Období: září 2020

Na rozdíl od svého minulého blogování, v němž jsem psal o pátračích, které znám „jako své boty“, chci v tomto článku poučit nejen jeho případné čtenáře, ale i sám sebe. Nebudu v něm psát jen o autorech, které mám načtené, ale zmíním i ty, kteří hráli důležitou roli v dějinách anglické detektivky a doposud unikali mé pozornosti. Překvapivé bude hned první jméno: Charlese Dickense (1812–1870) sice každý zná jako romanopisce, ale jen málokdo ví, že jej lze označit i za prvního anglického detektivkáře. číst dál

Po svém prvním dnešním blogování o amerických detektivkách se teď budu z ještě osobnější perspektivy věnovat detektivkám anglickým. Z těch mám přečtené mj. všechny knihy s Herculem Poirotem, souborné vydání povídek s otcem Brownem a kompletní „holmesovské“ spisy. Mnohé z případů těchto tří detektivů jsem četl ne jednou, ale dvakrát, třikrát či víckrát. Jsou pro mne něčím na způsob „Pohádek tisíce a jedné noci“, které i bez Šeherezády mohu slýchat prakticky donekonečna.  číst dál

V žánru detektivek jsem obeznámen především se všemi případy Sherlocka Holmese, otce Browna a Hercula Poirota či Jane Marplové. Dříve než se však na tomto poli budu moci vrátit ke svému hlavnímu tématu anglické „klasiky“, musím dnes ještě ve druhém z úvodních článků po francouzské detektivce zmínit také americkou. číst dál

Ve svém včerejším příspěvku na blogu jsem připomněl neradostný úděl Ivana Blatného. Dnes bych chtěl věnovat pozornost ještě Čepovi, dalšímu z literátů spjatých s rodnou Moravou, kteří po roce 1948 prožívali pro ně otřásající úděl exulantů. Oběma v letošním krizovém roce, v němž se i v mém světě něco rozbilo, rozumím víc než dřív. Jan Čep (31. 12. 1902 – 25. 1. 1974) ovšem v mých očích nad Ivana Blatného vyniká svou náboženskou hloubkou, s níž svůj pozemský domov vnímá jako odkaz k pravému Domovu. Podle jeho krásného konstatování je „naše příchylnost k zemi a k určitému koutu země doprovázena podivnou nostalgií za něčím, co nás přesahuje, co je v tu chvíli jinde než my, a nad místem, které nazýváme svou vlastí, se vnáší fata morgana pravého domova, tak jako vzpomínka na krajinu, kterou jsme zahlédli ve snu.“ (1)  číst dál

Název tohoto textu si vypůjčuji z článku o Ivanu Blatném od Ondřeje Horáka, jenž kdysi vyšel v kulturní rubrice Lidových novin. Vyvěšuji jej však ve spojení se zprávou zcela aktuální: Dne 10. září 2020 byla za účasti představitelů Ipswiche v tomto anglickém městě po Blatném pojmenována ulice, v níž se nacházel s jeho „pobytem“ spojený psychiatrický ústav. Brněnský básník se tak stal pátým člověkem z českých zemí po Bedřichu Smetanovi, Janu Palachovi, Václavu Hollarovi a Janu Husovi, po po němž je pojmenovaná některá z ulic ve Velké Británii. Jedná se o poněkud kuriózní poctu Angličanů autorovi, jehož básně personál anglických psychiatrických léčeben po dlouhá léta jako „čmáraniny“ házel do koše... číst dál

Ve svém letošním blogování o roce 1945 se zaměřuji na tehdejší temné události, které i po pětasedmdesáti letech zatěžují svědomí citlivějších příslušníků našeho národa. Jsem si ovšem vědom toho, že ve vztahu k odvetě na Němcích a takzvané retribuci postihující vinné i nevinné mnozí dodnes argumentují tím, že v tehdejším dobovém kontextu šlo o věci ne-li omluvitelné, tedy alespoň pochopitelné. Mé dnešní blogování zaměřené na události typu pogromu v Topoľčanech ze 24. září 1945 však každopádně představuje téma, vůči němuž tomuto způsobu argumentace musí dojít dech.  číst dál

V příštím roce si budeme jistě hojně připomínat 400. výročí známých poprav na Staroměstském náměstí z roku 1621. Méně známé však je, že neuvěřitelné divadlo veřejných poprav se u nás odehrávalo nejen v době kruté mentality sedmnáctého století, ale i v době po druhé světové válce, kdy takzvané lidové soudnictví nešetřilo ani tresty smrti, ani jejich veřejným vykonáváním. Přitom nešlo o podobnost čistě náhodnou, ale spíš o úmysl, protože pováleční politikové a ideologové, kteří s historií pracovali po svém, si výslovně přáli, aby veřejné popravy Němců evokovaly někdejší popravy „českých pánů“. (1) číst dál