Období: rok 2017

K hlavním tématům mého letošního blogování patří náboženské dějiny Japonska. Dříve než se někdy v budoucnu vrátím k pohnutým dějinám japonského křesťanství (kterých jsem se už dotkl v souvislosti s románem Jaroslava Durycha o japonských mučednících) a pojednám o novověkém Japonsku mezi náboženským pronásledováním, mezináboženským dialogem a náboženskou lhostejností, musím nejprve krátce představit hlavní "předkřesťanské" náboženské tradice Japonska. Domorodý šintoismus se v Japonsku odedávna prolínal s konfucianismem, buddhismem a  dalšími "importy" z Číny a Indie, přičemž u Japonců (podobně jako u Číňanů) nebylo zvláštností ani hlášení se k několika náboženstvím současně. Zdá se, že typicky japonská religiozita na rozdíl od křesťanství klade důraz jen na tradici, nikoliv na hledání pravdy. Hlásání výlučnosti v ní však také nechybí. číst dál

V noci se mi zdála série snů číst dál

U příležitosti významné návštěvy papeže v Egyptě a v návaznosti na svůj minulý článek o katolicko-muslimských vztazích za pontifikátu Benedikta XVI. se dnes na blogu budu v rámci téhož tématu zabývat charizmatickou osobností dnešního pontifika. (1) Papež František si své jméno zvolil podle světce z Assisi a také svou nynější cestu do Egypta podnikl ve stopách svatého Františka, jenž v době masakrů křižáckých válek navštívil roku 1219 egyptského sultána al-Kámila. (2)  číst dál

Křesťansko-muslimskými vztahy se odborně zabývám už třiadvacet let (1) a v průběhu této doby jsem samozřejmě ve vztahu k nim intenzivně sledoval i přístupy posledních tří papežů. Po pravdě řečeno pokládám jejich úkoly na tomto poli za velice obtížné. Katolicko-muslimský dialog se sice po Druhém vatikánském koncilu začal utěšeně rozvíjet a vztahy mezi oběma společenstvími víry jsou z tohoto úhlu pohledu mnohem lepší než v minulých staletích, v posledních desetiletích však strašlivý nárůst extremismu a násilí vůči křesťanům v muslimském světě (a s ním související návrat k tradičním protiislámským postojům u mnoha křesťanů včetně katolíků) může budit i  dojem, že se vlastně dialogem ničeho nedosáhlo.  číst dál

Devadesátiny Josepha Ratzingera alias Benedikta XVI. z 16. dubna 2017 pro mne byly podnětem k přemýšlení o životní cestě tohoto muže. Zdá se mi, že snad teologicky a lidsky vyvrcholila už někdy před padesáti lety, aby pak byla navždy poznamenána traumatem v podobě setkání s primitivními projevy „studentské revoluce označované jako éra sexu, drog a rockenrolu“ (1), které jej roku 1969 přiměly odejít z univerzity v Tübingen a vydat se jinou cestou než doposud. Toto trauma je snad jediným možným klíčem k pochopení některých problematických aspektů Ratzingerova smýšlení, k nimž patří například jeho zcela negativní názor na rockovou hudbu. číst dál

Jsem klíčník, který otevírá brány. číst dál

Na dnešek připadá pětapadesáté výročí smrti Jaroslava Durycha (2. 12. 1886 – 7. 4. 1962). Významu tohoto autora pro českou literaturu a kulturu dvacátého století jsem se věnoval již při svém loňském blogování. Dnes bych chtěl představit ještě Durychův poslední román, který je věnován křesťanským mučedníkům v Japonsku a představuje protějšek způsobu, jakým je toto téma zpracováno v letos uváděném filmu Martina Scorseseho.  číst dál

Když jsem kdysi blogoval o albu "Tempest", které se zatím stále zdá být posledním autorským albem Boba Dylana, odbyl jsem při tom jako píseň mně cizí jeho závěrečnou skladbu "Roll on John" věnovanou Johnu Lennonovi. Až později jsem zjistil, že v ní jde také či především o jiného Jana - autora Zjevení Janova. Může-li Dylan v jednom textu současně mluvit o svatém Janovi a o Johnu Lennonovi, mohu jistě já při příležitosti dnešního 425. výročí narození J. A. Komenského (který měl s knihou Zjevení společného neporovnatelně víc než Lennon) v jednom textu současně odkazovat k svatému Janovi a k Janu Amosovi... číst dál

