Zamilovaní vrazi Agathy Christie

Na tento týden připadá 120. výročí narození Agathy Christie (15. 9. 1890 – 12. 1. 1976). Knihy této možná nejslavnější spisovatelky všech dob po léta vyplňují nemalou část mého volného času. Většinu jsem jich přečetl v originále, což mi přineslo cenné a bezbolestně získané zdokonalení se v angličtině. Jejich svět mne ovšem nejen baví a zajímá, ale v mnohém také irituje. Zde mám na mysli například odpudivé předsudky vůči lidem, nepatřícím k té pravé rase a společenské vrstvě, které „královna zločinu“ zastávala v podobné míře jako jiní Angličané její doby a jejího sociálního prostředí. V tomto článku však nechci ztrácet čas pohoršováním se nad Agathinými stereotypy. Místo toho bych se v něm zaměřil na oblast, v níž Christie naopak brutálně rozbíjí stereotyp či mýtus náš (nebo můj) vlastní. Mám na mysli mýtus romantické lásky. 

Před časem jsem se na tomto blogu zmiňoval o písni Boba Dylana „Watered-Down Love“, poeticky líčící propastný rozdíl mezi láskou, která lidská ego očišťuje a naplňuje pokojem, a láskou, při níž je naopak ego člověka vydáno na pospas svým vlastním trikům. Tato hluboce náboženská, Novým zákonem inspirovaná píseň by se dala teologicky interpretovat tak, že popisuje rozdíl mezi láskou, kterou byl člověk schopen milovat po svém stvoření (a bude znovu schopný po svém vykoupení), a láskou rozvrácenou a zničenou prvotním hříchem.

Agatha Christie byla člověkem spíše světsky než nábožensky smýšlejícím, což platí i o jejích nejslavnějších literárních postavách, Herculu Poirotovi a Jane Marplové. (1) Oblíbená fráze slečny Marplové („lidská přirozenost, jaká už jednou je…“), pronášená zpravidla v souvislosti se zločiny a vůbec nejčastěji v souvislosti se zločiny spáchanými „z lásky“, nicméně se zmíněnou písni a s křesťanským dogmatem o dědičném hříchu výrazně souzní.

Nemohu souhlasit s překladatelem a komentátorem Agathiných povídek Janem Zábranou, podle nějž je detektivka opakem psychologického románu, její zápletky musejí být povrchní a postavy musejí zůstávat pouhými figurkami a karikaturami skutečných lidských bytostí. Myslím si naopak, že vášně, které pachatelé v christieovkách vyšetřovaných zločinů prožívají, jsou psychologicky naprosto hodnověrné a realistické – bez ohledu na to, že ve skutečném životě tyto vášně k vraždě zpravidla nevedou… (2)

K ilustraci toho, co mám na mysli, zde budu muset prozradit pointu dvou christieovských příběhů. Vybral jsem nicméně jen povídky (po jedné marplovské a poirotovské), abych aspoň nikomu nezkazil déletrvající požitek z četby románu.

Začal bych povídkou „Utonulá“, ve které slečna Marplová ošklivý případ dvojnásobné vraždy (utopení těhotné dívky) rozluští zcela jedinečným způsobem: bez jakéhokoliv pátrání, jen na základě toho, že „zná lidskou povahu“, dokáže z mozaiky navzájem propletených lidských lásek a nenávistí snadno vydedukovat, kdo musel být vrahem.

Ke zločinu samozřejmě došlo ve vesničce St. Mary Mead, o jejíchž obyvatelích má Jane Marplová jako vševědoucí místní slídilka dokonalý přehled. Ví nejen o tom, že utopená Rose Emmottová čekala dítě s architektem Rexem Sandfordem, ale i o tom, že si ji chtěl i s cizím dítětem vzít místní truhlář Joe Ellis, který hezkou, leč povětrnou Rose zbožňoval a o jejím pravém charakteru nechtěl nic vědět. A ví samozřejmě také o tom, že o Ellise už léta oddaně pečuje jeho bytná, vdova Bartlettová, která k sympatickému mladému podnájemníkovi chová city zdaleka ne jen mateřské. A tak si snadno spočítá, že motivem k vraždě musela být nenávist paní Bartlettové k „couře“, se kterou chtěl od ní její Joe odejít, i když ho vůbec nebyla hodna…

„Láska“ je v christieovkách často spojená s neschopností respektovat svobodu milovaného člověka obrátit se zády k tomu, kdo jej tolik miluje, a s touhou zničit toho, kdo za to za všechno může. Agatha Christie by zde sotva mohla být tak přesvědčivá, kdyby za sebou sama neměla trýznivou osobní zkušenost. Když v roce 1926 zjistila, že ji její milovaný manžel Archie opouští se svou milenkou Nancy Neelovou, psychicky se zhroutila, uvažovala o sebevraždě a nakonec z nesnesitelné situace aspoň na čas unikla nepředstíranou ztrátou paměti, při níž pozbyla vědomí vlastní totožnosti a začala se (psychologicky pochopitelně) označovat za „paní Neelovou“.

Není tedy divu, že Agathou stvoření detektivové milostným dramatům velmi dobře rozumějí. Ve fascinující povídce „Záhada španělské truhly“ tak například Hercule Poirot rychle pronikl do psychologie Jocka McLarena, muže, kterého po celá desetiletí  mučila touha po milované Margheritě Claytonové a žárlivost vůči muži, kterému před ním dala přednost. I když by neprůbojný a submisivní Jock nakonec dokázal rezignovat a zůstat pouhým přítelem manželů Claytonových, vše se dramaticky změnilo ve chvíli, kdy Margherita navázala milostné pletky s majorech Richem. To už bylo víc, než byl tolik let trpící nešťastník schopen snést, a tak McLaren vymyslel geniální zločin, při kterém měl být Clayton zabit, Rich odsouzen za jeho vraždu a on sám měl mít po odstranění obou těchto mužů šanci konečně získat Margheritinu přízeň…

Leitmotiv mnohých detektivek Agathy Christie by se dal vyjádřit tímto citátem ze „Schůzky se smrtí“: „Žárlivost a vlastnický pud patří k základním instinktům, které jsou v člověku velmi hluboce zakořeněné.“

Jsou tyto instinkty součástí lásky, anebo jejím protikladem? Antoine de Saint-Exupéry se k tomu ve své „Citadele“ vyjádřil nanejvýš jasně: „Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky.“

Poznámky:

1) Hercule Poirot i slečna Marplová sice občas vystupují jako lidé křesťansky věřící a modlící se, jejich typický způsob jednání je ale v lecčem zcela nekřesťanský. Nejodpudivěji na mne v tomto ohledu působí Poirotův zvyk dohnat zločince k sebevraždě a tak mu umožnit vyhnout se soudu a zachovat si dobré jméno. Připomíná mi to barbarství nacistů, kteří  takto „velkoryse“ naložili například s maršálem Rommelem.

2) K vraždě ostatně zpravidla nevedou ani ve světě Agathy Christie. V tomto ohledu  nemohu nezmínit román „Hadí doupě“ s postavami Brendy Leonidesové, mladé manželky bohatého starce, a jejího romantického ctitele Laurence Browna. I když jsou samozřejmě oba podezíráni z vraždy starého Leonidese, v psychologicky geniálním závěru se čtenář dozvídá, že jej nejenže nezabili, ale ani si jeho smrt nepřáli, protože frustrace z nešťastné lásky a plané sny o budoucím ráji jim ve skutečnosti vyhovovaly stejně dobře nebo lépe než všední společný život v manželství…