Období: rok 2011

Začátkem devadesátých let jsme si oddechli, když byla rozpuštěna Varšavská smlouva, pakt neblaze proslulý svou intervenční politikou. Zdá se však, že od vstupu České republiky do NATO a bezprostředně následující vojenské intervence v Jugoslávii jsme v tom už zase až po uši… číst dál

Když člověku táhne na stovku, špatně slyší, špatně vidí a špatně chodí, při pokusech o procházku klopýtá a padá, je odkázaný na služby pečovatelky, nemůže se již věnovat ničemu sebemíň fyzicky náročnému a nezvládá už ani činnosti typu pletení, jednu věc ještě pořád dělat může: zajímat se o vraždy… číst dál

My Češi máme - jak zní okřídlené úsloví - "dějiny na osmičku". Ale asi bychom neměli být sebestřední. Je na čase si uvědomit, že rok 1918 nebyl jen "radostným" rokem vzniku Československé republiky, ale i rokem rozvratu dosavadního uspořádání světa včetně střední Evropy a začátkem dalšího dějinného období, které svými hrůzami předčilo všechna předešlá. Uvědomit si také, že ani v "osudových" letech 1938, 1948 a 1968 nebyly naše země "pupkem světa". A vedle roků na osmičku si víc připomínat i jiné významné roky. Letos samozřejmě ty na jedničku. číst dál

Tato báseň je inspirována včerejší panychidou za biskupa Felixe Davídka (1921-1988, vězněn 1950-1964) a věnována lidem jako on... číst dál

Motto: „Nemohu změnit svět/ ale mohu změnit svět v sobě/ budu-li se radovat…“ (U2: Rejoice)  číst dál

Na dnešní den připadá čtyřicáté výročí Koncertu pro Bangladéš, prvního z mnoha velkých charitativních projektů v dějinách populární hudby, který se konal v newyorské Madison Square Garden dne 1. srpna 1971. Bob Dylan se při něm ve svém „Blowin’ in the Wind“ ptal: „Kolik musí mít člověk uší, aby uslyšel lidský pláč?“ A hlavní organizátor koncertu George Harrison jako by mu na tuto otázku v písni „Bangla Desh“ odpovídal: Čtyři. číst dál

K jedinečnostem, kterými se Morava liší od jiných zemí, patří i skutečnost, že má hned dvě hlavní města: Brno a Olomouc. V mých očích je Brno „světskou“ metropolí Moravy a Olomouc metropolí církevní. číst dál

K blížícímu se svátku Jana Husa bych rád vyvěsil svůj starý text z druhé poloviny devadesátých let (v obsahově nezměněné podobě, přestože dnes  bych jej už samozřejmě v něčem napsal jinak). Jde o recenzi na knihu P. Antonína Odvárky „Hus mluví o sobě: Rehabilitace Mistra Jana Husa“ (Sedlec-Prčice, 1996), věnovanou i postavě Hanse Künga a napsanou pro časopis Moravskoslezské křesťanské akademie. Bohužel musím konstatovat, že v tomto časopise nejenže nikdy nebyla publikována, ale navíc zřejmě způsobila naprostou ztrátu zájmu MSKA o jakoukoliv spolupráci s mou osobou. Ke stejnému výsledku mimochodem v téže době vedla i má nabídka příspěvku o Hansi Küngovi (podotýkám, že ne nekritického) Radiu Proglas…  číst dál

Básnička je inspirována některými motivy z písně Boba Dylana "Dirge". číst dál

Minulý týden mne zpráva o smrti „Schindlerova komplice“ Mieczysłava Pempera znovu přinutila myslet na dějiny doby holokaustu. V době předlistopadové se o tragédii šoa příliš nemluvilo (z obětí nacismu museli stát v popředí komunisté), takže jsem o ní ani sám mnoho nevěděl. Ani později jsem se – byť historik novodobých dějin – holokaustem nijak zvlášť nezabýval. I má kniha o Emilu Háchovi se osudu Židů v Protektorátě Čechy a Morava dotýká jen povrchně a okrajově, což by se jí jistě dalo vytknout.  číst dál

