Tento svůj příspěvek o dvou archetypálních postavách, které se v závěru Janova evangelia setkávají se zmrtvýchvstalým Kristem, vyvěšuji o svátku sv. Tomáše (3. července), i když by se možná ještě více hodil k letošnímu velkému dni sv. Marie Magdalény (22. července). Od poloviny července do poloviny srpna ale plánuji své obvyklé "letní prázdniny" od blogování.:-)
Marie Magdalská (Mariam) a apoštol Tomáš jsou ústředními postavami dvou velkých výjevů dvacáté kapitoly, kterou po dramatu Ježíšova umučení a pohřbení Janovo evangelium dospívá k svému dovršení. Na začátku této kapitoly Mariam zvěstuje apoštolům zprávu o tom, že Kristův hrob je prázdný (vv. 1‒2), a oni se o tom sami přesvědčují (vv. 3‒10). Příběh pokračuje zjevením Marii Magdalské (vv. 11‒16), která po něm z Kristova příkazu přináší apoštolům zprávu o Jeho zmrtvýchvstání (v. 17‒18). Kristus se pak zjevuje učedníkům jako skupině, ovšem kromě Tomáše (vv. 19‒23). Následuje nové zjevení apoštolům za Tomášovy přítomnosti (vv. 24‒27), po kterém celé evangelium vrcholí Tomášovým velikým vyznáním Ježíše jako Pána a Boha (v. 28). Kristus říká Tomášovi, že tímto okamžikem cesta víry nekončí (v. 29), a Jan uzavírá své evangelium, napsané proto, aby jeho čtenáři na této cestě pokročili dále (vv. 30‒31).
V tomto shrnutí obsahu Jana 20 vycházím z knihy Francise Moloneyho Evangelium podle Jana, která pro mne společně s knihou meditací Nad evangeliem podle Jana od Silvana Faustiho vždy představuje hlavní komentářový zdroj, s jehož pomocí se snažím čtvrtému evangeliu a jeho duchovnímu poselství porozumět. K tomuto článku mne však podstatně inspiroval také jeden text psaný z pohledu psychologie náboženství, ve kterém se Prokop Remeš ve spojení s postavami Marie Magdalské a apoštola Tomáše zamýšlí nad tématem ženské a mužské spirituality.
Ve středu Janova vyprávění stojí různé postoje ‒ "mužské" a "ženské", "objektivní" a "subjektivní", založené na přímé zkušenosti a zprostředkované ‒, zaujímané ke Kristovu zmrtvýchvstání. Jsou zde ti, kteří se setkali se Zmrtvýchvstalým, ti, kteří uvěřili na základě jejich svědectví, a samozřejmě i možnost nevíry. Ta se však ve vztahu k prázdnému hrobu nemá o co opřít a zůstává jí také "otazník nad svědectvím toho, kdo při setkání se Vzkříšeným přešel do nového života v lásce". (1)
Křesťanem se nelze stát odděleně od druhých lidí, ale vždy jen na základě takovéhoto svědectví. Sám jsem se s ním rozhodujícím způsobem setkal před více než pětadvaceti lety. O Velikonocích roku 1992 jsem pak byl svědkem křtu, ke kterému si katechumenka v mém předcházejícím životě velmi důležitá zvolila jméno Marie Magdalény. Od té doby mne příběh této Kristovy učednice stále různými způsoby doprovází. Rovněž před přibližně pětadvaceti lety ‒ v době, kdy jsem byl stále ještě jen v začátcích své cesty k porozumění křesťanství ‒ jsem měl možnost vyslechnout christologickou přednášku výtečného teologa Lea Scheffczyka, která obrátila mou pozornost k Tomášovu zvolání "Pán můj a Bůh můj!". Také Tomáš mne od té doby doprovází v mém hledání plnosti víry v Krista.
Z pozdějších let musím zmínit alespoň Boba Dylana a jeho pro mne nejdůležitější píseň "Ain´t Talkin´" z roku 2006, která mi neobyčejně silným způsobem zpřítomňuje příběh Marie Magdalské přicházející ke Kristovu prázdnému hrobu. A tím už se dostávám k postupnému zamýšlení se nad jednotlivými verši dvacáté kapitoly Janova evangelia, z nichž první zní: "Prvního dne v týdnu přišla Marie časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn."
