za dlouhá desetiletí své veřejné služby si tento soudce, právník a právní vědec světového jména navykl sloužit své zemi a po velkém vnitřním zápase tedy svolil i k přijetí této služby poslední a nejtěžší, o níž dobře věděl, že poslední léta jeho života promění v onen dobrovolný očistec.

Tento článek píšu a vyvěšuji v rámci práce na druhé, doplněné a přepracované verzi mé knihy o životě, činech a kříži Emila Háchy. Její první verze (3) se zrodila v letech po mé konverzi ke křesťanské víře z počátku devadesátých let, kdy jsem v Háchově údělu objevil jednu z novodobých podob křížové cesty – příběh začínající v Getsemanech (které pro Háchu představoval trýznivý boj se sebou samým, v němž se na podzim 1938 odhodlával k přijetí prezidentské kandidatury), dále pokračující přítelovou zradou (s páterem Tisem v roli Háchova Jidáše v době nacistické likvidace ČSR z března 1939) a přes padání pod křížem (kterým pro Háchu bylo jeho odhodlání napomoci i obětováním své cti, svého zdraví a svého života k tomu, aby český národ mohl nějak přežít období nacistické okupace) směřující k finále Golgoty.

V průběhu hrůz, k nimž patřily mj. německá okupace z března 1939, studentské popravy z listopadu téhož roku, Heydrichova hrůzovláda od září 1941 a hrozící genocida celého českého národa za druhé heydrichiády z května až července 1942, se Hácha duševně a tělesně stále víc hroutil. Ladislav Karel Feierabend, dlouholetý člen nejprve Háchových pražských a pak Benešových londýnských vlád, považoval za klíčový okamžik zhoršování Háchova zdravotního stavu zatčení jeho premiéra generála Eliáše za první heydrichiády a Eliášovu popravu (po Háchově nadlidském, leč marném úsilí o jeho záchranu) v červnu 1942 – a také Háchovo stálé trápení se nad tím, zda měl či neměl 15. března 1939 nacistům poskytnout svůj podpis ospravedlňující okupaci, jenž byl na něm vynucen hrozbou leteckého srovnání českých měst se zemí:

„Háchova lidskost a jemná duše těžce snášely nacistické ukrutnosti a snažily se jim zabraňovat nebo je zmírňovat vlastní obětí a vlastním ponížením. Marnost tohoto počínání, a zejména smrt Eliášova, působily na Háchu tak zhoubně, že se duševně i tělesně zhroutil. Bůh měl Háchu rád, zastřel jeho mozek a umrtvil jeho srdce, takže necítil výčitek z následků svého berlínského podpisu a své slabosti. Jeho slabost byla více než dostatečně vykoupena jeho utrpením.” (4)

Je ovšem sporné, zda Háchův berlínský podpis opravdu byl důvodem k výčitkám. Zatím poslední z Háchových životopisců, Václav Junek, o způsobu, jakým si tenkrát prezident zcela bezbranného Československa v Hitlerově „jámě lvové” počínal, píše: „…na chorého a bezmocného starce vzdoroval dr. Hácha svému razantnímu protějšku neuvěřitelně dlouho. Ale nejen to, v časových peripetiích, na které se pro jeho zásadní neústupnost toto jednání rozpadlo, bojoval. Jako opravdu velký státník a pravý muž na svém místě. Reálnými argumenty a celou na první pohled naprosto netušenou silou své osobnosti.” (5)

Touto celou silou své osobnosti Hácha bojoval nejen v osudnou noc na 15. března 1939, ale také po celá léta následující, kdy se s nacisty rval o každé slovo v projevech, ke kterým jej nutili, a o každého z českých vězňů či odsouzenců k smrti, jejichž životy si za každé „kolaborantské” slovo nechával zaplatit. Tento neustálý boj s nacistickými gangstery ovšem křehký starý pán jeho typu nemohl dlouhodobě vydržet a Háchových sil v průběhu let stále ubývalo až k naprostému zhroucení. Poslední úřední akt, který byl vůbec ještě fyzicky s to vykonat, nakonec představoval podpis jmenování Richarda Bienerta předsedou protektorátní vlády ze 17. ledna 1945. Po  Bienertově audienci u Háchy v Lánech, při které už jej arteriosklerózou trpící prezident sotva poznal, se pak v tisku objevila fotografie  duchem nepřítomného starce, zhrouceného v křesle…

