Pán prstenů III: Dvě věže

Napsal Vít Machálek (») 1. 11. 2019 v kategorii Literatura, přečteno: 241×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

„Jak se může člověk orientovat v dnešních tak zmatených časech? Tak jako vždycky: dobro a zlo se oproti minulosti nijak nezměnily, ani nejsou jiné pro elfy, jiné pro trpaslíky a jiné pro lidi.“ (1) 

Šedesátá léta s jejich nástupem multikulturalismu, s květinovými „hipíky“  a s horečnatým experimentováním náboženským i mravním byla paradoxně zároveň i dobou nesmírné popularity Tolkienova Pána prstenů (i když citovaný výrok z jeho druhého dílu, pro Tolkienova bezpochyby ústřední, by se sotva mohl stát jejich mottem). Představuji si starého profesora, jak v té době schovaný někde v ústraní zmateně bafá ze své dýmčičky a nevěřícně pozoruje všechnu tu melu, která se kolem jeho spíš uctívaných než pozorně čtených knih strhla…

Výrok o neměnném mravním zákonu Tolkien vkládá do úst Aragornovi, který jej pronáší ve Dvou věžích, druhém dílu trojsvazkového Pána prstenů. Na jejím začátku se člověk Aragorn, elf Legolas a trpaslík Gimli, kteří jako jediní zbyli z původního Společenstva prstenu, rozhodují, zda hledat Froda nesoucího Jeden prsten, anebo se pokusit zachránit Merryho a Pippina, kteří upadli do zajetí skřetů. O tom, že oba hobiti byli odvlečeni skřety, se Aragorn ve velmi důležité úvodní scéně knihy dozvídá od umírajícího Boromira. Ten sice v závěru první knihy Pána prstenů selhal ve chvíli, kdy podlehl touze po moci spojené s Prstenem a pokusil se jej vyrvat Frodovi, ale pak toho v poslední chvíli litoval. Ze svého selhání mohl být vykoupen ani ne tak proto, že nakonec položil život v boji po boku hobitů proti skřetům, ale spíš proto, že se z něj před smrtí „vyzpovídal“ Aragornovi…

Moudrý Aragorn ani po jeho smrti nikomu neprozradí „zpovědní tajemství“ a chápe Boromirovu čest jako neposkvrněnou. Stejně tak ve své tajemné moudrosti poznává, že doba jeho odpovědnosti za Froda jako nosiče Prstenu skončila a že Frodův další osud už bude v jiných rukou, než jsou ty jeho. Z Aragornova rozhodnutí se zbytek Společenstva prstenu vydává pronásledovat skřety, kteří odvlekli Merryho a Pippina.

Jde o skřety, kteří nejsou ve službách Pána temnot Saurona, ale ve službách zrádného mudrce Sarumana, kterého zkorumpovala touha po Prstenu moci. „Dvě věže“ z názvu knihy odkazují právě k těmto dvěma nesmírně mocným protivníkům jejích hrdinů. Jedná se o Sauronovu  Temnou věž Barad-dûr a o Sarumanovo sídlo Orthank.

Na západ od Sauronova Mordoru leží Boromirův Gondor s  hlavním městem Minas Tirith a nad Gondorem země Rohan, do níž se od severu otevírá přístup Rohanskou branou. Sarumanova věž Orthank je strategickou pevností v srdci Železného pasu, která ovládá pozici mezi Rohanskou branou a Mlžnými horami.

V Rohanu vládne starý král Théoden, s nímž obratně manipuluje jeho sluha Gríma Červivec, tajný agent Sarumana. Aragorn, Legolas a Gimli se o tajích tamější politiky dozvídají od rohanského válečníka Éomera, s nímž se setkávají při pronásledování skřetů. Aragorn, který je mužem s královskou důstojností (archetypem krále z psychologického, mesiánskou postavou z biblického pohledu), si získá úctu Éomera, který třem přátelům věnuje skvělé rohanské koně, aby mohli lépe pokračovat v pátrání po Merrym a Pippinovi.