"Prvním dnem v týdnu" je pro židy a křesťany samozřejmě neděle. "Sekularizace kalendáře", po níž týden nekončí sobotou, ale "víkendem", je popřením duchovního smyslu prvního dne po šabatu, kterým začíná něco radikálně nového. Neděle stojí na počátku nového týdne i nového života. Je počátkem a podstatou "křesťanské víry, která vidí úděl člověka nikoli ve smrti, ale ve vzkříšení". (2)
Marie Magdalská se může stát prvním svědkem Zmrtvýchvstalého, protože po skončení šabatu přichází (podle Jana jako jediná) hned "časně ráno ještě za tmy" k Ježíšovu hrobu, aby pomazala Jeho tělo vzácnými mastmi. Je ztělesněním lásky, která nekončí ani smrtí Milovaného, lásky, která se nespokojuje jen s chvílemi pozemského naplnění, ale se "svatým steskem po Bohu" touží po věčném štěstí. (3) Představuje tak archetypální postavu víry a lásky, ženu, která neustále hledá "Toho, kterého tolik miluje". (4)
"Časné ráno, poslední noční hlídka, je hodina, kdy tu je současně světlo i tma: slunce už osvěcuje nebe, ale ještě se neobjeví na zemi. To je vnitřní stav Marie, která hledá Ženicha. Je v ní světlo lásky, ale také zmatek z toho, že nevidí milovaného." (5)
Když Marie nalézá kámen od hrobu odvalený, nerozumí tomu, že kámen, který nás odděloval od života, byl odstraněn, ale ve svém zmatku jen ještě více postrádá Ježíše. Její srdce je obrazem každého lidského utrpení, které ještě nebylo prozářeno sluncem Boží lásky.
Něco podobného platí i o dalších postavách příběhu, o Petrovi a o "učedníkovi, kterého Ježíš miloval" (totožném s vypravěčem příběhu), k nimž Marie Magdalská přibíhá se zmatenou zprávou: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." (v. 2)
Uvedení dva apoštolové nejsou ústředními postavami dvacáté kapitoly, jejich příběh víry se však jako červená nit táhne celým Janovým evangeliem, kterým zpravidla procházejí bok po boku. Petr v něm vystupuje jako autorita a mluvčí apoštolského kruhu, není však líčen jen s úctou, ale i se smyslem pro humor. Ten probleskuje právě příběhy, ve kterých mu ve srovnání s "učedníkem, kterého Ježíš miloval", zpravidla připadá "role toho trochu méně chápavého". (6)
Tak je tomu i zde. Milovaný učedník je na cestě k prázdnému hrobu fyzicky i symbolicky (ve víře) o krok před Petrem, současně mu však s respektem dává přednost. Je "u hrobu první" (v. 4) a vidí tam "ležet lněná plátna" (v. 5), ale dovnitř vstupuje až po Petrovi. Ten v hrobě vidí, že šátek, kterým ovázali Ježíšovu hlavu, neleží mezi plátny, ale je svinut na jiném místě (v. 7). Nikoliv o Petrovi, ale o milovaném učedníkovi se však poté uvádí, že "spatřil vše a uvěřil" (v. 8). Ti, kdo domněle "vzali Pána z hrobu", by v hrobě nezanechávali plátna a roušku, a milovaný učedník může na základě tohoto znamení uvěřit. Přesto je však o něm řečeno, že stejně jako Petr "ještě nerozuměl Písmu" (v. 9). Zatímco čtenář už může Písmo (janovský příběh) znát, oba učedníci jsou jeho součástí a teprve postupně směřují k cíli své cesty víry. V desátém verši se "vracejí domů" a popis této cesty učedníků a učednic pak graduje pokračováním vyprávění o Marii Magdalské.