Josef Kalfus, statečný ministr financí z let 1936–1945, který v době okupace nejenže dokázal ve svém resortu hájit české zájmy proti německým požadavkům, ale také štědře financoval domácí odboj, po válce před československým soudem, kterému byl nucen vysvětlovat nesnesitelnost tíhy, pod níž dr. Hácha klesl na konci svého zápasu, popsal vražednou hru, kterou nacisté s českým národem a jeho prezidentem sehráli:

„Páni soudcové, mohli jste venku sledovat vnější doprovod této tragické hry. Tímto doprovodem byly projevy dr. Háchy před mikrofonem. Snad ještě dnes vám zní v uších jeho třaslavý, bolestný hlas, těžce se deroucí z nitra, byl to hlas nemocného, utýraného starce! Zejména jeho poslední projevy, kde posluchač měl dojem, že se dr. Hácha každou chvíli zhroutí.

A ilustrací této tragedie byly fotografie v novinách a filmových a obrázkových týdenících, kde jste viděli dr. Háchu ve společnosti jeho mučitelů Neuratha, Heydricha, Daluege, Fricka a Franka. Rok co rok můžete na těchto obrázcích sledovat, jak tento drobný stařec se schází, jak pozvolna mizí, jak se jeho zasmušilá tvář – přes níž jako by ani úsměv nepřešel – stává nehybnější, jak se mění v úplnou masku bez života.

Pod tímto surovým nátlakem rozvinula se choroba a jestliže byl v národě snad někdo, zejména v prvních dobách okupace, tak málo chápavým, že si nedovedl vysvětlit, co se děje kolem tohoto muže, i tento jistě pochopil, ze snímku posledního. Ten obrázek je dokument nad dokumenty. Co zbylo z dr. Háchy je bezkrevná lidská troska, jejíž údy jakoby již smrt zmrazila, jehož ztrnulá tvář hledí do prázdna, a nejeví již nejmenší stopy lidské duše. A proti němu viděli jste sedět jeho mučitele v lesklé generálské uniformě.

Páni soudcové, byla to dlouhá, bolestná doba šesti let, po niž vlekl ten ošklivý sup svou oběť, až dospěl s ní ke stanici poslední.” (6)

Začátkem března 1945 už zcela zničený prezident nebyl s to podepsat jmenovací dekrety Národního souručenství (Háchou v březnu 1939 založené národně obranné organizace) a jeho kancléř Augustin Popelka mu při tom musel přidržovat ruku. Na konci války tak už Hácha při nejlepší vůli nemohl učinit to, na co se po celou dobu okupace připravoval, tj. veřejně vystoupit proti okupantům a demonstrativně se vzdát prezidentského úřadu ve prospěch Edvarda Beneše.

V jedné z posledních jasných chvil, které mu ještě nemoc dopřála, Hácha v květnu 1945 přivítal zprávu o porážce nacistického Německa, kterou mu sdělila jeho dcera Milada Rádlová. Reagoval na ni slovy: „To je dobře, mělo to však přijít dřív. Já už tu dlouho nebudu. Pozdrav Benešovi. Má to tady [na lánském zámku], jako to měl předtím.“ (7)

O několik dnů později přijel k lánskému zámku vůz Červeného kříže. Účelem jeho příjezdu nebyla starost o prezidentův zdravotní stav, ale pravý opak. Přivezl komunistu Rafaela Engelmanna, přednostu oddělení státní bezpečnosti pražského policejního ředitelství a mladého protéžé Klementa Gottwalda a komunistického ministra vnitra Václava Noska. Engelmann přijel jako vykonavatel Noskova rozkazu, aby byl Hácha zatčen a v doprovodu svých ošetřovatelek Milady Hájkové a Antonie Duškové eskortován na Pankrác do vězeňské nemocnice. Zatykač na prezidenta měl symbolicky rudou barvu.

