Literatura ostatní

K událostem končícího roku, které nelze přehlédnout, patřily i nepokoje ve Spojených státech, zdánlivě motivované plně legitimní touhou po rovnosti černých s bílými, ale ve skutečnosti spojené spíš s určitou ideologií diskriminující i část černých. Příslušné kruhy používají pro nepokrokové černochy nadávku „strýček Tom“, což výmluvně svědčí o protikřesťanském rázu oné ideologie. Strýček Tom, titulní postava románu spisovatelky Harriet Beecher Stoweové (1811–1896), může být označen za prototyp černošského hrdiny, světce a mučedníka, takže používání jeho jména jako nadávky vypovídá o těch, kteří tak činí, opravdu mnohé, podobně jako jejich zlost vůči černošským konzervativcům, vystupujícím v nyní natočeném dokumentárním filmu Strýček Tom. (1) Na UncleTom.com jsem dokonce narazil na petici za to, aby tento dokumentnebyl cenzurován a vyřazován z knihoven.  číst dál

Ve svém včerejším příspěvku na blogu jsem připomněl neradostný úděl Ivana Blatného. Dnes bych chtěl věnovat pozornost ještě Čepovi, dalšímu z literátů spjatých s rodnou Moravou, kteří po roce 1948 prožívali pro ně otřásající úděl exulantů. Oběma v letošním krizovém roce, v němž se i v mém světě něco rozbilo, rozumím víc než dřív. Jan Čep (31. 12. 1902 – 25. 1. 1974) ovšem v mých očích nad Ivana Blatného vyniká svou náboženskou hloubkou, s níž svůj pozemský domov vnímá jako odkaz k pravému Domovu. Podle jeho krásného konstatování je „naše příchylnost k zemi a k určitému koutu země doprovázena podivnou nostalgií za něčím, co nás přesahuje, co je v tu chvíli jinde než my, a nad místem, které nazýváme svou vlastí, se vnáší fata morgana pravého domova, tak jako vzpomínka na krajinu, kterou jsme zahlédli ve snu.“ (1)  číst dál

Název tohoto textu si vypůjčuji z článku o Ivanu Blatném od Ondřeje Horáka, jenž kdysi vyšel v kulturní rubrice Lidových novin. Vyvěšuji jej však ve spojení se zprávou zcela aktuální: Dne 10. září 2020 byla za účasti představitelů Ipswiche v tomto anglickém městě po Blatném pojmenována ulice, v níž se nacházel s jeho „pobytem“ spojený psychiatrický ústav. Brněnský básník se tak stal pátým člověkem z českých zemí po Bedřichu Smetanovi, Janu Palachovi, Václavu Hollarovi a Janu Husovi, po po němž je pojmenovaná některá z ulic ve Velké Británii. Jedná se o poněkud kuriózní poctu Angličanů autorovi, jehož básně personál anglických psychiatrických léčeben po dlouhá léta jako „čmáraniny“ házel do koše... číst dál

„K pádu Mordoru dochází pětadvacátého března: právě v den, o němž se už v době Otty Velikého běžně věřilo, že byl dnem ukřižování Krista.“ (1)  číst dál

S letošním rokem je spojeno už 360. výročí narození britského spisovatele Daniela Defoea, současně však i znovuožití tohoto autora či jeho nová aktuálnost. V tomto článku ovšem zmíním nejen jeho „Deník morového roku“, který teď aktualizoval „koronavirový rok“, ale především „Život a zvláštní podivuhodná dobrodružství Robinsona Cruosea, námořníka z Yorku“. Ten je všeobecně spojován s příběhem ztroskotání na pustém ostrově (a právě tento aspekt osudů Defoeova hrdiny je mi blízký), ale do značné míry neprávem, protože Robinson prožil i mnoho jiného, a to jak v této knize, tak také v „Dalších dobrodružstvích Robinsona Crusoea, která jsou druhou a poslední částí jeho života“. (1) číst dál

Prožíváme prapodivnou, ne-li apokalyptickou dobu. Církev jako by v ní ztrácela možnost plnit své poslání shromažďovat společenství věřících a zpřítomňovat mu Krista ve svátostech. A přece je jisté, že i kdyby epidemie nebo jakékoliv jiné myslitelné či nemyslitelné pohromy zdecimovaly lidstvo, „církev žije a bude žít, pokud bude trvat svět“, byť třeba i úplně jiným způsobem než doposud. Takto by se dalo shrnout poselství románu Jana Dobraczyńského „Přelévat moře“, ve kterém se velký polský spisovatel zamýšlel nad budoucností církve po možné katastrofě globálních rozměrů v době, kdy byla ještě oproti dnešku mnohem obtížněji představitelná. Papež Petr II., sám odsouzený k brzké smrti, se v něm zprvu pokouší alespoň načrtnout vizi reformované církve budoucího světa, ale posléze zjišťuje, že budoucnost se už vymyká jeho představám a že ji lze jen svěřit Božímu milosrdenství…  číst dál