Ta v jedenáctém verši znovu stojí u Ježíšova hrobu a pláče. "Podtrhuje se tu Mariin pláč, vytrvalý jako její láska… Marie pláče, protože je nemocná láskou (Pís 2,5; 5,8). Její miláček zmizel: ,Život ze mne prchal… Hledala jsem ho, a nenalezla, volala jsem ho, a neodpověděl mi‘ (Pís 5,6)." (7)
Příběh Písně písní zde však pokračuje právě tím, že Milovaný té, která po něm touží, odpovídá! Ještě předtím je Mariina nesmírná touha po Tom, ve srovnání s nímž je vše ostatní nicotné, podtržena vyprávěním, že se jí zjevili andělé (vv. 12‒13), ale ani takto ohromující zjevení pro ni nemělo žádný význam. Na rozdíl od Petra a milovaného učedníka, kteří vešli do hrobu a vše si v něm prohlédli, Marie neprojevuje žádnou zvídavost, ale stále jen pláče v onom svatém stesku, kterým je zcela pohlcena.
"Pláče zoufale, přesvědčena, že pláč její žal nezmírní, že pro ni neexistuje žádná útěcha: ztratila totiž to poslední ‒ jakkoli tenké ‒ pouto, jež ji spojovalo s mužem, který byl jediným a nejzazším opodstatněním jejího života. Bez něj nemá její život smysl. Ve své bezútěšné bolesti se Marie naklání do hrobu doufajíc snad, že tam najde něco, co by jí napovědělo, kde se nachází Ježíšovo tělo, a tentokrát tam vidí dva anděly, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve tělo leželo. Tváří v tvář andělskému zjevení Marie ‒ na rozdíl od mnoha jiných osob, které se v Bibli setkávají s anděly ‒ neprojeví vůbec strach: zajímá ji jedině Ježíšovo tělo, nic jiného pro ni neexistuje." (8)
Na rozdíl od jiných andělských vidění v Písmu také andělé Marii nepředávají žádné poselství. "Tito zvěstovatelé z božského světa jsou jako dva cherubové smlouvy umístění na arše, odkud Bůh mluvil s přítelem Mojžíšem (srov. Ex 25,17‒22)." (9) Zde je však už přítomen Ten, který není jen "Božím přítelem" jako Mojžíš, ale přímo tím, kdo jako jediný může naplnit touhu lidského srdce. Marie vnímá, že za jejími zády Někdo je. Otáčí se a spatřuje Krista, ale dokud ji neoslovuje jménem, nepoznává Ho. Myslí si, že je to zahradník, a ptá se ho, zda to byl on, kdo odnesl Ježíšovo tělo (v. 15).
Když Krista pokládá za zahradníka, "mýlí se jen zčásti. Víme, že prvního muže Adama Bůh ,usadil v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil‘ (Gn 2,15); člověk, který nyní stojí před Marií, je Ježíš, nový, pravý a poslední Adam (srov. Řím 5,12‒21; 1 Kor 15,20‒22.45), strážce zahrady nového stvoření (srov. Zj. 22,1‒5)…" (10) Všechno toto bohatství biblických významů, které exegetické výklady vyjadřují jen s jistou těžkopádností, může být nanejvýš působivě vyjádřeno uměleckým dílem. Setkání Marie Magdalské s božským Zahradníkem se stalo námětem obrazů nesčetných malířů (např. Mistra Theodorika či Bartholomea Sprangera). Byla to však již zmíněná píseň "Ain´t Talkin´", v níž se "královna lásky" Marie Magdalská a vypravěč nacházejí v "mystické zahradě", která mně osobně nejsilněji vryla do duše všechny zmíněné biblické narážky a dimenze Janova vyprávění.