Za prezidenta republiky byl tehdy samozřejmě považován Edvard Beneš, který už za války v Londýně uplatňoval krkolomnou teorii o tom, že ani po své abdikaci z října 1938 nikdy nepřestal být hlavou státu; z právního hlediska za něj ovšem stále mohl být pokládán  Emil Hácha, zvolený 30. listopadu 1938 na sedm let. Podle československé ústavy z roku 1920, jež byla  po válce de iure  stále v platnosti, přitom platilo, že „president republiky není odpověden z výkonu svého úřadu” a „trestně může být stíhán jen pro velezradu a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké… Trestem může býti jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti.” (8)

Proces před trestním tribunálem, který by posoudil Háchovu údajnou velezradu, byl sice právně i logicky nemožný, avšak tzv. retribuční zákonodárství, koncipované podle právních představ komunistů, jej přesto předpokládalo. Toto zákonodárství bylo v době Háchova zatčení teprve ve stadiu zrodu. Dne 13. června 1945 probíhala ve vládě diskuse ohledně připravovaného dekretu o Národním soudu, týkající se otázky, zda dr. Hácha bez ohledu na svůj zdravotní stav může být před tento soud postaven. Komunisté v čele s Gottwaldem – ale i nekomunistický ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka – v této debatě uplatňovali názor, že „Hácha musí býti souzen a odsouzen”. Ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský jim sice oponoval s poukazem na skutečnost, že Hácha už není s to se hájit, současně ovšem označil za jasné, „že by Hácha, kdyby byl schopen výslechu, musil býti odsouzen k smrti”. (9) Nad skutečností, že umírající Hácha je už měsíc ve vězení, se žádný z členů vlády nepozastavil…

„Nikdo z politiků se nešťastného chorého starce neujal, všichni se od něho odtáhli.” (10) Tato skutečnost budí od té doby údiv v memoárové literatuře autorů nejrůznějšího druhu, od představitelů českého protinacistického odboje až po představitele nacistické okupační správy. Literární kritik a odbojář prof. Václav Černý např. skutečnost, že mohl být „nemocný stařec Hácha odvezen jako zločinec ihned rovnou na Pankrác”, komentuje slovy: „Bylo opravdu proč se třást, nebyl to dobrý pohled.” (11) Hraběnka Anna Bořek-Dohalská, manželka nacisty popraveného Zdeňka Bořka-Dohalského, který začátkem čtyřicátých let zajišťoval spojení mezi Háchou v Praze a Benešem v Londýně, Háchovo zatčení nazývá „opakem spravedlnosti”, který tehdy otřásl „každým slušným člověkem”. (12) Nacista Horst Naudé, za protektorátu mj. vedoucí civilní okupační správy na Moravě, pobouřený tím, že Hácha za okupace spojoval vnějškovou loajalitu k Velkoněmecké říši se skrytou podporou odboje, se zase pozastavuje nad skutečností, že Hácha přece mohl z tohoto pro něj obtížného postavení uniknout abdikací: „Ne, zůstal, až jej Beneš, kterému byl přece tak oddán, po německé porážce nechal jako těžce nemocného zemřít ubohou, neslavnou smrtí ve vězeňské cele.” (13)

Dr. Hácha se po celou dobu svého prezidentství považoval jen za jakéhosi „místodržícího” dr. Beneše a tato skutečnost byla všeobecně známá. (14) Lidé kolem Háchy byli po osvobození zklamáni ve svém očekávání, že ji Edvard Beneš ocení. Hned po Háchově zatčení údajně Bohumil Příhoda, někdejší komorník Masarykův, Benešův a pak Háchův, poslal společně s dalšími příslušníky lánského personálu dr. Benešovi telegram s výzvou, aby se Háchy zastal. Beneš však odpověděl, že se vrací z exilu politicky oslaben, a proto by nebylo taktické, aby se k Háchovi hlásil. (15) Není vyloučeni, že sami komunisté počítali s Benešovou intervencí ve prospěch Háchy jako s příležitostí k rozvíření kampaně ohledně jeho spojení s „kolaborantem”…

Beneš ovšem v hloubi duše cítil, že se Háchy zastat měl. Prozrazuje to jeho reakce ve chvíli, kdy mu jeho politický tajemník Prokop Drtina při prvním setkání po návratu do českých zemí referoval o tom, „co udělali s Háchou”. Beneš k Drtinovu velkému překvapení „reagoval neobyčejně ostře: ,To je chyba! To se nemělo stát, to jste neměl připustit! Měli ho nechat v Lánech dožít.’” (16) Beneš si tedy sice Háchovu internaci na Pankráci nepřál, rozhodně však nebyl ochoten jít kvůli svému „místodržícímu” do konfliktu s komunisty a vládou. Dne 19. června 1945 podepsal sporný dekret o zřízení Národního soudu.