„Jak se může člověk orientovat v dnešních tak zmatených časech? Tak jako vždycky: dobro a zlo se oproti minulosti nijak nezměnily, ani nejsou jiné pro elfy, jiné pro trpaslíky a jiné pro lidi.“ (1)  číst dál

Při svém někdejším blogování o dějinách Husovic jsem si neomluvitelně nevzpomněl na Františka Halase (3. 10. 1901 v Husovicích – 27. 10. 1949 v Praze), který v této dělnické čtvrti prožil své dětství a mládí. Životní cesta básníka, od jehož smrti tento týden uplyne sedmdesát let, se sice uzavřela v Praze, ale byla spojena především s Husovicemi a s Kunštátem, respektive s Brnem a s Vysočinou. Už tím je mi Halas velmi blízký. Obzvláště vděčný jsem však za to, že jsem mohl osobně poznat básníkova syna Františka Xavera Halase, významného katolického intelektuála, který byl dlouhá léta naším velvyslancem ve Vatikánu a se svou ženou přeložil Jeruzalémskou Bibli.  číst dál

Na letošní rok připadlo dvacáté výročí smrti Jaroslava Foglara (1907–1999) a mně se v něm dostala do rukou sličná knížka editora Pavla Hoška Duchovní rozměr fenoménu Foglar (které jsem ovšem už před jejím vydáním dělal jednoho z recenzentů). Snad by se tedy hodilo připojit letos k mému dosavadnímu blogování na toto téma ještě aspoň přehled hlavních foglarovek s připojenými glosami vesměs jen čistě osobního či subjektivního rázu.  číst dál

Je mi tak trochu záhadou, proč byl ze světců doby baroka po roce 1989 svatořečen Jan Sarkander, zatímco Bridela, skutečně významnou postavu českých dějin a křesťana, který položil život za své bližní, nikoho nenapadlo ani blahořečit. To je ovšem problém „jen“ české katolické církve. Nesporný problém české společnosti odráží skutečnost, že v ní z dějin české kultury byli a jsou oslavováni mnohdy až obskurní, spíš než jakékoliv hodnoty jen jejich absenci ztělesňující autoři, zatímco Bridel, skvělý představitel české mystické poezie, v řadě přehledů dějin naší literatury není vůbec ani zmíněn. Předsudky, se kterými to souvisí, už jsem se ale na blogu zabýval několikrát a není tedy třeba, abych tak činil i dnes.  číst dál

Na tento týden připadlo 65. výročí prvního vydání úvodní části Tolkienova eposu, jehož „klíčová slova“ se mezitím stala tak světoznámými, že už si dávno žijí svým vlastním životem. Svědčí o tom třeba i politický komentář nazvaný „Jeden Babiš vládne všem“. (1) číst dál

Motto: „V Pánovi prstenů nikdy nevidíme Sauronovu tvář. Nevidíme totiž svou vlastní. Vykovali jsme si Prsten. Jen na rozdíl od sauronovské magie používáme namísto nadpřirozených technologií přirozené. Prostředky se sice liší, ale slouží stejnému cíli. A kritici této knize říkají ,úniková fantasy‘!“ (1) číst dál

Toto bude velmi zvláštní nekrolog. Budu se v něm hádat sám se sebou, tak jako se sám se sebou často hádal před několika dny zesnulý izraelský spisovatel a mírový aktivista Amos Oz. (Alav ha-šalom – buď s ním pokoj, kterého na této zemi mnoho neužil.) V děkovném projevu při přebírání Mírové ceny Svazu německých nakladatelů a knihkupců kdysi neodolatelným způsobem popsal, jak se z těchto vnitřních sporů rodí jeho literární díla: číst dál

Včera uplynulo pětačtyřicet let od smrti Johna Ronalda Reuela Tolkiena (3. 1. 1892 – 2. 9. 1973), katolického spisovatele, který v duchu klasické patristické teologie spatřoval v poetickém světě mýtů stopy toho, co se v Kristově příběhu stalo historickou skutečností, a v tomto duchu koncipoval i svou vlastní románovou mytologii.  číst dál

Motto: „Kdysi jsem si myslel, že jsem do Cynthie zamilovaný. To však pominulo… Žhavost citu se jaksi vytratila a teď jsme zkrátka kamarádi. Já si myslím, že je prostě skvělá, ona mě má za polovičního blázna, takže všecko je v nejlepším pořádku.“ (Bertie Wooster) číst dál