Rád bych však zmínil i další umělecký žánr, v němž Janovo evangelium nalezlo svůj odraz. Z bezpočtu beletristických zpracování evangelního příběhu patří k nejvíce janovským román Louise de Wohla Longinovo kopí, představující též jedno ze zdařilých literárních ztvárnění postavy Marie Magdalské. De Wohl jí vkládá do úst i výstižnou odpověď na "logické" vysvětlování jejího setkání se Zmrtvýchvstalým psychologickou interpretací, podle níž ve svém utrpení a rozrušení viděla Ježíše v každém člověku, kterého potkala, takže si při setkání se zahradníkem přirozeně myslela, že je to On: "Jenže tak to nebylo. Viděla jsem svého Pána a myslela jsem, že je to zahradník!" (11)
Čtenář dobré vůle může v příběhu Mariina setkání se Zmrtvýchvstalým vnímat jeho autenticitu, a to především v šestnáctém verši, v němž Marie Krista konečně poznává. V řeckém originále evangelia v něm totiž jak Ježíšovo oslovení Marie ("Mariam!"), tak i její odpověď ("Rabbuni!") zaznívají v aramejštině.
Jak oslovení Marie jejím jménem, tak i Mariina odpověď (překládaná jako "Můj Mistře!") jsou velmi důležité. Víra je zde zcela jasně definována jako osobní vztah. Marie poznává svého Pána ve chvíli, kdy ji oslovuje jménem (tak jako i každého z nás Pán oslovuje jménem), a v její odpovědi je důraz na zájmenu "můj".
"Mariam ho poznává podle zvuku hlasu, který vyslovuje její jméno; a odpovídá mu aramejsky. Ten zahradník je její Ježíš, kterého zná. Identita hlasu je identita osoby, nezaměnitelná jako jabloň mezi lesními stromy (Pís 2,3). Neoslovuje ho ,Ježíši‘, ale ,rabbuni‘, jménem, které se dává kromě učitele také ženichovi. Marie stojí před Ježíšem z Nazareta, svým učitelem a ženichem." (12)
Jak jsem se již zmínil, pro Prokopa Remeše je její víra příkladem ženské spirituality: "Když ji [domnělý zahradník] osloví jejím jménem, rozpoznává v něm Ježíše. Máří Magdaléna podle Janova evangelia víc nepotřebuje. Celou svou bytostí ví, že ten, kdo s ní mluví, je Ježíš. Její víra v jeho vzkříšení je pevná jako skála." (13)
Za "typicky ženskou" by se dala označit i její touha Krista se dotknout, na kterou však On reaguje slovy "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci" a následnou výzvou k něčemu většímu, než je pouhá snaha o obnovení jejich vztahu z doby před ukřižováním: "Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." (v. 17b)
Nápadnými formulacemi tohoto druhu Janovo evangelium jasně říká, že Ježíš má jiný vztah k Bohu než lidé. Je odvěkým Synem Božím, zatímco my lidé se teprve jako Jeho "bratři" můžeme stát Božími dětmi. (14) Podobně jako Marii Nazaretské se dostalo závratného vyvolení k tomu, aby se stala lidskou matkou Božího Syna, i Marie Magdalská je vyvolena k účasti na díle naší spásy. Prvním, klíčovým svědkem toho, že Kristus pro nás zemřel a vstal z mrtvých a že my jsme se skrze Něj stali syny a dcerami Božími, není nikdo z apoštolů, ale ona.
V osmnáctém verši Mariam přichází k apoštolům a zvěstuje jim, že viděla Pána. Tím současně "cesta její víry uzavírá kruh. Z temnoty nevíry (vv. 1‒2, 11‒15) prošla fází podmínečné víry, v níž poznala v Ježíši svého učitele (vv. 16‒17a). Nyní zvěstuje, že viděla vzkříšeného Pána. Marie sděluje učedníkům slova, která Ježíš řekl o svém návratu k Otci a o nastalé jednotě mezi Ježíšovým Otcem a Bohem a mezi Otcem a Bohem učedníků." (15)
Evangelium je úžasné mj. i svou naprostou lhostejností ke konvencím doby, v níž vzniklo. Ta přikládala váhu jen mužským svědkům, zatímco Kristus si podle Jana za svědka nejdůležitější události celých dějin vyvolil ženu… Poslání, které ženě dává, se liší od mužského, v žádném případě však není menší. Papežové dnešní doby, z pohledu dnešních konvencí často obviňovaní z toho, že brání "rovnoprávnosti" žen, tuto skutečnost dobře chápou. Benedikt XVI. zdůraznil, že Marie Magdalská je nejen "apoštolka", ale rovnou "apoštolka apoštolů", za kterou ji označil už svatý Augustin. (16) A papež František rozhodl, aby se počínaje letošním rokem 22. července neslavila jen závazná památka Marie Magdalské, ale její svátek, protože "je správné, aby měla připomínka této ženy stejný stupeň slavení, jaký byl dán apoštolům". (17)
Zatímco první polovina dvacáté kapitoly Janova evangelia je soustředěna na Mariin příběh, teprve v její druhé polovině se do středu vyprávění dostávají apoštolové. Od Mariam už vědí, že Ježíš vstal z mrtvých, ale přesto zůstávají ustrašení a mají "dveře zavřeny" (v. 19a). Zvěst "apoštolky apoštolů" pro ně byla nutná, ale nikoliv dostačující. Aby se probrali z hrůzy, do které je uvrhl Velký pátek, musí následovat i jejich osobní setkání se Zmrtvýchvstalým.
