Období: říjen 2019

Motto: „Kde domov můj? Kde mám tu svoji fabriku? Už rozsekali, prodali do posledního hřebíku.“ (1) číst dál

Při svém někdejším blogování o dějinách Husovic jsem si neomluvitelně nevzpomněl na Františka Halase (3. 10. 1901 v Husovicích – 27. 10. 1949 v Praze), který v této dělnické čtvrti prožil své dětství a mládí. Životní cesta básníka, od jehož smrti tento týden uplyne sedmdesát let, se sice uzavřela v Praze, ale byla spojena především s Husovicemi a s Kunštátem, respektive s Brnem a s Vysočinou. Už tím je mi Halas velmi blízký. Obzvláště vděčný jsem však za to, že jsem mohl osobně poznat básníkova syna Františka Xavera Halase, významného katolického intelektuála, který byl dlouhá léta naším velvyslancem ve Vatikánu a se svou ženou přeložil Jeruzalémskou Bibli.  číst dál

Na letošní rok připadlo dvacáté výročí smrti Jaroslava Foglara (1907–1999) a mně se v něm dostala do rukou sličná knížka editora Pavla Hoška Duchovní rozměr fenoménu Foglar (které jsem ovšem už před jejím vydáním dělal jednoho z recenzentů). Snad by se tedy hodilo připojit letos k mému dosavadnímu blogování na toto téma ještě aspoň přehled hlavních foglarovek s připojenými glosami vesměs jen čistě osobního či subjektivního rázu.  číst dál

Před osmdesáti lety vstupoval Protektorát Čechy a Morava do jednoho z nejdramatičtějších období své existence. Protektorátní reprezentace v něm na skryté protinacistické frontě dosáhla určitých úspěchů, vzhledem k naprosté bezohlednosti okupantů vůči českému národu se však současně každý její úspěch hrozil stát Pyrrhovým vítězstvím.  číst dál

Detektivky jsou obvykle vnímány jako ryze oddechová četba, ale ve skutečnosti je na nich něco hluboce zneklidňujícího. Zejména v podání autorů typu Agathy Christie, jejíž Hercule Poirot opakovaně hovoří o tom, že prakticky každý člověk je za určitých okolností schopen spáchat vraždu. Paleta oněch možných okolností a motivů – byť v jednotlivých detektivkách velmi nerovnoměrně zastoupených – je opravdu široká. V románu „Pět malých prasátek“ je již v jeho říkankovém mottu vyjádřena skutečnost, že k pětici lidí, které Poirot podezírá z vraždy malíře Amyase Cralea, patří pět totálně rozdílných osobností: „První z pěti prasátek se na trh směle vydalo/ A to druhé prasátko zase doma zůstalo/ Třetí malé prasátko mělo všeho dost a dosti/ A co čtvrté prasátko? Ať prý se jen postí/ Páté z nich se nakřičí až k zlosti.“ číst dál

Tím, co dnes hluboce rozděluje společnost, je otázka tak či onak chápaného soucitu. Rozdělení na tomto poli se týkají celé řady etických problémů, k nejpalčivějším však bezpochyby patří spor o eutanazii neboli „milosrdnou smrt“. Podle provokativního výroku Otce Smitha, postavy z „Thanatova syndromu“ od Walkera Percyho, „soucit vede do plynové komory“… (1) Ať už do ní vedl soucit s postiženými a nevyléčitelně nemocnými, anebo se za ním skrývalo naopak jejich nelidské degradování na „něco“ (2), čeho je potřeba se zbavit, každopádně platí, že osvětimské plynové komory se zrodily ve spojení s programem eutanazie.  číst dál

Překvapivé závěry vyplývající z nedávno vydané monografie o „Hitlerově architektovi“ Albertu Speerovi (1), v níž mnichovský historik Brechtken jako první (!) odvedl ve vztahu k tomuto tématu opravdu profesionální práci, mne přiměly nejen k přemýšlení o otázkách spojených s historiografií (2), ale i k ryze osobnímu vzpomínání.  číst dál

Minulý měsíc odešel na věčnost významný český jezuita P. Josef Koláček. Přemýšlel jsem, zda jej mám na blogu připomenout v rubrice zaměřené na teology narozené ve dvacátých letech, anebo (vzhledem k tomu, že pro mne byl důležitý jeden z jeho románů) v rubrice věnované literatuře. Právě Koláčkův románový životopis Václava Klementa Petra, jehož první kapitoly kdysi souzněly s mým mládím a jehož pointu v podobě Petrovy cesty ke svatosti si dnes musím neutěšeně srovnávat s vlastním životním příběhem, mne však nakonec donutil umístit tento článek do rubriky Osobní.  číst dál

Dnešek je výročním dnem sv. Terezie z Avily (28. 3. 1515 – 4. 10. 1582), kterou bych rád připomněl článkem o jí věnovaném románu polského spisovatele Jana Dobraczyńského. V žánru historických románů o velkých světcích dějin křesťanství mám jinak načtené spíše knihy Louise de Wohla, ten však psal víc o světcích-mužích a z portrétů světic se mu podařily jen knihy o „akčních“ hrdinkách, jakými byly Kateřina Sienská či Jana z Arku. Vůbec se mu ovšem nedivím, protože známé světice dějin křesťanství většinou žily v klášterech a jejich životní dramata se spíše než ve vnějším světě odehrávaly ve světě vnitřním, takže jsou pro romanopisce obtížně zobrazitelná.  číst dál

Dnes bych chtěl dokončit své blogování o našich a amerických prezidentech, které jsem v první části tohoto článku dovedl do začátku devadesátých let. Od té doby se mnohé změnilo. „Mystíka“ Bílého domu na straně jedné a Pražského hradu s lánským zámkem na straně druhé nadále trvá a s ní spojené tradice žijí (prezident Zeman například minulý měsíc v Lánech zapálil vatru na počest výročí úmrtí svého předchůdce Masaryka a debatoval s občany o zvelebování lánského parku); je však jistě velký rozdíl například mezi Ronaldem Reaganem, který si v Oválné pracovně Bílého domu nikdy netroufl ani odložit sako, a Billem Clintonem, který se v těchto „posvátných“ prostorách dopouštěl nepřístojností s Monikou Lewinskou. Také Vladislavský sál Pražského hradu, neméně „posvátné“ místo dějin spojených s našimi prezidenty a králi, se k ohromení mnohých nedávno stal místem konání módní přehlídky francouzské firmy Vuitton. (1)  číst dál