Děj se pak přesouvá právě k oběma hobitům, kteří po mnoha dramatických událostech uprchli svým věznitelům, když využili střetu mezi skřety ve službách Saurona a skřety ve službách Sarumana. Na svém útěku se dostali do pralesa Fangornu. Tam se jich ujal Stromovous, příslušník plemente entů alias Pastýřů stromů, protivníků ničitele lesů Sarumana. Hobiti s ním hovoří o tom, že někdejší bílý mudrc Saruman se obrátil ke zlu a touží získat Prsten, aby ovládl Středozem. Stromovous svolává enty k tažení do Sarumanova Železného pasu.

Mezitím do Faragornu přicházejí Aragorn, Legolas a Gimli, kteří zde prožívají úžasné setkání, které do jísté míry připomíná evangelní setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Kristem. Spatřují starce v šedém plášti a Gimli se na něj marně vrhá se svou sekyrou v domnění, že je to maskovaný Saruman:

„Stařec byl na něj přiliš rychlý. Vyskočil na nohy a jedním skokem se ocitl na vrcholu velikého kamene. Tam stál, náhle vyrostlý do výše, a tyčil se nad nimi. Kápě a šedé hadry spadly. Jeho bílé roucho zazářilo. Pozvedl svou hůl. […] Všichni na něj užasle hleděli. Vlasy měl bílé jako prosluněný sníh a také jeho šat byl zářivě bílý. Oči pod hustým obočím byly jasné a pronikavé jako slunečné paprsky a v ruce spočívala moc. V úžasu, radosti a bázni stáli a nenalézali slov. Nakonec se Aragorn pohnul a zvolal: ,Gandalfe! Proti vší naději ses k nám v naší tísni vrátil! Jaký závoj nám zastíral oči? Gandalfe!‘ Gimli neřekl nic, ale padl na kolena a zakryl si oči.“ (2)

Gandalf Šedý, který v první knize Pána prstenů zahynul v boji s balrogem, se nyní poté, co prožil nepopsatelný pobyt mimo čas a prostor, vrací do Středozemě pokračovat v boji s Temným pánem a se zrádcem Sarumanem Bílým, na jehož místo nyní nastupuje. Je proměněný, oděný v bílý šat, prozářený vnitřním světlem a zjevně mocný, ale k úděsu svých staronových druhů říká: „Jsem Gandalf, Gandalf Bílý, ale Černý je dosud mocnější.“ (3) Gandalfova moc je jen něčím na způsob havlovské „moci  bezmocných“ a boj, který bude dál veden, může být jen bojem proti vší naději.

Zatímco Tolkienovým Hobitem jsem se před časem na blogu zabýval v rámci žánru pohádek a jemu odpovídajícího způsobu vítězení dobra nad zlem, Pán prstenů patří do jiného žánru a je bez ohledu na své fantazijní kulisy nesmírně realistický ve vztahu k možnostem, které zde kladné postavy v boji proti zlu mají. Není ovšem ani tak protikladem klasické pohádky jako spíš protikladem „pohádek“ vyprávěných různými utopisty a hlasateli optimistických filozofií dějin směřujících ke šťastným zítřkům. Tolkienolog Peter Kreeft říká:

„Zlo je nesmrtelné, protože Satan je nesmrtelný. Tak jako Ransom v Perelandře i my můžeme porazit pouze dočasné tělesné podoby, které si zlo obléká, ať už jde o nelidi, nazgûly, skřety nebo padlé čaroděje. Můžeme zničit jednotlivé meče, ne však samotného Šermíře. Jen Jeden mu může rozdrtit hlavu, a to tím, že si nechá rozdrtit patu. Všechna naše vítězství proti zlu na tomto světě jsou jen dočasná. Myšlenka pokroku, tak klíčová pro modernitu, je prostě mylná. Postoupili jsme vpřed, pokud jde o moc a důvtip, ale pokud jde o ctnost nebo moudrost, nepokročili jsme nikam. Dobro a zlo jsou jako lichá a sudá čísla, věda a technika jsou jen jejich mocniteli – jen znásobí ta, která dostanou: dobro nebo zlo, buď ta lichá, nebo ta sudá. Prsten je natolik mocný, že ho žádná stvořená bytost nedokáže přemoci.“ (4)