Tento článek není nekrologem kardinála Miloslava Vlka (17. 5. 1932 – 18. 3. 2017) ani zhodnocením historického významu této osobnosti. Není ani jejím životopisem, protože stručný přehled Vlkovy životní cesty v něm dovádím jen k působení na českobudějovickém biskupském stolci, zatímco jeho pozdější roli pražského arcibiskupa, českého primase a kardinála už nechávám stranou. Chci se v něm spíše jen podělit o své zcela osobní myšlenky a vzpomínky související s významným představitelem českého křesťanství, který nepřímo, ale významně ovlivnil i mou cestu ke katolické víře. číst dál

V druhé, „normalizační“ polovině doby komunistické diktatury v Československu nepředstavovaly totalitě statečně vzdorující disent jen aktivity typu Charty 77, ale do značné míry také aktivity spojené s náboženským životem a tedy s trestným činem „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Občanský a křesťanský disent se samozřejmě navzájem prolínaly a ve věznicích husákovského Československa tvořili náboženští, političtí, undergroundoví a další disidenti jediné společenství pronásledovaných. Důležitým svědkem tehdejší doby byl donedávna i P. Radim Hložánka.  číst dál

K Jaroslavu Foglarovi v poslední době obrátil mou pozornost mj. roztomilý text o plánovaném svatořečení Mirka Dušína na katolickém humoristickém webu Tisíckráte.cz, jenž se dovolával i mne coby odborníka na církevní dějiny (1), letošní 110. výročí narození tohoto legendárního českého spisovatele a skautského vůdce, ale i blížící se vrchol křesťanského roku v podobě Velkého pátku a neděle Zmrtvýchvstání. Foglar si byl svým způsobem vědom síly a významu těchto ústředních momentů křesťanské existence, ve svých knihách je však zasazoval do kontextu čehosi, co by se dalo nazvat postkřesťanskou českou religiozitou. číst dál

Nedávno po dlouhém a naplněném životě odešel z tohoto světa P. Radim Hložánka, jeden ze statečných dělníků na vinici Páně, kteří „nesli tíhu dne a vedro“ (1) po celých čtyřicet let vlády ateistické totalitní ideologie. Život tohoto neúnavného vydavatele křesťanského samizdatu a dvojnásobného vězně svědomí je součástí novodobých českých duchovních dějin, která by neměla upadnout v zapomnění. Na blogu jej představuji jako dalšího z generace „dvacátníků“, která se může pochlubit opravdu mimořádným počtem obdivuhodných osobností.  číst dál

Na blogu i jinak se často vracím do let své nedospělosti a ke knihám, které mne v nich spoluutvářely. V neposlední řadě k nim samozřejmě patřily romány Karla Maye a Julese Verna. Měl jsem z nich raději ty první. Bylo to dáno jen tím, že mayovky nebyly zatíženy snahou vtloukat neustále čtenáři do hlavy přírodovědné a zeměpisné poznatky, tak typickou pro verneovky? Nebo byla příčina hlubší a spojená přímo s poselstvím Mayových a Vernových románů? číst dál

Nemám už dávno televizi, a tak se nemohu vyjádřit ani k seriálu „Bohéma“, který v ní teď sondou do hereckého prostředí zpřítomňuje některá dramata novodobých českých dějin. Rád bych ale okomentoval rozhovor s hercem Vladimírem Javorským hrajícím v „Bohémě“ legendárního komika Vlastu Buriana. číst dál

Ve svém úvodním článku letošního roku jsem zmiňoval chladný cynismus, do kterého jako by se svět populární hudby a svět západní společnosti vůbec propadal v osmdesátých letech dvacátého století. Dnes je tato duchovní a mravní krize mnohem zjevnější než tenkrát; začátkem osmdesátých let ji však dokázal popsat snad jen génius typu Bona Voxe. Tehdy teprve jednadvacetiletý umělec dal druhému albu U2, vydanému v roce 1981, název „Říjen“, aby jím odkázal k roční době, ve které „sklizeň skončila“ a zavládl „materialismus bez idealismu, slunce bez žáru, zima“. Říjnové stromy zbavené všeho, co na nich rostlo, symbolizují podzim západní kultury, která se stala prázdnou a neplodnou: „Techniku, kterou jsme byli obdařeni, jsme využili jenom k sestrojení ještě větších bomb, aby nikdo nemohl zpochybnit naše prázdný myšlenky.“ (1) číst dál