Když nepočítám svou práci na pardubické univerzitě (která není minulostí, ale přítomností a budoucností), moje osobní dějiny posledních dvaceti let jsou tvořeny především dvěma navzájem se překrývajícími obdobími – složitým soužitím s mým tátou v letech 1991–2001 a mým působením na Biskupském gymnáziu v  Brně, které začalo v lednu 1998 a definitivně končí nyní, v červnu 2011. Z žádného z nich nemám zrovna nejlepší pocit a jak ke svému zemřelému otci, tak i k řadě lidí spojených s dobou, kdy jsem učil na BIGY, se v duchu obracím slovy Bona Voxe z hitu „One“: „Zklamal jsem tě? Zanechal jsem pachuť ve tvých ústech?“  číst dál

„Ano, zajisté, vím – poválečným zločinům českým předcházely válečné zločiny německé, nacistické, v celkovém rozsahu neskonale větší a ohavnější. Mne nikdo nemůže obviňovat z neznalosti! Jenže neustále osočovat pouze ,ty zlé’, zdůrazňovat jenom jejich viny a ospravedlňovat jimi vlastní pomstychtivé skutky je cesta vedoucí spolehlivě do pekel. Neboť nic neomlouvá a neopravňuje vítěze, chce-li se zváti demokratickým a uchovat si mravní převahu, důstojnost i čest, aby sahal k praktikám, běžným v totalitních režimech; v opačném případě klesne sám na úroveň hitlerovských (ale i stalinských) posunovačů s národy, bezohledných k osudům a životům milionů lidí.“ (Toman Brod, historik a někdejší osvětimský vězeň)  číst dál

Nadpis tohoto článku, odkazující ke společné cestě životem, jsem si vypůjčil z názvu jednoho z posledních alb Boba Dylana, jehož sedmdesáté narozeniny připadají na dnešní den. Zatímco při jiných příležitostech se zde podrobně zabývám jednotlivými Dylanovými písněmi, dnes bych chtěl stručně připomenout celou tvorbu tohoto umělce – všechna jeho studiová alba s novými písněmi, jejichž počet zatím dosáhl čísla třicet čtyři (!) – a zcela osobně se podělit o to, čím tato tvorba obohacuje můj život. Podělit se o naději, že i když naše životní cesta je doprovázena mnohým trápením a nevyhnutelně směřuje ke smrti, můžeme jí společně kráčet s vědomím, že (slovy jedné z Dylanových písní) „světlo spásy září i na temné obloze“ a „smrt není konec“…  číst dál

K instituci království chovám úctu a sympatii a domnívám se, že Její veličenstvo Alžbětu II. coby hlavu státu můžeme Britům (např. ve srovnání s naším „veličenstvem“) jen závidět. Avšak – jak nyní v komentáři ke královské svatbě napsaly Lidové noviny – dnešní královna je ve svých pětaosmdesáti letech spolu s devětaosmdesátiletým manželem princem Filipem považována za symbol zodpovědného přístupu panovníků doby minulé, zatímco současnost je reprezentována mladšími generacemi královské rodiny, které „měly již více excentrický životní styl“. (1)  číst dál

Velikonoce jsou svátky, o kterých nejsilněji zaznívá křesťanská odpověď na odvěké lidské otázky ohledně života a smrti, viny a odpuštění. Církev v těchto dnech ještě hlouběji než jindy prožívá mysterium Beránka Božího, který nás svou smrtí a zmrtvýchvstáním vykoupil z hříchu a smrti. Velikonoční poselství naděje je pro mne spojeno i s písněmi skupiny U2, z nichž mnohé jsou opravdovým rockovým evangeliem. Ke svému letošnímu velikonočnímu rozjímání jsem si zvolil píseň „White As Snow“ ze zatím posledního studiového alba U2 „No Line on the Horizon“ z roku 2009. číst dál