Bez protestu kohokoliv z československých politických činitelů byl třetí prezident republiky umístěn do cely číslo 4 ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Stal se číslem 3844. Bývalý nejvyšší soudce se ocitl ve společnosti provinilců různého druhu, kteří se však k němu chovali způsobem po lidské stránce daleko převyšujícím jednání státníků, ani nemluvě o jednání surové a primitivní části pankráckých dozorců.

Výpovědi o tom, jak bylo s dr. Háchou na Pankráci zacházeno, se rozcházejí. Ve skutečnosti se u nás o tom nesmělo pravdivě informovat ani v době Háchova věznění, ani v následujících desetiletích. O více než dvacet let později např. v pražských novinách vyšel článek na toto téma, pojatý jako polemika se západoněmeckou „propagandou”, podle níž Hácha na Pankráci „moc zkusil”. Přinášel rozhovor s Karlem Jančou, který ve vězení oficiálně zjišťoval „totožnost obviněného” a nyní tvrdil, že o Háchu bylo v pohodlně zařízené cele velmi dobře postaráno. Podle něj měl dr. Hácha, byť částečně ochrnut a tělesně zubožen, „stále ještě bystré, trochu vypoulené” oči, kterými prý záporně zodpověděl otázku, zda má nějaké stížnosti… (17)

Pravda je nicméně taková, že stížnosti Háchovým jménem od samého začátku vznášeli jiní, avšak nebylo na ně reagováno. Kancelář prezidenta republiky se např. 25. května 1945 vzepřela proti postupu revolučního národního výboru pankrácké věznice, který, „i když to nebylo v jeho kompetenci, nedovoloval Háchovi soukromé návštěvy. Toto rozhodnutí se týkalo i jeho dcery.” (18)

Faktickým rozsudkem smrti nad Háchou se stalo rozhodnutí pražského magistrátu o odejmutí dietní stravy vězňům ve vězeňské nemocnici. (19) Prezident ve vězení nedostával žádné jídlo vhodné pro člověka v jeho stavu. Dietní stravu pro něj sice obětavě sháněly obě ošetřovatelky, nebyla však dostačující. Ani při sebevětším úsilí Antonie Duškové a Milady Hájkové nemohl dostávat to co v Lánech. (20) Lékař pankrácké vězeňské nemocnice Josef Reim žádal Háchův převoz do sanatoria nebo civilní nemocnice. Okresní policejní inspektor dr. Houdek se již druhý den po Háchově zatčení s tímto požadavkem obrátil na R. Engelmanna, ale žádný pokyn z ministerstva vnitra „k tomuto návrhu nepřišel. Teprve později se dr. Houdek dozví od policejního komisaře Schmiedbergera a styčného důstojníka Komise pro vnitřní národní bezpečnost Váhaly, že ,rozhodnutí vlády jest nechati zemříti dr. Háchu na Pankráci…’” (21)

Pokud jde o zacházení s dr. Háchou ze strany dozorců, sestra Antonie Dušková (Tosca) o něm říkala, že „tak kruté lidi v životě nepoznala”. (22) Dozorci na Háchu „řvali a nadávali mu prachsprostě”. (23) Nejotřesnější svědectví se objevuje ve vzpomínkách Jakuba Zemka, převora dominikánského kláštera ve Znojmě, který byl na Pankráci vězněn v padesátých letech: „Spoluvězni z Pankráce vypravovali, že byl na cele plný vší, blech a štěnic. Občas ho prý bachaři vytáhli na chodbu a z ochozů na něho močili.” (24)

Toto děsivé tvrzení už dnes nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Každopádně však není nijak neuvěřitelné, protože z poválečné doby existuje řada svědectví o šeredném zacházení s vězni na Pankráci (25) a mezi tamějšími dozorci nesporně byli primitivové schopní takovéhoto jednání s bezbranným starcem. Podle Václava Junka byl prezident po 13. květnu 1945 „podroben režimu a nedůstojnému zacházení zejména ze strany těch, kdo na Pankráci tak dobře a po léta sloužili ani ne čtrnáct dní předtím”. (26) Na Pankráci podle existujících svědectví v zacházení s vězni opravdu existovala „kontinuita” s dobou, kdy věznici užívalo gestapo, a mnozí čeští dozorci tam „úspěšně napodobili” počínání „svých německých kolegů za války”. (27)

