Období: rok 2019

Nezaujatý historik může jen těžko zpochybnit, že po okupaci českých zemí nacistickým Německem a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava z 16. března 1939 si protektorátní instituce (prezident, vláda a Národní souručenství) po celý zbytek devětatřicátého roku ve své těžké situaci počínaly obratně a na poli národně-obranného úsilí vykonaly velký kus práce.   číst dál

Posledním z letošních osmdesátých výročí, na které bych chtěl na blogu upozornit, je vyloučení Sovětského svazu ze Společnosti národů ze 14. prosince 1939. Sovětský svaz jím byl po právu postižen za svou agresi proti Finsku. Když o více než pět let později na místo Společnosti národů nastoupila Organizace spojených národů, došlo bohužel k tomu, že tentýž Sovětský svaz byl jmenován stálým členem Rady bezpečnosti s právem veta, i když žádný pokrok směrem k větší ochotě respektovat mezinárodní právo z jeho strany rozhodně nenastal… číst dál

Ke Slezsku mám rodinný vztah prostřednictvím svého strýce (rodáka z Hradce na Moravicí), o kterém jsem na blogu psal v předminulém článku. Mám k němu však i osobní vztah prostřednictvím pro mne důležitých velkých postav novodobých církevních dějin, které z této země pocházely, přičemž pro mne není vůbec podstatné, že nebyly české národnosti. Slezsko je pro mne historická země s bohatým kulturním a náboženským dědictvím spojeným s Němci, Poláky, Čechy, Źidy a dalšími, odporně pošlapaným a zničeným v době nacionalismu, etnických čistek a holocaustu.  číst dál

I když 17. listopad 1939 byl v naší historické paměti poněkud zastíněn událostmi o padesát let pozdějšími, ve skutečnosti šlo o den mnohem tragičtější. K devíti zavražděným studentským vůdcům mohla snadno přibýt i tragédie celé jedné generace českých vysokoškoláků, pro jejíž velkou část mohl život skončit v koncentračních táborech. Před prezidentem Háchou se od tohoto dne otevírala tragická dilemata, v nichž neexistovala jiná než špatná řešení. Jedním z nich byla možnost zůstávat v úřadě i za cenu své stupňující se bezmocnosti, druhým odstoupení i za cenu zpečetění osudu odvlečených vysokoškoláků a mnoha dalších českých vězňů.  číst dál

Podle známého rčení může člověk svými plány do budoucna pobavit Pána Boha. I když jde jen o skromné plány typu napsání ještě pár dalších článků na blog, jsem si vědom toho, že mi jejich uskutečnění může a nemusí být dáno. Pokud bude, chtěl bych letos ukončit blogování o událostech před osmdesáti lety, tedy v roce 1939, a po Novém roce přejít k připomínání toho, co se odehrávalo před pětasedmdesáti lety – v pětačtyřicátém.   číst dál

V tomto posledním článku svého blogování k třicátému výročí událostí roku 1989 bych chtěl připomenout „hvězdnou hodinu“ spojení katolíků s disentem a sametovou revolucí i vzápětí následující pád zpět, k situaci, v níž církev ve vztahu ke směřování české společnosti nehraje téměř žádnou roli.  číst dál

Ze svého letošního blogování jsem byl nejvíce spokojen s osobně pojatým článkem věnovaným našim a americkým prezidentům v době kolem roku 1989 (1), který byl zároveň i mým vyznáním víry ve svobodu. Ne ovšem ve svobodu jakoukoliv, ale ve svobodu, k níž prezident Havel ve svém mnou v tomto článku citovaném projevu ve Filadelfii v narážce na zmínku o Stvořiteli jako dárci svobody v americké Deklaraci nezávislosti odkázal slovy, že „svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal“. Dvě vzájemně související charakteristiky našeho málo šťastného vývoje v posledních třiceti letech by se v duchu těchto slov daly pojmenovat jako „zapomenutí na Boha“ a „nenaplnění svobody“.  číst dál

