Redaktor Lidových novin Petr Zídek v nich tento týden publikoval glosu věnovanou prezidentovi Novotnému u příležitosti padesátého výročí jeho abdikace z 22. března 1968. Inspirovala mne k tomu, abych v rámci svého blogování o prezidentech v „roce na osmičku“ tomuto muži také věnoval drobnou glosu. Půjde však opravdu jen o glosu, nikoliv o důkladněji zpracovaný článek, protože komunističtí prezidenti představují zcela jiné téma než Masaryk, Beneš a Hácha, kterými se v různé míře odborně zabývám.
Všichni byli osobnostmi do jisté míry „zploštěnými“ komunistickou ideologií, programově ignorující (ba potlačující) duchovní rozměr člověka, a tento nevyhnutelný společný rys v mých očích do jisté míry převažuje nad individuálními rozdíly. Jsem si samozřejmě vědom rozdílů mezi skalním stalinistou Gottwaldem, „lidovým“ prezidentem Zápotockým, chruščovovcem Novotným, (domnělým) reformátorem Svobodou a „prezidentem zapomnění“ Husákem, avšak společný jmenovatel těchto mužů, ve všech případech spojených s únorovým pučem a nastolením totalitní diktatury, vnímám jako podstatnější. Ani změnu na Hradě, k níž došlo před padesáti lety (odchod Novotného a příchod Svobody), tedy nepovažuji za něco příliš podstatného. Celá prezidentská „mystika“ spojená s přeháněním významu „tatíčka“ na Hradčanech ostatně představuje přinejmenším problematický rys českého myšlení posledního století.
Pokud bychom odhlédli od prezidentské funkce a dívali se na působení prezidentů opravdu jen z hlediska Pražského hradu, byl by ovšem mezi Novotným a Svobodou docela značný rozdíl. Novotného manželka „dala například vyklidit do depozitáře nábytek po prezidentu Masarykovi a nahradila ho nábytkem střiženým podle poslední módy“, zatímco manželka generála Svobody naopak „starý, historický nábytek dala opravit a vrátit zpět na původní místo“. (1)
Ve vztahu k funkci hlavy státu je ovšem nápadný rozdíl v tom, že Svoboda byl jen (!) prezidentem, zatímco Novotný používal titul „první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky“ a na tomto pořadí svých funkcí, odpovídajícím jejich mocenskému významu, důrazně trval. Snad ještě příznačnější byl však jeho bizarní titul „soudruh“, na kterém rovněž trval v protikladu ke svému předchůci Zápotockému, který preferoval „pana prezidenta“. (2)
Celý životaběh Antonína Novotného, vymezený lety 1904 a 1975, se odehrával vždy jen v mantinelech „soudružství“, „proletářství“, „komunistického ducha“ a podobných ideologických blábolů. Což není v žádném rozporu s tím, že byl současně i technokratem moci, který si svým systémem „bílých obálek“ zavazoval podřízené funkcionáře úplatky a udržoval si nad nimi kontrolu. (3)
Snad jedinou nesporně lidsky pozitivní kapitolu Novotného životopisu představuje jeho manželství, spojené s celoživotní vzájemnou věrností a oddaností. I ve vztahu k němu ovšem monografie o manželkách prezidentů naznačuje, že Antonín a Božena Novotní společně sdíleli spíš věci typu drbů a klepů než nějaké vyšší zájmy. (4)
Novotný se do čela KSČ dostal v březnu 1953, po smrti Stalina a Gottwalda a několik měsíců po známém antisemitském procesu s Rudolfem Slánským a domnělými členy jeho neexistující protistátní skupiny. Nanejvýš charakteristická je v této souvislosti právě vzpomínka Boženy Novotné, která před manželovým zvolením vypomáhala v JZD v jeho i svých rodných Letňanech, kde jí jézetďačky informovaly o návštěvě jakýchsi soudruhů, kteří „by rádi věděli, jestli není Toník Žid“. (5)
Toník Žid nebyl a naopak disponoval tímto i všemi ostatními předpoklady k zastávání nejvyšší stranické funkce. V té se opíral především o sovětského vůdce Chruščova, který se stal prvním tajemníkem ÚV KSSS ve stejné době jako on prvním tajemníkem ÚV KSČ. Novotný zastával „politickou koncepci založenou na vládnoucím postavení stranického aparátu a na dokončení kolekivizace zemědělství za každou cenu. V tom se s Chruščovem shodoval.“ (6)
Ne tak už ve vztahu k pozitivní stránce Chruščovy éry, spočívající v částečné demontáži Souostroví Gulag. Jak konstatuje životopisec komunistických prezidentů Jiří Pernes, Novotnému „se příčila představa, že by se v Československu – podobně jako v SSSR – měli z věznic a koncentračních táborů propouštět lidé odsouzení v minulých letech“. (7)