Se  způsobem, jakým se k Háchovi chovali dozorci, kontrastovalo chování řady spoluvězňů včetně těch, kteří byli odsouzeni za kriminální delikty typu drobných krádeží. Jestliže křížové cesty obsahují i zastavení věnovaná Veronice, která podle křesťanské tradice Kristu kráčejícímu na Golgotu prokázala drobnou službu lásky, ani v případě prezidenta Háchy nechyběli lidé, kteří se k němu na konci jeho křížové cesty hlásili a snažili se mu projevit vděčnost za to, že podle jejich přesvědčení zachránil národ. Přes mříže mu do cely tyčí dodávali ledacos k jídlu, zahradník mu nosil jahody apod. (28)

Přes všechny snahy lidských jedinců na Pankráci však dr. Hácha ve vězení nemohl dlouhodobě přežít. Už počátkem června jeho tělesné síly prudce poklesly. Na Pankráci prodělal silnou angínu, po níž beznadějnost jeho stavu dovršil oboustranný zápal plic. (29) Dne 25. června 1945 MUDr. Reim na tuto skutečnost upozornil policejní oddělení v pankrácké věznici. (30)

Paní Rádlová byla vyrozuměna o kritickém stavu svého otce, přijít však ani teď nesměla. Jednu návštěvu však vedení věznice umírajícímu přece jen povolilo. „Na výslovné Háchovo přání byl zavolán k jeho lůžku kněz. Byl jím nuselský kaplan dr. Kajetán Matoušek (později tajně vysvěcený světící biskup pražský), a ten umírajícího E. Háchu zaopatřil svátostí umírajících.” (31)

Několik dní před uplynutím třiasedmdesáti let od chvíle, kdy byl Emil Hácha pokřtěn v křestní kapli kostela Nanevzetí Panny Marie v Trhových Svinech, jej tak i na druhém prahu jeho života církev provázela modlitbou a znameními Kristovy moci.

„Tak dospěl Hácha na své pozemské pouti mučedníka na konečný stupeň Golgoty. Doufejme, že ve svých posledních okamžicích spatřil jas a světlo onoho města, po kterém toužil a které svatý Augustin nazval Civitas Dei.” (32)

I poslední okamžiky Háchova pozemského života jako by se ztrácely v příšeří nejasností a protichůdných svědectví. Nejenže bude v následujícím půlstoletí datum jeho smrti uváděno v rozmezí od nejčastějšího 1. června až po konec července 1945, přičemž i knihy vězňů pankrácké věznice uvádějí v jednom zápisu 27. a ve druhém 28. června (33), ale zastřené zůstanou i okolnosti jeho odchodu:

Zatímco verze pražského policejního ředitelství tvrdila, že paní Rádlová „nemocného navštívila, nechtěla však vyčkati jeho konce. Kritický stav nemocného trval do 27. června 1945, kdy v přítomnosti obou ošetřovatelek a dra. Reima zemřel o 20.50 hod.” (34), skutečnost byla patrně jiná. Samotná Milada Rádlová totiž uváděla, že ji k otci do vězení vůbec nepustili. (35) Hodnověrné je také svědectví Antonie Duškové.

Tosca byla podle svých vzpomínek posledním člověkem, který byl u dr. Háchy před jeho smrtí, jediným, kdo byl svědkem jeho odchodu na věčnost… Když pak volala stráž, aby zemřelého odvezli, bylo jí dozorcem řečeno, že „dědek počká do rána”, kdy bude odvoz mrtvých… V kontrastu k tomuto cynismu lhostejnému ke smrti člověka zůstala u zesnulého až do rána a po celou noc se za něj modlila. (36)

Dva dny po smrti posledního prezidenta Čechů, Slováků a Podkarpatorusínů, 29. června 1945, podepsala jako by symbolicky delegace československé vlády v Moskvě smlouvu o tom, že odstupuje Sovětskému svazu Zakarpatskou Ukrajinu, někdejší československou Podkarpatskou Rus. Jednalo se o stejně hrubé porušení platné ústavy jako v případě zatčení hlavy státu.