Na rozdíl od Marie, která nalezla kámen od Ježíšova hrobu odvalený, učedníci jako by náhrobním kamenem v podobě zavřených dveří pohřbili sami sebe. Jde o obraz našich vlastních strachů a úzkostí. Ne my hledáme Krista, ale Kristus přichází k nám, protože Jej ve své slabosti potřebujeme. Náhrobní kámen, kterým se uzavíráme do své bídy, pro Něj není žádnou překážkou. Vchází zavřenými dveřmi a říká: "Pokoj vám!" (v. 19b) Ukazuje učedníkům, kteří se teprve nyní mohou zaradovat, své hřeby proražené ruce a kopím probodený bok (v. 20) jako znamení své identity a představuje se jim tak "jako velikonoční beránek, který snímá hřích světa". (18) Dává jim misijní poslání přinášet v síle Ducha Svatého Jeho uzdravující lásku dalším lidem, stejně slabým a hříšným jako oni sami: Komu oni odpustí hříchy, tomu budou odpuštěny (vv. 21‒23).
Po této krátké, ale nesmírně hutné pasáži přichází na řadu příběh dalšího z protagonistů dvacáté kapitoly, apoštola Tomáše. Jestliže se všichni učedníci-muži výrazně odlišují od Marie, která jediná může být obrazem církve jako nevěsty vášnivě hledající svého Milovaného, vyprávění o Tomášovi představuje vyslovený protipól příběhu Mariam. To je zřejmé už z uměleckého ztvárňování obou postav. O Tomášovi nepojednává žádná píseň věnovaná mystické lásce a obrazy, které jej zobrazují, mají oproti obrazům Mariiným zcela jinou atmosféru.
Tomáš se na nich Krista často dotýká (19) a činí tak přesně to, co Marii Zmrtvýchvstalý nedovolil. Tento protiklad chápu jako ilustraci toho, že Ježíš jedná s každým z nás individuálně, podle toho, co ke své cestě víry potřebujeme. Marii muselo být k dovršení této cesty v doteku zabráněno, zatímco Tomášova víra potřebovala opačnou výzvu.
Čtyřiadvacátý verš, kterým končí pasáž věnovaná velikonočním událostem "prvního dne v týdnu", nám sděluje, že Tomáš, jeden z Dvanácti, nebyl mezi učedníky, "když Ježíš přišel". Když mu o tom podali zprávu, reagoval slovy: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím!" (v. 25)
Jde o požadavek skeptika, odmítajícího víru bez materiálních důkazů, a o sebestřednost člověka, který si klade podmínky, jejichž splněním podmiňuje svou ochotu věřit? Tradiční výklady Tomášova příběhu se často ubírají tímto směrem, a proto jim hrozí, že se minou s tím, co je v něm opravdu podstatné ‒ se smyslem "ran", které evangelista tolik zdůrazňuje. Pro Tomáše nemůže být pravým živým Kristem lacině triumfující všemohoucí vítěz nad smrtí, ale jedině Ježíš, který vstoupil do našich zraněných životů a tím, že pro nás sám utrpěl rány, umožnil jejich přetvoření a naplnění.