Zpochybnění procesů z padesátých let (jmenovitě té drtivé většiny z nich, jejichž oběťmi byli nekomunisté) pro novotnovské vedení KSČ nepřicházelo v úvahu. Teprve v roce 1960 (sedm let po Novotného příchodu k moci a tři roky po jeho příchodu na Hrad) konečně došlo k lidskému gestu v podobě propuštění části (zdaleka ne všech – viz tehdejší muklovská průpovídka „amňa, vysrala se na mňa“) politických vězňů z padesátých let na prezidentskou amnestii, zakamuflovanou tehdejšími ideologickými gesty na oslavu „dobudování socialismu“ (přijetí nové ústavy, znetvořeného nového státního znaku, nového názvu státu Československá socialistická republika apod.). Rozhodně nelze říci, že by „seděl“ názor čtenářky-pamětnice dožadující se „očištění“ Antonína Novotného, publikovaný teď Petrem Zídkem v již zmíněném článku v Lidovkách:
„Po osudném roce 1956, kdy Chruščov přiznal, co ten stalinismus byl, se [Novotný] postaral o amnestii politických vězňů v roce 1960. Nechal bez milosti odsoudit ministra Baráka za zpronevěru 200.000 Kčs. Jako kulturního poradce měl spisovatele Jana Procházku. Díky tomu tehdy nastal onen československý filmový zázrak. […] Začaly vycházet knihy, časopisy, vznikala malá divadla.“ (8)
Reformně komunistického spisovatele Jana Procházku (v současnosti je známá jeho dcera Lenka Procházková, a to především svými protikatolickými aktivitami typu boje za zákaz obnovy mariánského sloupu) si Antonín Novotný „,vydržoval‘ ve zjevné paralele Masaryk-Čapek“. (9) Připisovat mu zásluhu na literárním, divadelním a filmovém rozmachu šedesátých však lze opravdu jen stěží. Kultuní liberalizace byla naopak něčím, čeho se Novotný děsil. V rámci své „chruščovovské“ politiky ovšem už nemohl posílat nepohodlné literáty do vězení a musel hledat sofistikovanější prostředky stranické kontroly nad českou kulturou, které se ovšem k jeho upřímné lítosti ukázaly být málo účinnými.
„Vše jinak“ bylo i v kauze Rudolfa Baráka, která by se dala přirovnat k pokryteckému tažení jistých současných politiků proti korupci. Barákovo odsouzení za vykonstruovaný kriminální čin bylo ve skutečnosti jen zástěrkou, za kterou se skrýval výsledek politického boje mezi Notovným a ambiciózním Barákem. Za údajnou korupci byl ve stejné době odsouzen i Barákův tajemník major Jenyš, se kterým se pojí snad vůbec nejslavnější z mnoha historek z doby Novotného prezidentství:
„Dne 24. ledna 1962 kolem 23. hodiny v noci, v době, kdy zasedala vláda, se dostavil do úřední místnosti sekretáře tehdejšího místopředsedy vlády Rudolfa Baráka v budově předsednictva vlády tehdejší president republiky a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný. […] Ze schůze vlády nechal A. Novotný zavolat tehdejšího předsedu vlády V. Širokého, ministra vnitra L. Štrougala, R. Baráka a další osoby a v jejich přítomnosti prohlásil, že ,zatýká majora Vlastimila Jenyše‘. Po vyslovení tohoto ,zatykače‘ se obrátil na ministra Štrougala s nejistým dotazem, zda má právo zatknout Jenyše. Štrougal odpověděl: ,Já přesně nevím, ale jseš hlava státu, vrchní velitel a první tajemník…‘ […] Teprve o dva dny později byl na Vlastimila Jenyše vydán zatykač. […] ,Argumentem‘ obžaloby bylo například, že se zmocnil částky jednoho tisíce dolarů ve svůj prospěch. […] Za oněch tisíc dolarů si zakoupil v New Yorku speciální fotoaparát americké výroby na okamžité vyvolávání snímků – Antonín Novotný!“ (10)
Ve výše naznačených souvislostech se musím kriticky vyjádřit k závěru Zídkova článku, líčícího prezidenta Novotného jako muže, který umožnil reformy šedesátých let, a kladoucího provokativní otázku:
„Proč ,zlatá šedesátá‘ málokdy přičítáme Novotnému k dobru? Protože byla ,proti‘ systému, který ztělesňoval? Ale podstatná část meziválečné kultury – celá levicová avantgarda i z druhé strany katoličtí autoři – byla přece také ,proti‘ Masarykovi, a přesto hrdě říkáme ,masarykovské Československo‘!“ (11)
Ve skutečnosti například spojování velkých uměleckých výkonů katolických literátů první republiky s „masarykovským Československem“ není tak absurdní jako spojování „zlatých šedesátých“ s Novotným. Masaryk se sice s katolickými umělci míjel podobně jako Novotný s velkými umělci šedesátých let, ale nikdy by jej ani ve snu nenapadlo snažit se jejich tvorbu potlačovat, zatímco „novotnovské“ Československo např. po známém spisovatelském sjezdu z června 1967 odebralo spisovatelům Literární noviny a sáhlo i k řadě ostřejších zásahů. Novotný ostatně později sám řekl: „Pokud to bylo v mé moci, trval jsem na přísné cenzuře.“ (12)
Velké umělecké výkony dvacátých a třicátých let umožnila mj. skutečnost, že první republika byla svobodným, demokratickým, právním státem, zatímco velké umělecké výkony šedesátých let mohly být jen projevem vzdoru vůči tehdejšímu absurdnímu režimu, v němž státník „trval na přísné cenzuře“ a osobně zatýkal osoby, které mu byly politicky nepohodlné.
