Osobní

Toto určitě nebude jeden z mých promyšlenějších a ucelenějších textů, ale musím své za dlouhá léta nesčetné psaní o muži, který teď z tohoto světa odešel, nějak uzavřít. Ve svém rozpadávajícím se – věru hojně čteném – exempláři knihy „Světový étos Projekt“ hledím na věnování tohoto muže: „Für Vít Machálek zur Erinnerung an seinen Besuch in Tübingen, 18. Sept. 1998 herzlich Hans Küng.“ Vzpomínám s vděčností nejen na ono tübingenské setkání. číst dál

Součástí katalogu mých životních traumat je i má habilitační práce. Na jedné straně bylo sice největším úspěchem mé akademické dráhy, že jsem ji roku 2016 (7. října, ve výroční den bitvy u Lepanta ze 7. 10. 1571:-)) s vypětím všech sil nějak obhájil. na straně druhé jsem však od počátku tápal už i jen ve vymezení jejího tématu a posléze nebyl schopen nic vymyslet (natož uskutečnit) ve vztahu k jejímu případnému dovedení do podoby publikovatelné monografie.  číst dál

Vzhledem ke své krajně nejisté situaci po letošním úbytku sil a ztrátě možnosti působit tam, kde jsem působil v uplynulých šestnácti letech, si do příštího roku nemohu dělat žádné plány. Pokud bych v něm ale měl možnost dál blogovat, těšilo by mě pokračovat ve všech čtyřech mých blogových „seriálech“ – o Lukášově evangeliu, o dějinách Brna, o románech s Herculem Poirotem a o událostech před pětasedmdesáti lety.  číst dál

Zatímco před Vánocemi roku 2012 mne zarmoutila zpráva o odchodu Jiřího Rubína, před nyní nastávajícími Vánocemi to byla zpráva o odchodu Josefa Hory. V letošním roce, kdy se tolik věcí hroutí a končí, tak pro mne fakticky skončila i životní éra spojená s pamětníky a přáteli, s nimiž mne spojilo putování po stopách prezidenta Emila Háchy. Z nich především Jiří Rubín v letech 1993–2012 a Josef Hora v letech 1994–2020 hráli v mém životě roli věrných přátel, téměř otcovských postav a zároveň i křesťanských bratrů ve víře. číst dál

Nikdy jsem moc nerozuměl apatii, s níž povstalci posléze popravení na Staroměstském náměstí po 8. listopadu 1620 už jen rezignovali a trpně očekávali svůj další osud. Poté, co se rok 2020 stal mou osobní „Bílou horou“, už ovšem s tímto porozuměním žádný problém nemám. číst dál

Předevčírem se královopolská farnost musela navždy rozloučit s jedním ze svých dvou kněží, P. Landou. Můj dnešní článek bude osobní vzpomínkou na tohoto dobrého člověka, v níž bych se chtěl také zamýšlet nad tím, co je v životě podstatné a jak v něm lze i z břemena utrpení, stárnutí a směřování ke smrti vytěžit něco dobrého. číst dál

Podle známého rčení může člověk svými plány do budoucna pobavit Pána Boha. I když jde jen o skromné plány typu napsání ještě pár dalších článků na blog, jsem si vědom toho, že mi jejich uskutečnění může a nemusí být dáno. Pokud bude, chtěl bych letos ukončit blogování o událostech před osmdesáti lety, tedy v roce 1939, a po Novém roce přejít k připomínání toho, co se odehrávalo před pětasedmdesáti lety – v pětačtyřicátém.   číst dál

Motto: „Kde domov můj? Kde mám tu svoji fabriku? Už rozsekali, prodali do posledního hřebíku.“ (1) číst dál

Překvapivé závěry vyplývající z nedávno vydané monografie o „Hitlerově architektovi“ Albertu Speerovi (1), v níž mnichovský historik Brechtken jako první (!) odvedl ve vztahu k tomuto tématu opravdu profesionální práci, mne přiměly nejen k přemýšlení o otázkách spojených s historiografií (2), ale i k ryze osobnímu vzpomínání.  číst dál

Minulý měsíc odešel na věčnost významný český jezuita P. Josef Koláček. Přemýšlel jsem, zda jej mám na blogu připomenout v rubrice zaměřené na teology narozené ve dvacátých letech, anebo (vzhledem k tomu, že pro mne byl důležitý jeden z jeho románů) v rubrice věnované literatuře. Právě Koláčkův románový životopis Václava Klementa Petra, jehož první kapitoly kdysi souzněly s mým mládím a jehož pointu v podobě Petrovy cesty ke svatosti si dnes musím neutěšeně srovnávat s vlastním životním příběhem, mne však nakonec donutil umístit tento článek do rubriky Osobní.  číst dál

Dnes bych chtěl dokončit své blogování o našich a amerických prezidentech, které jsem v první části tohoto článku dovedl do začátku devadesátých let. Od té doby se mnohé změnilo. „Mystíka“ Bílého domu na straně jedné a Pražského hradu s lánským zámkem na straně druhé nadále trvá a s ní spojené tradice žijí (prezident Zeman například minulý měsíc v Lánech zapálil vatru na počest výročí úmrtí svého předchůdce Masaryka a debatoval s občany o zvelebování lánského parku); je však jistě velký rozdíl například mezi Ronaldem Reaganem, který si v Oválné pracovně Bílého domu nikdy netroufl ani odložit sako, a Billem Clintonem, který se v těchto „posvátných“ prostorách dopouštěl nepřístojností s Monikou Lewinskou. Také Vladislavský sál Pražského hradu, neméně „posvátné“ místo dějin spojených s našimi prezidenty a králi, se k ohromení mnohých nedávno stal místem konání módní přehlídky francouzské firmy Vuitton. (1)  číst dál

Svůj dnešní článek vyvěšuji ve spojení se čtyřicátým výročím pohřbu prezidenta Svobody z 29. září 1979, který představuje mou první výraznou „prezidentskou“ vzpomínku. Budu v něm vzpomínat na dobu od sedmdesátých do začátku devadesátých let, a to ve spojení nejen s československými, ale i s americkými prezidenty. Mnohem spíš než za „Husákovo dítě“ se totiž pokládám za dítě Reaganovo.  číst dál

I když mi už různé problémy spojené s přibývajícími léty a ubývajícími silami neumožňují věnovat se cestování, konferencím apod. tak jako zamlada, minulý měsíc pro mne bylo hodně důležité zúčastnit se aspoň části přerovské konference „Komenský a první republika“. číst dál

Dříve než se budu v příštím příspěvku z poloodborného úhlu pohledu zabývat dějinami Brna od jeho oficiálního založení před 7 3/4 stoletími, rád bych nejprve dnes o Brnu a jeho širokém okolí napsal pár slov z pohledu spíš vzpomínkově osobního. Tímto úhlem pohledu bude mé klukovské poznávání měst a památek rodného kraje v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Vzdávám dnes hold svým rodičům, díky nimž jsem mohl odmalička soustavně poznávat svou zemi a její genius loci.  číst dál

Známý bonmot říká, že chceme-li pobavit Boha, máme Jej seznámit se svými plány do budoucna; apoštol Jakub vážně konstatuje, že nevíme ani, co bude zítra, protože náš život není nic než pára, která se na chvíli ukáže a pak mizí, takže můžeme nanejvýš říci: „Dá-li Pán a budeme živí, uděláme to či ono.“ (Jk 4,14–15) Ani tento můj článek není ničím víc než projevem přání, o co bych se, dá-li Pán, v roce 2018 ve chvílích oddechu rád sdílel s případnými čtenáři tohoto blogu.  číst dál