děkuji moc za jméno. Musela jsem mu dát šifru, abych si ho zapamatovala. Rabín + I. manželka Boleslava I., takže budu-li někdy machrovat, bude to patrně Rabbi al Adiwea ☺, pořád lepší než zprzněné jméno Rumího, které jsem leta vyslovovala Džalalahád místo Džaláleddín. Nedá mi nevrátit se k Rabi’I al Adiwiji. Našla jsem na internetu celou její báseň (má citace nebyla přesná, ve skutečnosti je to krásnější), ale je v polštině. Přikládám odkaz. Je to krása. Nerozumíte-li polsky, zkusím Vám to prachbídně přeložit, písněte si. www.arabia.pl/content/view/280265/133/
Velmi mi druhem poezie připomíná malou Terezku z Lisieux, také evokuje Píseň písní a je rovněž krásným svědectvím, že mystika skutečně stírá hranice a sjednocuje v Bohu. // Misie – přečetla jsem si před chvílí vámi inzerovaný článek z MD a ještě alespoň jednou budu muset doma v klidu, zvláště ten krásný dopis. Misie (současné) možná není téma jen k diskuzi, ale spíše k hlubokým citlivým interdisciplinárním (mám-li použít Vaše oblíbené slovo) studiím v oblasti antropologie, historie, religionistiky, theologie a mnoha jiných. Já jsem napsala jen svou subjektivní myšlenku o důležitosti smyslu a v daný okamžik jsem nebrala v potaz závažné okolnosti. Misie bez konverze je úžasný „termín“ s velkou hloubkou, osobně za misii považuji ne v prvé řadě hlásání slova, jako spíše naplňování Slova milosrdenstvím a láskou (viz matka Tereza, která nikdy nikomu nebrala jeho osobní víru). Původní náboženství je samozřejmě součást nezbytné identity. // Faleš slabošského soucitu. Četl jste třeba Netrpělivost srdce? Nebo uvedu jednoduchý příklad. Manželka má např. manžela tyrana či alkoholika nebo obojí. Místo, aby od něj utekla, nebo ho donutila léčit se, je s ním, protože ho nechce opustit a zanechat v jeho osobní temnotě a přitom ho už třeba dávno nemiluje a ani není na něm ani finančně závislá. Jen s ním má nesmírný soucit. Kazí život sobě, poškozuje tím výchovu svých vlastních dětí nucených žít ve velkém stresu a okolnostech, jimž nerozumnějí a okrádá možná jejich budoucnost a jemu bere možná poslední příležitost napravit se a chovat se jako zodpovědný člověk. Nikomu její soucit neprospívá. Všechny jen poškozuje. Upřímné: už ne, sbohem by v sobě obsahovalo více naděje pro každého účastníka. Uvedla jsem nahodilý příklad, ale možností je mnoho. A ne každá natažená dlaň je dlaň Kristova. Někdy je to hra o soucitu, divadlo. Vzpomeňte si na Citadelu od Exuperyho a na chudáka, který exhibuje se svými vředy jako se vzácným zbožím. Podívejte se někdy v Praze na mnohé žebráky (kteří zastiňují ty opravdové), kterým cizinci házejí mince a radují se ze své velkodušnosti a to vše na úkor skutečné bídy a bolesti. Možná se Vám teď jevím jako cynická, ale není to tak. Našla jsem citát Zweiga z Netrpělivosti srdce: "Je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastně jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím... A ten druhý, který jediný má smysl - ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet do až do konce svých sil a ještě za něj." Je prostě důležité odnaučit se páchat dobro a naučit se vykonávat dobro.