Krajně neobvyklý byl také způsob, jakým byla československá veřejnost zpravena o prezidentově smrti. Dne 29. června 1945 – tedy dva dny po Háchově odchodu na věčnost – vyšel v Rudém právu propagandistický článek „Bídáctví protektorátního režimu”, který se o Háchově smrti ani slovem nezmiňoval a naopak prohlašoval, že Hácha „je úplně ochromen, jeho zdravotní stav je kritický, ale tím není menší jeho morální a politická odpovědnost za celý režim, který ztělesňoval”. (37)

Teprve 1. července československý tisk v rubrice drobných denních zpráv jednotně uveřejnil snadno přehlédnutelné několikařádkové úřední oznámení ČTK: „Ministerstvo vnitra sděluje, že dne 27. června zemřel v Praze dr. Emil Hácha. Před smrtí dostalo se mu posledního pomazání. U jeho lůžka dlela též jeho dcera Milada Rádlová. Zesnulý byl pohřben dne 30. června v rodinné hrobce.” (38) Jedinou další zmínku, která se pak v tisku objevila, představoval o dva dny později vítězoslavný výrok ministra Noska v Rudém právu, podle kterého „za mřížemi dokončil svůj bídný život Emil Hácha”. (39) Oznámení ČTK odráželo tichý souhlas celé vlády se sdělením Václava Noska, které ministr vnitra přečetl na její schůzi z 29. června:

„Ve středu dne 27. června 1945 ve 20.50 hod. zemřel v nemocnici na Pankráci Dr E. Hácha, jsa zaopatřen posledním pomazáním. U úmrtního lože byla přítomna dcera Dr E. Háchy a její manžel Dr Rádl, ministerský rada v ministerstvu financí. Pohřeb se koná v sobotu 30. června 1945 na hřbitově na Královských Vinohradech za účasti nejbližších příbuzných Dr E. Háchy. Zpráva o Háchově smrti bude vydána v sobotu 30. června o 7. hod. ranní prostřednictvím ČTK.” (40)

Paní Rádlová obdržela o smrti svého otce pouze ústní sdělení, nikdy nemohla vidět ani jeho úmrtní list. (41) Zpráva ČTK byla načasována tak, aby se nikdo z těch, kdo by snad chtěli projevit Háchovi svou vděčnost, nemohl pokusit doprovodit jej na poslední cestě.

Pokyny pro organizaci pohřbu byly připraveny ještě před Háchovou smrtí a vydány hned po ní. Ministerstvo vnitra v nich s charakteristickým cynismem dalo povolení k „vydání mrtvoly za účelem pohřbení”, za podmínky, „že mrtvola bude převezena ve vší tichosti a nenápadně do některé pohřební síně v Praze”. Zakazovalo rozesílání či  zveřejnění úmrtního oznámení a také uvedení Háchova jména na jeho hrobě. (42) K uvedení Háchova jména a titulu prezidenta republiky na náhrobku bude moci dojít až o padesát let později…

Při Háchově pohřbu „církevní obřad a výkrop vykonal nuselský děkan mons. Alois Tylínek (před válkou i po osvobození náměstek pražského primátora), který se krátce před tím 21. května 1945 vrátil z nacistického koncentračního tábora v Dachau.” (43)

Praktické provádění pokynů ministerstva vnitra ještě překonalo jejich znění, protože mezi „nejbližší příbuzné” Emila Háchy nebyl započten ani jeho bratr Theodor, kterému v přístupu na pohřeb zabránili.  Při pohřbu, který netrval ani patnáct minut a nesměla při něm být pronesena žádná promluva, se s otcem mohla rozloučit jen Milada Rádlová, doprovázená svým bývalým manželem Zdeňkem Rádlem. (44) „Zatímco se pohřbu účastnili pouze Rádlovi, policejní asistence byla daleko větší. Za ministerstvo vnitra byl přítomen E. Žák, za oddělení pro státní bezpečnost dr. Havelka, dále okresní policejní inspektor A. Tauer, tři civilní příslušníci státní tajné bezpečnosti, velitel 64. policejního revíru a několik uniformovaných strážníků.” (45)

Absurdní scénář pohřbu prezidenta republiky, jenž byl pochován jako nebezpečný vyvrhel ve vězeňských šatech, za policejní asistence a v utajení před veřejností, které mělo  zůstat neznámé i místo jeho hrobu, jako by předznamenával i podivné osudy celého Československa v následujících čtyřiačtyřiceti letech.

