Devatenácté století

Čeští básníci sklonku devatenáctého století se museli potýkat se všudypřítomnými dobovými vlivy typu pozitivismu a víry ve svobodomyslný pokrok, které nepřály křesťanské víře a umožňovaly obracet se k Bohu nanejvýš jen jako k tajemné, neznámé prasíle. Z velmi známých jmen tehdejší české poesie se tomuto trendu vymkli jen dva autoři (o obou jsem již na blogu psal): Josef Václav Sládek a Julius Zeyer. Sládek „ve svých bezesných nocích rozmlouval s Bohem křesťanským a od něho v pravé křesťanské pokoře přijímal bolest a utrpení“. Složitá bytost Julia Zeyera „chovala povždy prudký odpor k heslům doby a jejím svodům“, i tak však „dlouho trvalo, nežli jeho duše tolika destilovanými prožitky napájená a tolikrát zmučená odhodila všecko, aby se pobratřila s žebráky, poutníky a prosťáčky božími a usedla s nimi u společného stolu v království Kristově“. (1)  číst dál

Evropské kulturní dějiny jsou od doby osvícenství podobné bludišti, ve kterém mnozí ztrácejí cestu k Bohu i ke schopnosti vůbec jen hledat duchovní pravdu. Slepá ulička, vedoucí od racionalismu osmnáctého století k pozitivismu a scientismu století devatenáctého, je v ironické zkratce popsána v Kristině zázračné velkého českého romantika Julia Zeyera, kterému bude věnován tento článek. Mezi řádky příběhu z dvanáctého století Zeyer ve scéně, v níž se Kristininy spolusestry vydávají za učencem, aby jim poradil, co si počít s dívkou létající vzduchem, učencovými slovy výmluvně ironizuje vědecký redukcionismus své doby, nemající co říct k otázkám pro člověka opravdu podstatným: „Zázraků není. Věda o nich neví. Nic podobného nepotvrdily naše výzkumy a dnes, ve století dvanáctém, stojíme na vrcholu vědy. Slyšely jste o novém stroji k počítání myších chlupů?“ (1) číst dál

Svým dnešním příspěvkem bych chtěl vzdát hold dvěma osobnostem. Především Antonínu Dvořákovi, který byl největší postavou českou hudby devatenáctého století a současně i umělcem, o kterém platí, že „zaznívá-li odněkud z české kultury té doby opravdu hluboká zbožnost, pak jsou to nejspíš některá díla Dvořákova“.  A který přesně před 125 lety „vstoupil 27. září 1892 na půdu New Yorku a byl královsky uvítán“.  číst dál

Na dnešek připadá osmdesáté výročí úmrtí T. G. Masaryka ze 14. září 1937. Dějiny byly k Masarykovi milosrdné v tom, že tragický konec jím založené republiky přišel až krátce po jeho smrti. (1) Příští rok, ve kterém si budeme připomínat její nedožité sté narozeniny, bude, jak doufám, příležitostí ke kritickým diskusím (ne jen k dalšímu opěvování „prezidenta Osvoboditele“). Jak jsem již naznačil v závěru svého minulého článku, světový vývoj šel jiným směrem, než očekával Masaryk. Místo „pokroku“ směřujícího od teokracie k demokracii se už za Masarykova života stupňovalo řádění „běsů“, jejichž nástup geniálně předpověděl Dostojevskij ve stejnojmenném románu. Sekularizovaná Evropa, do značné míry ztrácející víru v Bohočlověka, stále více propadala démonickým „člověkobohům“ typu Hitlera a Stalina. číst dál

Před pěti lety jsem propásl sté výročí smrti Josefa Václava Sládka (a zdá se mi, že ani obecně nebylo připomínáno tak, jak by si tento velký český básník zasloužil). Nynějšího 105. výročí Sládkova odchodu na věčnost z 28. června 1912 byl ale rád využil k připomenutí skutečnosti, že i když jazyková forma Sládkových veršů dnes může působit archaicky, jejich obsah je naprosto nadčasový. Odráží totiž Sládkovo nalezení Boha, "jenž je jedinou možnou odpovědí na otázky po životě, smrti a věčnosti". (1) K tomuto nalezení zřejmému z vrcholné poezie Sládkova posledního životního období básník dospěl skrze dlouholeté utrpení, kterým je dosažení duchovního poznání často podmíněno. číst dál

Na blogu i jinak se často vracím do let své nedospělosti a ke knihám, které mne v nich spoluutvářely. V neposlední řadě k nim samozřejmě patřily romány Karla Maye a Julese Verna. Měl jsem z nich raději ty první. Bylo to dáno jen tím, že mayovky nebyly zatíženy snahou vtloukat neustále čtenáři do hlavy přírodovědné a zeměpisné poznatky, tak typickou pro verneovky? Nebo byla příčina hlubší a spojená přímo s poselstvím Mayových a Vernových románů? číst dál

Česká politika výrazně zhrubla a ve zvýšené míře se v ní začaly uplatňovat demagogie, populismus, nenávistné útoky, lži a výmysly. I když jde o stav věcí nám dnes povědomý, můj předposlední letošní příspěvek nebude věnován současnosti, ale druhé polovině 19. století a tehdejšímu nástupu mladočechů. Vyvěšuji jej u příležitosti výročí interpelace požadující zákaz působení jezuitů v Čechách, s níž přesně před sto padesáti lety jménem velké skupiny „pokrokových” poslanců českého zemského sněmu vystoupil mladočeský předák Eduard Grégr (v literatuře bývá střídavě spojována s datem 19. anebo 20. prosince 1866).  číst dál