Sondy do dějin protektorátu

Protektorátní anekdota praví, že po bitvě u Stalingradu, v níž wehrmacht ztratil na sto tisíc vojáků, přispěchal Velkoněmecké říši na pomoc prezident Tiso, který nabídl Hitlerovi slovenskou vojenskou pomoc. Položil prý přitom Vůdci otázku, jestli mu bude stačit jeden slovenský tank, či zda si bude přát oba dva… 

Tento vtip má i určité reálné jádro. Právě do doby ukončení stalingradské bitvy ze začátku roku 1943 totiž spadala snaha ne sice prezidenta Tisa, ale českého quislinga Emanuela Moravce nabídnout Hitlerovi protektorátní vládní vojsko, symbolickou armádu čítající necelých sedm tisíc mužů vyzbrojených výhradně lehkými zbraněmi. Moravcova snaha zůstala bezúspěšná snad i proto, že „po německé katastrofě u Stalingradu by nabídka několik tisíc [špatně] vyzbrojených a ne zcela spolehlivých Čechů mohla působit spíše jako výsměch”. (1) Svou roli ovšem sehrálo i to, že Moravec právě nebyl prezident jako Tiso (byť po prezidentské funkci velice toužil) a že na Pražském hradě k jeho velkému znechucení neseděl „aktivistický” kolaborant, ale Emil Hácha, který i přes svůj tehdy už velmi špatný zdravotní stav ještě dokázal výrazně přispět k eliminaci  Moravcových snah o vyslání Čechů na frontu po boku wehrmachtu.

Své letošní prázdniny jsem zasvětil bádání a přemýšlení nad dějinami let 1939–1945 a především psaní odborné studie o vládním vojsku a roli Háchy a Moravce v jednáních o jeho případném válečném nasazení z ledna a února 1943.

Tato epizoda mi posloužila jako východisko k sondě do celých dějin protektorátu, v nichž „háchovská” politická reprezentace musela po celých šest let svádět nerovný boj se dvěma protivníky v podobě okupantů a jejich horlivých českých přisluhovačů. Ti druzí byli v jistém smyslu ještě nebezpečnější. Emil Hácha to jednou vystihl ironickou poznámkou o tom, že plukovník Moravec hájí německé zájmy lépe než sám Himmler. (2)

Je velkou ironií, že česká historiografie (zejména ta z let 1945 až 1989) mezi Háchou a Moravcem příliš nerozlišovala a všechny aktéry tehdejšího dění naházela do jediného šuplíku „kolaborace”. Do protikladu k němu samozřejmě režimní historikové předlistopadového období postavili „komunistický odboj”, a to bez ohledu na to, že (jak praví jiná protekorátní anekdota) od srpna 1939 do června 1941 byli komunisté v čele se Stalinem, který měl s Hitlerem uzavřenou spojeneckou smlouvu, kolaboranty číslo jedna.

Ze šuplíku „kolaborace” byli z protektorátních činitelů ochotni částečně a podmíněně vyjmout jen Němci popraveného předsedu protektorátní vlády generála Eliáše, který byl ovšem podle komunistů „obklopen samými lumpy”. (3) K tomu by se člověku chtělo jízlivě poznamenat, že nikoliv, protože Eliáš seděl v protektorátní vládě, a ne v komunistické.

Ve skutečnosti Eliáš ve své odbojové činnosti velmi těsně spolupracoval především s Jiřím Havelkou a Hubertem Masaříkem /paměti obou těchto mužů byly v posledních letech konečně vydány a představují velmi doporučeníhodnou četbu pro všechny zájemce o protektorátní dějiny (4)/, komunisty i benešovci po válce bezostyšně deklasovanými nálepkou „kolaborantů”. Mnoho odbojových činů bylo i na kontě samotného prezidenta Háchy, k jehož nejbližším spolupracovníkům patřili právě Eliáš a Havelka (ale také třeba princ František Schwarzenberg, pro mne opravdu muž z mravní oceli) – a v neposlední řadě i na kontě generálního inspektora vládního vojska generála Jaroslava Emingera, jehož příběh je pozoruhodným svědectvím o skutečnosti, že „průměrný” důstojník rakouské a pak československé armády se vyznačoval morální úrovní, o které se např. elitním oficírům armády z doby komunismu ani nesnilo. (5)

Tímto letmým výčtem několika významných – a bohužel ve srovnání s některými mnohem menší pozornosti hodnými postavami či figurkami často málo známých osobností – bych rád i na blogu přistoupil k dalšímu provádění sond (byť v tomto případě spíš jen drobnějších a lehčím perem psaných) do nejtragičtějšího období našich dějin, ve kterém se Čechům ze strany tehdejší moci nabízelo v lepším případě poněmčení, v horším vyhlazení. Naštěstí se nám toto děsivé období (i přičiněním Háchy a spol.) podařilo přežít, a tak se sedmdesát let po válce můžeme oddávat diskusím na tato pro nás už jen historická témata…

Poznámky:

1) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Obžalována je vláda, Praha: Themis, 1991, s. 91.

2) Čeští přisluhovači okupantů se už od počátků protektorátu snažili zlikvidovat či ovládnout Háchovo politické dítě, celonárodní obrannou organizaci Národní souručenství. Kritická situace i na tomto poli nastala po 19. lednu 1942, kdy R. Heydrich dosadil E. Moravce do protektorátní vlády jako ministra školství a šéfa tzv. lidové osvěty. Moravec chtěl Národní souručenství nahradit nově vytvořenou organizací pro „převýchovu” českého národa v nacistickém duchu, přičemž alternativní hrozbu představovalo přímé podřízení Národního souručenství německým „poradcům”. Po intervenci někdejšího vedoucího Národního souručenství Josefa Nebeského u prezidenta Háchy nakonec došlo k odvrácení obou těchto hrozeb, ovšem určité koncese Moravcovi v něm Hácha přiznat musel. Prezident Nebeskému ironicky řekl, že při své intervenci proti dosazení německého zástupce do Národního souručenství neopomene okupantům poukázat na to, že tato organizace nyní „spadá do sféry vlivu plukovníka Moravce”, který v ní bude „střežit německé zájmy lépe, než sám Himmler” (Archiv bezpečnostních složek, fond Sbírka různých písemností, sign. S-510-3, paměti Josefa Nebeského, kap. 13, s. 49).

3) Na schůzi vlády Národní fronty ze 17. června 1946, která se zabývala souzením protekorátních představitelů Národním soudem, komunistický ministr informací Václav Kopecký (o několik let později jeden z hlavních pachatelů zločinných procesů s kněžími, nekomunistickými politiky, „spikleneckými centry” etc.) prohlásil: „Eliáš věděl, že je mezi lumpy, a musel si proto ostražitě počínat. Všichni jsou vinni velezradou, ať jsou subjektivní motivy jakékoliv.” (Karel Kaplan, Dva retribuční procesy, Praha: Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992, s. 44.)

4) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protekorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2015; Hubert Masařík, V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002.

5) Jak konstatuje odborník na dějiny vládního vojska a působení generála Emingera Jindřich Marek, na Emingerově osobě „lze dokázat, že i 'tuctový kariérní důstojník' je schopen na základě osobních povahových a morálních kvalit překročit svůj stín a v extrémně vyhrocené situaci řešit věci tak, aby nepoškodily jeho morální kredit a chránily většinu jeho vojáků – což již nelze tvrdit třeba o generálovi Ludvíku Svobodovi v dobách komunistického režimu” (Jindřich Marek, „Causa Jaroslav Eminger”, Reflex, 2001, č. 19, s. 64).