Zbývá snad už jen ocitovat lapidární hodnocení historika dr. Josefa Tomeše: „Surové nakládní s umírajícím Háchou, jež bylo typickým projevem revoluční ochlokracie v komunistickém stylu, rozhořčilo značnou část veřejnosti včetně aktivních účastníků odboje… Dnes panuje téměř všeobecná shoda v názoru, že smrt chorobou paralyzovaného prezidenta v pankrácké vězeňské nemocnici zůstává národní ostudou.” (46) Ekonom, pedagog a politik-historik prof. Vladimír Kadlec, ministr školství z roku 1968, už v době kolem pádu komunismu konstatoval, že Háchova „smrt ve věznici čeká na rehabilitaci”. (47)

Na úplný závěr tohoto článku bych rád zmínil ještě jednu významnou osobnost našich nejnovějších dějin, nedávno zesnulého spisovatele Ludvíka Vaculíka. Ten před několika lety jeden ze svých nejkrásnějších fejetonů v Lidových novinách věnoval dvěma našim vězněným prezidentům, Havlovi a Háchovi. O Háchově vězeňské Kalvárii v jeho závěru napsal: „…prezident Beneš se ho nijak nezastal, to mi už tehdy vadilo. Myslím dnes přímo, že Emil Hácha je národní mučedník. Je jistě těžké nést slávu, ale je strašné nést bez viny ponížení, když lidé, za něž to nesl, si to ani neuvědomí.” (48)

Poznámky:

1) Karel VI. Schwarzenberg, „Dr. Emil Hácha”, in: týž, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 782–783.

2) V jinotajném projevu k zástupcům českého tisku ze 17. říjnu 1939 Hácha po řadě narážek na nacistickou cenzuru o skrytých národně obranných a odbojových aktivitách, které on a jeho vláda v čele s generálem Eliášem vyvíjeli, řekl: „Kdyby bylo možno zase odkrýti celý onen obraz naší činnosti, myslím, že by bylo málo lidí, kteří by mohli býti s naší činností nespokojeni… Nikdo z nás, na které osud uvalil nesmírné břímě odpovědnosti za naše věci národní, nikdo z nás nemá touhy po popularitě, nikdo nemá osobních cílů. Všichni děláme to, co jsem po své volbě označil za svou devisu slovy, jež vyslovil král Jan Lucemburský: ,Ich dien’ – ,Sloužím’. Ano, sloužíme svému národu. A svůj úkol konáme poctivě všichni a rádi, ale shodně, nedočkavě – řekl bych – čekáme, až se vrátíme do soukromí…“ (Pan president k národu: Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, 1940, č. 8, s. 23–24.)

3) Vít Machálek, Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy, Praha: Regulus, 1998.

4) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 41.

5) Václav Junek, Emil Hácha: Muž, který obětoval vlastní čest, Praha: Petrklíč, 2013, s. 135.

6) Archiv ministerstva vnitra, arch. č. 301-56-3, obhajoba Josefa Kalfuse před Národním soudem z 2. 7. 1946.

7) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 340.

8)  Sbírka zákonů a nařízení státu československého, Praha: Státní tiskárna, 1920, č. 121, Ústavní listina Československé republiky, § 66 a 67, s. 262.

9)  Viz Karel Jech – Karel Kaplan (eds), Dekrety prezidenta republiky 1940–1945: Dokumenty, sv. 1, Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Doplněk, 1995, č. 14.1, část zápisu 29. schůze vlády z 13. 6. 1945, s. 273–274.

10)  Vladimír Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, Hradec Králové: Kruh, 1991, s. 94.

11)  Václav Černý, Paměti III (1945–1972), Brno: Atlantis, 1992, s. 54.

12)  Rozhovor autora s hraběnkou Annou Bořek-Dohalskou z 12. 8. 1995.

13)  Horst Naudé, Erlebnisse und Erkentnisse: Als politischer Beamter im Protektorat Böhmen und Mähren 1939–1945, München: Fides-Verlagsgesellschaft, 1975, s. 90–91.

14)  Čeští čtenáři např. dobře rozuměli vyjádření dr. Háchy, že nechce být „ničím více, než jakýmsi místodržícím pro krátkou dobu přechodnou” (Pan president k národu: Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, 1940, s. 5).

15) Informace získané z rozhovoru s MUDr. Václavem Pultrem (manželem Háchovy ošetřovatelky Antonie Duškové) z 23. 9. 1994.

16) Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 2, kniha 1, Praha: Melantrich, 1992, s. 54.

17) Václav Petr, „Emil Hácha na Pankráci”, Nová Praha, 21. 10. 1966, roč. 15, č. 21, s. 13.

