Letos v dubnu vydalo ministerstvo školství oficiální příručku k „sexuální výchově“ (adekvátnější by byl zřejmě název „sexuální nauka“), sepsanou sexuology typu Radima Uzla. Pod petici proti jejímu ne právě výchovnému zaměření se na www.neSexuVeSkole.cz v krátké době podepsaly tisíce lidí. Lidové noviny o tom 20. 7. 2010 referovaly v článku, jemně naznačujícím, že „moderní a otevřenou příručku“ mohou kritizovat leda nějací náboženští tmáři. Nejpozoruhodnější v něm však byla informace, že podle mluvčí ministerstva školství Kateřiny Böhmové je „více tradiční přístup k sexu“ nemožný, protože „školy jsou ze zákona povinny žáky seznamovat s nejnovějšími poznatky vědy“.
Nevěřil jsem svým očím. To dnes pořád ještě žijeme v době pozitivismu 19. století či v době komunistických diktatur 20. století, kdy „věda“ sloužila jako klacek, se kterým příslušní ideologové mlátili po hlavě všechny, kdo s nimi nesouhlasili?!
Slovo „věda“ je zde zjevně používáno ve významu velmi podobném „vědeckému světovému názoru“, v jehož duchu se u nás musela vést školní výuka v době, kdy byla ústavně zakotvena vedoucí úloha komunistické strany. Rozdíl je snad jen v tom, že dnešní ministerstvo školství už za nositele vědy nepokládá marxisty-leninisty, ale uzlovce…
Před rokem 1989 rozhodně nebylo uznáváno právo rodičů na výchovu dětí ve shodě s jejich morálním a náboženským přesvědčením. Bude respektováno dnes? Anebo bude prostě deklarováno, že moderní sexuologie a věda o genderu dospěly k závěrům, že stud je nesmyslný přežitek, že promiskuita, homosexuální praktiky atd. představují normální sexuální chování, že rozdíly mezi ženskou a mužskou či mateřskou a otcovskou rolí neexistují etc. a že v tomto duchu školní děti ze zákona musejí být vychovávány?
Výše naznačené „vědecké“ teze samozřejmě není možné empiricky testovat – i když např. k děsivému experimentu s předěláváním chlapečka na holčičku už v minulosti došlo (skončil sebevraždou). Pro gender studies je teorie o zaměnitelnosti mužských a ženských rolí ideologickým východiskem, nikoli výsledkem vědeckého bádání. Bylo by tedy legitimní klást si otázku, zda takto ideologický obor vůbec patří na akademickou půdu. Sexuologie zajisté vědním oborem je, není však nadřazena jiným oborům, takže se na poli sexuální výchovy nemůže nekvalifikovaně plést do řemesla etice, pedagogice, psychologii atd.
Mou vlastní odbornou parketou je religionistika. I v tomto oboru se někdy setkávám s termínem „vědecká religionistika“, používaným ve smyslu, který připomíná někdejší „vědecký ateismus“. V těchto případech jde zpravidla o podobnost nikoliv náhodnou.