Tento mně velice blízký výklad podává Tomáš Halík v knize Dotkni se ran (20), na jejíž titulní fotografii je přitisknut ke krucifixu s Ukřižovaným. Svou vlastní cestu k víře v Krista bych také nemohl popsat lépe. Halík se ovšem neomezuje jen na rovinu osobní zkušenosti, ale se vším důrazem podává rozlišení pravé a falešné víry. Pravá, "tomášovská" víra, zdůrazňující totožnost zmrtvýchvstalého Krista s Kristem ukřižovaným, je protikladem nepravých věr těch, kteří "protančí tímto světem nezasaženi jeho bolestmi ‒ bez šrámů, bez jizev, bez spálenin ‒, aby dávali na náboženském trhu dneška vemlouvavě na odiv jen své blyštivé půvaby". (21)
V tomto kontextu je možné vnímat následující scénu Janova evangelia, ve které Ježíš Tomášův požadavek neodsuzuje, ale přijímá. Teprve v ní opouštíme den zmrtvýchvstání, přitom však nikoliv "první den v týdnu". Pasáž začínající šestadvacátým veršem se odehrává "za týden", tj. opět v neděli. Ježíš přichází vždy v neděli, kdy se společenství Jeho učedníků schází ke slavení zpřítomňujícímu Jeho lásku.
Zmrtvýchvstalý znovu vstupuje zavřenými dveřmi mezi učedníky a zdraví je svým pokojem. Rozdíl oproti předcházející pasáži spočívá jen v tom, že nyní je přítomen i Tomáš. Kromě toho se ovšem od minulé neděle také atmosféra strachu změnila v atmosféru radosti.
Tato změna se však Tomáše netýká. Nebyl s ostatními v době, kdy byli s úzkostí zabarikádováni za zavřenými dveřmi: na rozdíl od nich se nebál vyjít ven. Jeho selhání, bylo-li jaké, jistě nespočívalo v této odvaze, ale v tom, že nepřijal svědectví Marie Magdalské a ostatních apoštolů. Janovo evangelium povzbuzuje své čtenáře, aby věřili svědectví církve, svědectví slova a Ducha, a k tomuto povzbuzení posléze využívá i Tomášova příběhu.
Jeho vyvrcholení nastává ve chvíli, kdy se Zmrtvýchvstalý obrací osobně k Tomášovi a zcela jej odzbrojuje výzvou: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." (v. 27) Tato výzva se netýká jen Tomáše, ale i každého čtenáře evangelia, který se také musí rozhodovat mezi nevírou a vírou. Tak jako Tomáš "jsme i my zváni dotknout se Synova těla a uvidět ho, abychom vstoupili do společenství s ním. Vidět rány Ukřižovaného, ponořit se do nich a být do nich pokřtěni, pro nás znamená vdechovat lásku silnější než smrt, najít pramen života." (22)
Podstatou křesťanství je osobní vztah a těsné spojení s Bohem, který má tvář pro nás ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. Podle velkého židovského filosofa Martina Bubera se prvním křesťanem, který dospěl k plnosti této víry (resp. prvním, kdo ji explicitně formuloval), stal apoštol Tomáš. Všichni první učedníci byli Židé, pro které muselo být těžké přijmout, že by Bůh mohl mít lidskou tvář. Tomáš však jako první z nich ve chvíli, kdy jej Zmrtvýchvstalý vyzval, aby vložil prsty do Jeho ran, zvolal: "Pán můj a Bůh můj!" (v. 28):
"Pro ,křesťana‘, který se tu zrodil, má Bůh tuto tvář; mimo tuto tvář je Bůh tím, čím byl a je pro žida: je bez tváře. Antropomorfních představ bylo i ve světě židovské víry víc než dost, ale byly lidskou záležitostí. Lidé viděli zjevení Boha a vylíčili je, lidé byli různí a zjevení byla různá, lidé pominuli a zjevení pominula a Bůh zůstal ve všech svých zjeveních nezjeven. Nyní však, v křesťanské existenci, tkvěla ona tvář, neproměnná vzdor vší možné fantazii, která se jí zabývala, neodlučitelně na boží bytnosti. Křesťan ji nemohl nevidět, obracel-li se k Bohu." (23)
Slovo "Pán", které je v biblickém kontextu titulem Božím, se ve skutečnosti ve vztahu ke Kristu často objevovalo i v předcházejících kapitolách evangelia. Jednoznačným se však stává teprve po ukřižování a zmrtvýchvstání a s konečnou platností ve chvíli, kdy Zmrtvýchvstalý vyzývá apoštola Tomáše k prozkoumání svých ran. Jak správně konstatuje Tomáš Halík, od křesťanské víry jsou neoddělitelné tyto rány, bez kterých by vyznávání Pána mohlo mít i pohanské či dokonce antikristovské zabarvení.