18) T. Pasák, Emil Hácha (1938–1945), s. 342.

19) Viz tamtéž.

20) Viz Archiv ministerstva vnitra, arch. č. 305-633-3, výpovědi Antonie Duškové a Milady Hájkové ze 4. 7. 1945.

21) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Causa Emil Hácha, Praha: Themis, 1995, s. 211.

22) Rozhovor s MUDr. Václavem Pultrem z 23. 9. 1994.

23) Informace z dopisu Marie Kulhánkové (spolužačky a přítelkyně Antonie Hájkové) z 23. 3. 1994.

24) Jakub A. Zemek, Vatikánský špión, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991, s. 40.

25) Viz např. podrobné svědectví někdejšího lékaře wehrmachtu Hanse Wagnera, hovořící o ponižování, týrání i zabíjení pankráckých vězňů a také o poměrech ve vězeňské nemocnici, v níž „dieta” poskytovaná pacientům sestávala ze stejné stravy jako u ostatních vězňů, jen ještě méně kvalitní /Wilhelm Turnwald (ed.), Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen, 4. vyd., München: Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, 1952, č. 15, s. 44nn./.

26) V. Junek, Emil Hácha, s. 207.

27) Adina Mandlová, Dneska už se tomu směju, Praha: Československý filmový ústav, 1990, s. 141.

28) Svědectví paní Běhounové z Jinců (někdejší pankrácké vězenkyně), rozhovor z 26. 1. 1995.

29) Viz Jan B. Uhlíř, „Exprezident na Pankráci: Poslední dny Emila Háchy”, Mladá fronta DNES, 27. 10. 1999, Magazín č. 43, s. 27.

30) Viz Archiv ministerstva vnitra, arch. č. 305-633-3.

31) Jiří Rubín, „Dluh zapomenutému státníku: Padesát pět let od volby dr. Emila Háchy prezidentem”, Katolický týdeník, 1993, roč. 2, č. 48, s. 8.

32) Citát z Háchovi věnovaného dílu nepublikovaného scénáře cyklu Jak podivně skončili naši prezidenti, který počátkem devadesátých let podle rukopisu Vladimíra Kadlece pro rozhlas připravil Oto Schmidt.

33) Viz Státní oblastní archiv Praha, Věznice krajského soudu trestního v Praze-Pankráci, knihy vězňů v policejní vazbě.

34) D. Tomášek – R. Kvaček,Causa Emil Hácha, s. 212.

35) Rozhovor s PhDr. Josefem Tomešem (historikem a osobním přítelem Milady Rádlové) z 12. 7. 1993.

36) Shodující se svědectví o vzpomínkách Antonie Duškové podaná MUDr. Václavem Pultrem (rozhovor z 23. 9. 1994) a Marií Kulhánkovou (dopisy z 23. 3. a 23. 8. 1994).

37) „Bídáctví protektorátního režimu: Háchovi ministři vyslýcháni na Pankráci”,Rudé právo, 29. 6. 1945, roč. 25, č. 46, s. 1.

38) „Denní zprávy”, Rudé právo, 1. 7. 1945, roč. 25, č. 47, s. 3.

39) Václav Nosek, „Vyčistíme republiku od nacistů a zrádců!”,Rudé právo, 3. 7. 1945, roč. 25, č. 48, s. 1.

40) Národní archiv, fond Úřad předsednictva vlády, zápisy ze schůzí vlád, zápis z 35. schůze vlády z 29. 6. 1945.

41) Rozhovor s PhDr. Josefem Tomešem z 12. 7. 1993.

42) T. Pasák, Emil Hácha (1938–1945), s. 344–345.

43) Jiří Rubín, „Dluh zapomenutému státníku”, s. 8.

44) Podle některých svědectví se Háchova pohřbu zúčastnil i Bohumil Příhoda, po válce komorník Jana Masaryka.

45) T. Pasák, Emil Hácha (1938–1945), s. 345.

46) Josef Tomeš, „Emil Hácha”, in: Marie Ryantová a kol.,Českoslovenští prezidenti, Praha–Litomyšl: Paseka, 2016, s. 68 a 76.

47) V. Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, s. 95.

48) Ludvík Vaculík, „O dvou prezidentech”, Lidové noviny, 3. 1. 2012, roč. 25, č. 2, s. 24.