Období: březen 2019

Ve svém minulém příspěvku pohybujícím se na pomezí dějin a fikce jsem konstatoval, že pro prezidenta Emila Háchu a jeho místo v českých dějinách by bylo nepochybně lepší, kdyby dne 14. března 1939 do Berlína nejel či nedojel. Pro český národ by se však naproti tomu jednalo o mnohem horší alternativu. Bez Háchovy cesty k Hitlerovi by nás totiž Němci také okupovali (patrně způsobem značně krvavým), české země by byly anektovány a v následujících letech by v nich nejspíš vládli jen sami nacisté bez jakéhokoliv mezičlánku mezi nimi a českým národem či (v ještě horším případě) s mezičlánkem v podobě českých fašistů, kteří by českou společnost zatahovali do podílení se na nacistických zločinech. Neexistoval by žádný národně obranný boj vedený protektorátním prezidentem, protektorátní vládou a Národním souručenstvím. Takzvanou protektorátní autonomii a možnosti s ní spojené umožnila právě jen Háchova cesta do Berlína a jeho tragická, ale v dané situaci menší zlo představující kapitulace před Hitlerem. číst dál

[V posledních desetiletích nabývá na popularitě žánr alternativní historie, který u nás prezentují například úspěšné knihy Jana Drnka, líčící „dějiny“ spojené s československým vojenským odporem proti nacistickému Německu v době Mnichova či s pokračováním existence habsburské monarchie po roce 1918. Můj dnešní příspěvek k výročí tragických událostí před osmdesáti lety však s tímto žánrem souvisí jen částečně. Až do 14. března 1939 se drží historických faktů, k nimž patří i výstřel na prezidentský vlak dr. Háchy z večerních hodin 14. března, který pozorovala a jen shodou okolností jím nebyla zasažena prezidentova dcera Milada Rádlová. Nesporným faktem je i skutečnost, že do 14. března 1939 se Emil Hácha těšil nezpochybnitelnému čistému štítu a mravnímu kreditu. Kdyby jeho berlínská cesta skončila jinak, byl by úděl českého národa v následujících letech ještě horší než v reálu, Hácha by se však paradoxně stal jednou z uctívaných postav českých dějin…]  číst dál

Minulý týden začala kajícná doba postní. Pochopitelně nehodlám provádět na blogu nějaké vyznávání svých hříchů, patřící do intimity zpovědnice. Tváří v tvář sexuálním skandálům, odhalovaným nejen ve světském prostředí, kde jsou očekávatelnější, ale naneštěstí právě také v církvi, však nehodlám ani předstírat, že bych byl nějaké neviňátko, které nic neví o hříších spojených s pohlavním pudem. Ztotožňuji se se slovy papeže Františka, který v závěru svého vystoupení na Summitu předsedů biskupských konferencí k ochraně nezletilých ve Vatikánu 24. února 2019 konstatoval, že „nejlepší výsledek a nejúčinnější řešení, jaké můžeme předložit obětem, lidu svaté Matky Církve a celému světu, je zavázat se k osobnímu i kolektivnímu obrácení“.  číst dál

Tento měsíc si budeme připomínat osmdesáté výročí národní katastrofy, která nás postihla před osmdesáti lety. Bylo by však záhodno připomenout si i skutečnost, že mohlo dojít ke katastrofě ještě mnohem větší. To, že jsme dnes na světě, je důkazem toho, že naši rodiče či prarodiče nebyli při obsazení našich zemí německou armádou zmasakrováni. Okupace proběhla způsobem vzhledem ke známé fanatické nenávisti nacistů ke Slovanům a konkrétně k Čechům překvapivě mírným. Také následné vyhlášení protektorátu sice představovalo další ponížení našeho národa, současně mu však skýtalo lepší vyhlídky k přežití, než jaké by měl v případě prostého připojení Čech a Moravy k Německu. Další skutečnost, o níž se po celých těch osmdesát let moc nemluvilo, představoval pokus českých fašistů ujmout se pod záštitou okupantů vlády v protektorátě, jehož odvrácení také zdaleka nebylo věcí samozřejmou. O všech těchto i mnoha jiných souvislostech března 1939 bych chtěl postupně na blogu pojednávat. číst dál