Válka s „jednotlivými meči“ je však samozřejmě nejen bezvýsledná, ale  zároveň i nutná. Rohanský král Théoden, starý a unavený, není vůbec potěšen příchodem Gandalfa a jeho druhů, kteří mu přišli připomenout jeho povinnosti vládce a bojovníka a vymanit jej z vlivu Sarumanova agenta Grímy, předstírajícího starostlivost o Théodenovo blaho. Ale Gandalf jej přece přiměje vytáhnout do boje, zatímco Gríma prchá k Sarumanovi. Rohanské vojsko s Gandalfem, Gimlim a Legolasem svádí v Helmově Žlebu heroickou bitvu se skřety. Vychází z ní vítězně a Gandalf pak vede krále přímo k Sarumanovu Orthanku.

Saruman byl mezitím poražen Stromovousovými enty, kteří jej v Orthanku obléhají. Jeho osud je zde jakoby symbolem pomsty, kterou sama příroda vykonává nad svými ničiteli… Saruman však nikterak nepozbyl své výmluvnosti (moci demagoga), s níž se mu málem podaří získat zpět na svou stranu krále Théodena. Nedojde k tomu jen zásahem Gandalfa, který po svém zmrtvýchvstání stojí na vyšší úrovni než Saruman, v ničem mu nepodlehne a naopak odhalí zkázu tohoto „padlého anděla“, kterého vylučuje z řádu, v jehož čele Saruman před svým pádem stál.

Proti Gandalfovi naivně zaútočí Gríma, který po něm z Orthanku hodí kámen, aniž by věděl, že se ve skutečnosti jedná o palantír, kouzelný krystal, s jehož pomocí bylo v minulosti udržováno spojení mezi Sarumanem a Sauronem. Na první pohled byl se mohlo zdát, že jde jen o „vynález“ podobný mobilu, ale spojení prostřednictvím palantíru připomínající telepatii naznačuje spíš hrůzné možnosti všemi prostředky disponující totality. Přesvědčí se o tom Pippin, který puzen zvědavostí do krystalu nahlédne a jen o vlásek při tom unikne ovládnutí Sauronovou myslí. Gandalf se svou družinou se pak tryskem rozjíždí k hlavnímu městu Gondoru, Minas Tirithu, aby dojel dřív, než bude město zaplaveno přívalem vojska.

Na tomto místě končí první část druhého dílu Pána prstenů a začíná část druhá (čtvrtá kniha celého románu), věnovaná Frodově křížové cestě do Mordoru. Frodo doprovázený Samem nese na krku Prsten, o jehož zničení v mordorské Puklině osudu se musí pokusit. Čím víc se však blíží k zemi Temného pána a centru jeho moci, tím těžší jeho břemeno je. Pociťuje Prsten „jako skutečnou tíži, která jej táhne k zemi“. (5)

I když filmaři mají z Tolkiena rádi spíš hrůzostrašné skřety a vizuálně vděčné bitevní výjevy, ve středu celého Pána prstenů ve skutečnosti stojí právě tento obraz Froda, který klopýtá pod svým břemenem.  V mých očích se jedná o odkaz k ústřednímu obrazu následování Krista v Novém zákoně, které je spojeno s tím, že učedník „nese svůj kříž“. (6)