Na dnešek připadá třicáté výročí slavného svatořečení Anežky Přemyslovny z 12. listopadu 1989, kterým se tajemně naplnila stará proroctví o tom, že s Anežkou bude spojen obrat k lepšímu v českých dějinách. Náš národ se k této (dlouho jen) nekanonizované světici obracel v mnoha těžkých dobách: „požehnání pro českou zemi na její přímluvu obyvatelé spojovali s odchodem Braniborů nebo koncem třicetileté války, o pomoc a ochranu prosili po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava či po okupaci vojsk Varšavské smlouvy“ (1), ale k jejímu svatořečení došlo teprve a právě na počátku zázračných dnů konce roku 1989…  číst dál

Rozhodně nejsem stoupencem poprav, ve srovnání s pohanským zvykem přimět odsouzence ke spáchání sebevraždy bych je však každopádně preferoval. Když se odsouzený zločinec podrobí trestu smrti, může to být dokonce i akt bohabojnosti spojený s nadějí na odpuštění jeho hříchů a na věčnou spásu. Pokud naproti tomu na sebe sám vztáhne ruku, jde o svévolný akt, opak pokání a z hlediska jeho spásy nanejvýš povážlivou událost. Z Bible stačí v tomto kontextu vzpomenout na příběh Jidáše, kterému i jeho zrada Krista Pána mohla být odpuštěna, kdyby se jeho opravdovou tragédií nestalo to, že se místo hledání Božího milosrdenství oběsil.  číst dál

„Jak se může člověk orientovat v dnešních tak zmatených časech? Tak jako vždycky: dobro a zlo se oproti minulosti nijak nezměnily, ani nejsou jiné pro elfy, jiné pro trpaslíky a jiné pro lidi.“ (1)  číst dál

Motto: „Kde domov můj? Kde mám tu svoji fabriku? Už rozsekali, prodali do posledního hřebíku.“ (1) číst dál

Při svém někdejším blogování o dějinách Husovic jsem si neomluvitelně nevzpomněl na Františka Halase (3. 10. 1901 v Husovicích – 27. 10. 1949 v Praze), který v této dělnické čtvrti prožil své dětství a mládí. Životní cesta básníka, od jehož smrti tento týden uplyne sedmdesát let, se sice uzavřela v Praze, ale byla spojena především s Husovicemi a s Kunštátem, respektive s Brnem a s Vysočinou. Už tím je mi Halas velmi blízký. Obzvláště vděčný jsem však za to, že jsem mohl osobně poznat básníkova syna Františka Xavera Halase, významného katolického intelektuála, který byl dlouhá léta naším velvyslancem ve Vatikánu a se svou ženou přeložil Jeruzalémskou Bibli.  číst dál

Na letošní rok připadlo dvacáté výročí smrti Jaroslava Foglara (1907–1999) a mně se v něm dostala do rukou sličná knížka editora Pavla Hoška Duchovní rozměr fenoménu Foglar (které jsem ovšem už před jejím vydáním dělal jednoho z recenzentů). Snad by se tedy hodilo připojit letos k mému dosavadnímu blogování na toto téma ještě aspoň přehled hlavních foglarovek s připojenými glosami vesměs jen čistě osobního či subjektivního rázu.  číst dál

Před osmdesáti lety vstupoval Protektorát Čechy a Morava do jednoho z nejdramatičtějších období své existence. Protektorátní reprezentace v něm na skryté protinacistické frontě dosáhla určitých úspěchů, vzhledem k naprosté bezohlednosti okupantů vůči českému národu se však současně každý její úspěch hrozil stát Pyrrhovým vítězstvím.  číst dál

Detektivky jsou obvykle vnímány jako ryze oddechová četba, ale ve skutečnosti je na nich něco hluboce zneklidňujícího. Zejména v podání autorů typu Agathy Christie, jejíž Hercule Poirot opakovaně hovoří o tom, že prakticky každý člověk je za určitých okolností schopen spáchat vraždu. Paleta oněch možných okolností a motivů – byť v jednotlivých detektivkách velmi nerovnoměrně zastoupených – je opravdu široká. V románu „Pět malých prasátek“ je již v jeho říkankovém mottu vyjádřena skutečnost, že k pětici lidí, které Poirot podezírá z vraždy malíře Amyase Cralea, patří pět totálně rozdílných osobností: „První z pěti prasátek se na trh směle vydalo/ A to druhé prasátko zase doma zůstalo/ Třetí malé prasátko mělo všeho dost a dosti/ A co čtvrté prasátko? Ať prý se jen postí/ Páté z nich se nakřičí až k zlosti.“ číst dál