Ani změna na čele komunistické mocenské pyramidy z ledna 1968 (sesazení Novotného a nástup dosavadního prvního tajemníka strany na Slovensku Alexandra Dubčeka na jeho místo) nesouvisela s tím, že by stranické vedení chtělo vyjít vstříc touze společnosti po svobodě, ale spíš s „národnostní otázkou“, respektive s Novotného ignorantstvím, které se projevovalo mj. v jeho postojích ke Slovensku a vyvolalo odpor slovenských soudruhů. (13) Ten by ovšem neměl šanci na úspěch nebýt toho, že „velký bratr“ Brežněv měl v dobré paměti Novotného někdejšího vazby na Chruščova (a jeho ne právě radostnou reakci v okamžiku, kdy na Chruščovovo místo dosedl on, Brežněv), a tak v lednu osmašedesátého umožnil Novotného svržení. (14)
Dubčekovo nové vedení KSČ se pak také spíš snažilo udržet společenský pohyb pod kontrolou, než že by jej podporovalo. V tomto ohledu může být přiznačná mj. i volba nového prezidenta z března 1968, v níž zjevně vůbec nepřicházelo do úvahy, že by se hlavou státu mohla stát celospolečensky respektovaná osobnost z řad nekomunistů. Ludvík Svoboda, vybraný stranou za Novotného nástupce, dokonce de facto nepatřil ani k onomu reformnímu křídlu v KSČ. Podle svědectví Jaroslava Šabaty „byl rostoucím demokratizačním hnutím zneklidněn a v tomto směru našel společnou řeč s Gustávem Husákem“. Touto společnou řečí byla řeč prosovětská. (15)
Snad jen v tomto ohledu lze opravdu Novotnému připsal jistou zásluhu, spočívající v tom, že za jeho vlády nedošlo k rozmístění sovětských vojáků v Československu (i když k tomu z ruské strany byly jisté náběhy) a až v tragickém osmašedesátém se naše země definitivně ocitla v rdousícím objetí „Velkého bratra“.
To ovšem bylo v logice politiky československých komunistů en bloc. Žádný československý vůdce ostatně nikdy nemohl, ani kdyby snad nakrásně chtěl, nic změnit na skutečnosti, že Československo v letech 1945–1989 představovalo součást sovětské „sféry vlivu“.
Podstatnou věcí, jejíž míru českoslovenští politikové ovlivnit mohli, byla ovšem duchovní svoboda a otázka perzekuce nebo naopak volného působení církví. Duchovní svoboda představovala nicméně to poslední, co by se kdy mohlo stát součástí obzoru komunistických vůdců typu Antonína Novotného. Tento obzor byl dán jen marxistickým materialismem, v jehož duchu dal prezident Novotný svůj pověstný slib národu slovy: „Maso bude!“ (16)
Poznámky:
1) Pavel Kosatík, Osm žen z Hradu: Manželky prezidentů, Praha: Mladá fronta, 1993, s. 239 a 278.
2) Viz Jiří Pernes, „Antonín Novotný“, in: Marie Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, Praha a Litomyšl: Paseka, 2016, s. 196.
3) Tamtéž, s. 202.
4) Pavel Kosatík, Osm žen z Hradu, s. 238.
5) Tamtéž, s. 236.
6) Jiří Pernes, „Antonín Novotný“, s. 192.
7) Tamtéž, s. 193.
8) Petr Zídek, „Jaro je tady“, Lidové noviny, 21. 3. 2018, s. 10.
9) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 439, heslo „Procházka Jan“.
10) „Jak Antonín Novotný zatýkal: Doklady o neuvěřitelném porušování zákonů“, Práce, 30. 5. 1968, s. 1.
11) Petr Zídek, „Jaro je tady“.
12) Jiří Pernes, „Antonín Novotný“, s. 209.
13) Viz kapitola „Češi a ,soudruzi ze Slovenska‘“ v knize Petra Pitharta Osmašedesátý, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 84nn.
14) Viz Jiří Pernes, „Antonín Novotný“, s. 211.
15) Jiří Pernes, „Ludvík Svoboda“, in: Marie Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, s. 235–236.
16) „Konvenční obraz“ Antonína Novotného jako omezeného komunistického aparátčíka slibujícího „maso bude“, který teď podle článku Petra Zídka (viz pozn. 8) nabídl příslušný dokument České televize z cyklu Rudí prezidenti, myslím není zase až tak hodný kritiky.
2024 ©