I když by se nám jistě více líbilo, kdyby následování Krista bylo spojeno s nějakým efektním a jen jednorázovým heroickým skutkem (i staré legendy o mučednících často odrážejí toto bezděčné přání), „křesťanský život není nějaký hrdinský čin, který se vykoná v jednom okamžiku; není to zvedání činek. Je to břemeno, které je třeba nést“ – a to na každodenní úmorné pouti, při níž „břemeno, i když je lehké, časem nabývá na tíži, až se stane neúnosným“… (7)

Maličký slabý Frodo ploužící se k Puklině osudu s břemenem, které je zjevně nad jeho síly, to je výjev, ve kterém čtenáři mohou rozpoznat sami sebe… Tolkien jim nenabízí žádnou lacinou útěchu, možná je však chtěl vyzvat k víře v milost, s níž je třeba vytrvat i na cestě, která lidsky vzato nemůže skončit jinak než špatně.

Jde ovšem o to, abychom byli Frodem, a nikoliv Glumem. I ten je postavou v podstatě velmi realistickou – ve svém nitru rozpolcenou, v hloubi duše stále toužící po dobru a současně ztělesňující záludnost našeho srdce, ve kterém se vedle tohoto hlasu dobra stále ozývá i hlas, který podstatu toho, co je pro nás dobré, překrucuje. Tolkien nám ve vztahu ke Glumovi dává i „návod“, jak máme přistupovat k bližním jeho druhu, když jeho Frodo výroku, že Glum je „zlé stvoření“, oponuje slovy: „Ne, ne úplně zlé.“ (8) Frodo je přitom naprostý realista a ví, že mu z Glumovy ruky hrozí záhuba. Pod vlivem Gandalfa však rozhodně odmítá nabízející se závěr, že by měl Gluma zabít, protože jinak jím nejspíš sám bude zabit. Milosrdenství vůči „zlým“ se může jevit jako absurdní, v Tolkienově románu je však přímo jeho ústředním poselstvím. To se ukáže v závěrečném dílu trilogie, ve kterém by Frodo došel na konec svých možností a pak zcela ztroskotal, nebýt toho, že se mu tajemným způsobem „vrátí“ milosrdenství, které prokázal Glumovi.

Ve Dvou věžích Glum prahnoucí po prstenu špehuje Froda se Samem, ale posléze se ocitá v jejich rukou. Frodo nedovoluje Samovi, aby jej zabil, ale jedná s nešťastníkem takovým způsobem, aby  probudil, pokud je to ještě možné, jeho dlouho dřímající lepší já. Tolkien zde ovšem vyjevuje strašlivou pravdu, že „nikdo nedokáže udělat druhou osobu dobrou tím, že ovládne její vůli – ani Bůh ne“. (9) Ovládat druhé je možné jen směrem ke zlu, zatímco pro dobro se musí každý sám rozhodnout, což Glum nedokáže.

Frodo ovšem nemá moc na vybranou. Musí do Mordoru. Zdánlivě jediný vstup do země Nepřítele vede Černou branou, která je dokonale střežena. Když Glum – byť zavázaný slibem věrnosti, který Frodovi složil – slibuje, že mu ukáže jinou, „tajnou“ cestu, Frodo dobře ví, že s touto cestou je spojeno něco, co mu Glum tají, ale i tak musí následovat jeho vedení.

Ještě předtím, než děj Dvou věží vyvrcholí v temném tunelu vedoucím do Mordoru, však nedaleko Černé brány dochází k nečekanému setkání hobitů a lidí – Froda a Sama s oddílem gondorských vojáků vedeným urozeným Faramirem, bratrem Boromira. Slovo „urozený“ jsem použil záměrně jako odkaz k noblesse oblige, kterou se lží a klamem pohrdající Faramir vyznačuje.

