Po čtyři sta let trvající příslušnosti k středoevropské habsburské monarchii se naše země staly nejprve součástí meziválečného "malého Rakouska" v podobě rovněž mnohonárodnostní první Československé republiky a pak poválečného Československa "etnicky vyčištěného". Roku 1992 tento vývoj dovršil rozvod česko-slovenský a vytvoření ryze českého národního státu, jehož nejvlivnějším politikem nemohl být nikdo jiný než Václav Klaus.
Poté, co byla desítky let pustošena řáděním nacionalismů a totalitních diktatur, střední Evropa o to více potřebuje politiky, kteří by přispívali k uzdravování vztahů mezi jejími národy. Je všeobecně známo, že Klaus mezi takovéto politiky nikdy nepatřil a nepatří. Jeho doménou naopak bylo a zůstává "hájení českých zájmů" a populistické hraní s protiněmeckou kartou.
Tento měsíc to znovu potvrdil svým projevem na pietním aktu k sedmdesátému výročí vypálení Ležáků nacisty, ve kterém výslovně odmítl potřebu českého zpytování svědomí ve vztahu k "odsunu" Němců a zdůraznil, že "odsun německého obyvatelstva z našich zemí byl logickým vyústěním této tragické kapitoly našich dějin".
Pro mne jsou "naše země" zeměmi střední Evropy, ve kterých jsou doma Ćeši, Němci, Slováci, Židé, Romové a mnozí jiní. Pro Václava Klause se však zřejmě zájmeno "náš" vztahuje k "nám, kteří mluvíme česky". To už samo o sobě dosti zřetelně vymezuje ideovou linii, k níž se tento státník v novodobých středoevropských dějinách přiřazuje. Ještě mnohem zřetelněji a hrozivěji je však tato linie vymezena zmínkou o "logice" dějin, která v Klausově pojetí odpovídá logice revanše, logice bezohledného hájení "národních zájmů" ve stylu "oko za oko", případně "obě oči za oko".
Historik Petr Zídek ve výtečném komentáři "O logice dějin" (Lidové noviny, 27. 6. 2012) napsal, že být prezidentem, oceňoval by především ty, kteří se dokázali výše naznačeným "logickým vyústěním" dějin postavit. A že v místech typu Ležáků, kde svého času zvítězilo "logické" zlo, by bylo na místě mluvit o lidech typu Přemysla Pittra, který logice revanše a nacionální nesmiřitelnosti po válce oponoval svým současným pomáháním židovským, českým a v neposlední řadě také německým sirotkům.
Dodal bych k tomu, že v prezidentském projevu v Ležákách bylo možné zmínit i Jaroslava Šabatu, který krátce před oním pietním aktem odešel na věčnost. To by ovšem Šabata nesměl být dlouhá léta vězněným disidentem, středoevropským politikem a mužem, který neúnavně pracoval pro česko-německé smíření, tedy člověkem osudů a idejí diametrálně odlišných od těch Klausových.
2024 ©