Titul Pána Ježíšovi "náleží plně po vzkříšení, kdy konečně učedníci pochopí jeho královskou důstojnost Ukřižovaného. Ježíš je Kyrios, svrchovaný pán vesmíru, kterého poznáváme v otvorech po hřebech a v ráně v boku, definitivním přístupu k Božímu tajemství. Výraz ,Pán‘ překládá v řečtině ,Jméno‘, JHVH. Pro Tomáše je Ježíš ,můj‘ Pán a ,můj‘ Bůh: je nyní jeho životem. Přivlastňovací zájmeno podtrhuje afektivní vztah: můj milý je pro mě a já pro něho (Pís 2,16; 6,3; 7,11). V tomto náležení vzájemné lásky se uskutečňuje Boží plán s člověkem." (24)
Příběhy Marie a Tomáše se liší růzností jejich lidské individuality, ale nikoliv podstatou tohoto bytostného spojení s Bohem v Kristu, ve které oba vyúsťují. "Můj Pán", Ježíšův titul, kterým svůj vztah k Němu vyjadřují jak Marie, tak Tomáš, představuje existenciální výpověď obou těchto svědků zmrtvýchvstání.
Podle již zmíněného článku Prokopa Remeše ovšem k téže víře oba dospívají různou cestou ‒ u Marie spojenou s "ženským" důrazem na srdce a lásku a u Tomáše s "mužským" důrazem na rozum a pravdu: "Jako by Tomáš ve své spiritualitě potřeboval zejména logiku, strukturu a empirický důkaz, kdežto Marii stačí emocemi naplněný vztah." (25) Křesťanství je založeno na nedílném spojení lásky a pravdy, srdce a rozumu, a v tomto smyslu jsou Mariina a Tomášova cesta víry vzájemně komplementární.
Už v patnáctém století jistý kartuziánský autor napsal: "I mezi námi jsou mnozí, kteří věří snadno, takřka srdcem, jako uvěřila Maria, ale jsou i Tomášové, kteří neuvěří, dokud se nepřesvědčí. Obojí jsou Pánu stejně milí, poněvadž věřit chtějí." (26)
Evangelista chce vyprávěním obojího příběhu pomoci víře svých čtenářů, kteří Krista poznávají na základě zvěstování církve. Jeho vyprávění o Tomášově setkání se Zmrtvýchvstalým končí Ježíšovým výrokem k Tomášovi, který je blahoslavenstvím patřícím právě jim: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili." (v. 29)
I my křesťané, kteří nežijeme v době evangelního příběhu, ovšem Krista svým způsobem vidíme. "Vidíme ho ve znameních, která od svého vzkříšení nechal v komunitě a která o něm svědčí životem a hlásáním: ona je hrob zbavený smrti a plný života. Vidíme ho a dotýkáme se ho duchovně skrze slovo, které nás uvádí do jeho ran a zve nás na jeho hostinu (srov. 21,12n), aby nás jím živilo a my z něho žili (srov. 6,54)." (27)
Konec Janova evangelia tak zůstává otevřený, protože nemluví o Kristově odchodu, ale naopak o Jeho stálé přítomnosti. V posledních verších dvacáté kapitoly (vv. 30‒31) evangelista své svědectví uzavírá slovy o tom, že Ježíš učinil ještě mnoho jiných znamení, která on ve svém vyprávění nezaznamenal: "Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu." Poté ovšem následuje ještě důležitá jednadvacátá kapitola; ta už nevyjadřuje zkušenost "milovaného učedníka", ale zkušenost "první komunity, která přijala jeho svědectví a předává ho nám". (28)
Závěrem ještě konstatuji, že Janova dvacátá kapitola představuje výmluvnou odpověď na otázku, jak si mohla prvotní církev dovolit zaměnit starozákonní sobotu (den odpočinku po šesti dnech stvoření) křesťanskou nedělí. Kristovo zmrtvýchvstání je začátkem nového stvoření a s ním spojená neděle nádherným dnem, stojícím ve středu křesťanské víry a křesťanské radosti. Skončil bych malým avízem na jeden svůj zamýšlený poprázdninový článek, jenž bude věnován albu U2 All That You Can´t Leave Behind. Jeho úvodní skladba "Beautiful Day" (Krásný den) překypuje radostí, která se rozletěla světem ve chvíli, kdy "do úkrytu učedníků přišla Marie se zprávou o vzkříšení". (29)
Poznámky:
1) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2014, s. 563.