Ve filmové verzi Pána prstenů byl Faramir „svévolně přetvořen ve vychytralého nedůvěřivce, co prahne po Prstenu“, což je neomluvitelé zfalšování této postavy. (10) V románu je Faramir chytrý a  čestný muž, který z Froda a Sama vytáhne celé tajemství Prstenu, ale nezneužije je. Projeví moudrost, která v kritické chvíli chyběla jeho bratrovi, když se nepokusí Frodovi Prsten odebrat a naopak prohlásí, že jej nechce vidět ani se jej dotknout, aby nebyl vystaven zkoušce, v níž by obstál hůř než Frodo. V rámci svých možností Frodovi pomůže a se svým požehnáním jej vyšle na další cestu. (11)

A pak už přichází strašlivé finále Dvou věží, ve kterém Glum „dodrží“ slib daný Frodovi tím způsobem, že jej sám nezabije, ale vydá jej do spárů démonického přízraku Oduly, střežícího temný tunel, do kterého Frodo a Sam musejí vstoupit. Jde o zlo ztělesněné v podobě obrovské pavoučí nestvůry, „sající krev elfů a lidí“. (12)

Oba hobiti s ním bojují pomocí lahvičky vody, kterou jim kdysi darovala Paní Galadriel jako zdroj „světla, až všechna světla zhasnou“. (13) Čtenáři se při tom může vybavit mariánský rozměr postavy Galadriel a biblické obrazy boje mezi ženou a drakem a může pomyslet i na křestní vodu…

Záře vycházející z Galadrieliny lahvičky zažene pavoučí nestvůru na ústup do hlubin temnoty a Frodo se Samem si jejími neprostupnými pavučinami prosekávají cestu k záchraně. Ale zrada jidáše Gluma je nakonec znovu vydává do spárů Oduly, která Froda uštkne svým jedem, zatímco je Sam ze zálohy přepaden samotným Glumem. Těžkopádný zahradník Sam, který je sice schopen postarat se o zahrádku nebo o přípravu pokrmů, ale v roli bojovníka působí tragikomicky, v této klíčové chvíli naprosto překvapí. Nejenže se vymaní z Glumova sevření, ale také se dá do boje s Odulou, přípomínajícího souboj Davida s Goliášem. Proti všemu očekávání se mu podaří zasadit Odule, oslněné jasem Galadrieliny lahvičky, strašlivé rány svým mečem, takže zmrzačená nestvůra ochromeně odleze do svého doupěte.

Frodo je však mrtvý (nebo tomu aspoň všechno nasvědčuje) a Sam se musí rozhodnout, zda má teď právo či povinnost svého nešťastného pána opustit a sám se chopit Prstenu, aby se jej pokusil donést do cíle cesty. Učiní tak, vzápětí se ale objevují skřeti, kteří nalézají Frodovo tělo a odnášejí je do své pevnosti. Sam vyslechne jejich rozhovor, z kterého zjistí, že Frodo není zcela mrtvý, ale jen ochromený pavoučím jedem. Spěchá svému pánu na pomoc, ale Frodovo tělo je odneseno do skřetí pevnosti a její brána se uzavře dřív, než může vstoupit i Sam.

Příběh vyprávěný ve Dvou věžích končí beznadějnou katastrofou. Frodo, zdánlivě definitivně poražený silami nepřítele, je však svého druhu obrazem Krista, který na Velký pátek spočinul v hrobě. Příběh bude ještě pokračovat závěrečným dílem…

 

Poznámky:

1) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 2: The Two Towers, London: Harper and Collins, 2007, s. 570.

2) Tamtéž, s. 644–645.

3) Tamtéž, s. 652.

4) Peter Kreeft, Tolkienovo vidění světa: Křesťanská filozofie Pána prstenů, Praha: Paulínky, 2014, s. 241–242.

5) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 2, s. 824.

6) Lukášovo evangelium 14,27.

7) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 546–547.

8) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 2, s. 904.

9) Peter Kreeft, Tolkienovo vidění světa, s. 300.

10) Tamtéž, s. 275.

11) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 2, s. 891 a 906.

12) Tamtéž, s. 946.

13) Tamtéž, s. 942.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a dvanáct