2) Tamtéž, s. 557.
3) Papež František v jednom ze svých nejkrásnějších kázání definoval věřícího jako "člověka, kterému se stýská po Bohu a který cítí, že mu chybí domov, nebeská vlast". Za jeden z příkladů tohoto "svatého stesku po Bohu", plynoucího z věřícího srdce, označil Marii Magdalskou "onoho nedělního rána, kdy se ubírala ke hrobu, kde ji potkal vzkříšený Mistr". (Františkova homilie z 6. ledna 2017, "Věřící je ten, komu se stýská po Bohu", Katolický týdeník, 10.‒16. 1. 2017, roč. 28, č. 2, s. 16.)
4) Viz Píseň písní 3,2.
5) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 560.
6) Mireia Ryšková, "Měl Ježíš smysl pro humor?", Katolický týdeník, 28. 7. 2002, roč. 13, č. 30, s. 3.
7) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 569.
8) Ferruccio Ceragioli, Sedm žen z evangelií: Sedm podob modlitby, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 57.
9) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 569.
10) Ferruccio Ceragioli, Sedm žen z evangelií, s. 58.
11) Louis de Wohl, Longinovo kopí, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2014, s. 308.
12) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 572‒573.
13) Prokop Remeš, "Máří Magdaléna a apoštol Tomáš: Opravdu existují genderová specifika spirituality?", Dingir, 2008, roč. 11, č. 3, s. 84.
14) Viz Jan 1,12.
15) Francis J. Moloney, Evangelium podle Jana, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 545‒546.
16) Viz Joseph Ratzinger (Benedikt XVI.), Bůh a svět: Rozhovory o základních věcech křesťanství a budoucnosti církve, Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 170.
17) "Marie Magdaléna bude mít svůj svátek", Katolický týdeník, 14.‒20. 6. 2016, roč. 27, č. 25, s. 16.
18) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 581.
19) Při psaní tohoto článku mám před sebou knihu Paula Johnsona Dějiny křesťanství (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury ‒ Barrister & Principal, 1999), na jehož obálce ve výřezu z Caravaggiova obrazu "Nevěřící Tomáš" Kristus dovoluje Tomášovi, aby vložil prst do rány v Jeho boku.
20) Viz Tomáš Halík, Dotkni se ran: Spiritualita nelhostejnosti, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 12.
21) Tamtéž, s. 17.
22) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 591‒592.
23) Martin Buber, "Dvojí víra", in: Karl-Josef Kuschel (ed.), Teologie 20. století: Antologie, Praha: Vyšehrad, 1995, s. 194.
24) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 592.
25) Prokop Remeš, "Maří Magdaléna a apoštol Tomáš", s. 84.
26) "Duchovní slovo", Katolický týdeník, 29. 3. ‒ 4. 4. 2005, roč. 16, č. 14, s. 3.
27) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Jana, s. 593.
28) Tamtéž, s. 595.
29) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox globator, 2006, s. 140.