Období: únor 2020

Dnes – na Popeleční středu – myslím na to, že je třeba přijímat s vděčností, pokud nám o ní pomíjivost našich pozemských životů připomínají jen slova o tom, že jsme prach a v prach se navrátíme, a dostáváme tak ještě šanci změnit své smýšlení pod zorným úhlem věčnosti. Před pětasedmdesáti lety, na Popeleční středu 14. února 1945, museli četní obyvatelé řady měst (především Drážďan a také Prahy) při jejich bombardování místo popelcového mementa mori přijmout okamžitý odchod z tohoto světa. číst dál

Předevčírem se královopolská farnost musela navždy rozloučit s jedním ze svých dvou kněží, P. Landou. Můj dnešní článek bude osobní vzpomínkou na tohoto dobrého člověka, v níž bych se chtěl také zamýšlet nad tím, co je v životě podstatné a jak v něm lze i z břemena utrpení, stárnutí a směřování ke smrti vytěžit něco dobrého. číst dál

ROOSEVELT: „Byla by Vaše Excelence tak laskava a podepsala tuto deklaraci zaručující osvobozeným národům, že si budou moci svobodně zvolit svůj vládní systém?“ STALIN: „Ale zajisté. Všem Rudou armádou osvobozeným národům zaručuji, že si budou moci svobodně zvolit stalinismus.“  číst dál

Dnes musím své historické blogování výjimečně začít osobní vzpomínkou, která se ovšem netýká doby před pětasedmdesáti, ale před pětadvaceti lety. Tehdy jsem trávil mnoho času v Praze, a to nejčastěji ve spojení s prezidentem Háchou, k němuž jsem neúnavně vyhledával psané i orální prameny. Dne 7. února 1995 jsem se na sklonku dne stráveného v archivech vypravil na Hrad, který tehdy ještě na rozdíl od současnosti nepřipomínal obleženou pevnost, do níž jsou turisté vpouštěni až po bezpečnostních kontrolách. V duchovním srdci českého státu, Svatováclavské kapli v katedrále, se mohl kdokoliv bez problémů zúčastnit bohoslužby. V ten den se tam konala zádušní mše svatá za českého šlechtice Zdeňka Bořka hraběte Dohalského z Dohalic a na Miletínku, který byl o padesát let dřív popraven nacisty, a to zvláště také za svou roli spojky mezi Háchou a Benešem. (1) Ta vzpomínka je důležitá nejen pro mne, ale i pro dějiny polistopadové komemorace Emila Háchy. Krátce po bohoslužbě za Zdeňka Dohalského se totiž nepatrným přičiněním mého námětu spojeného s tímto zážitkem a velkou zásluhou zakladatele Společnosti Emila Háchy Jiřího Rubína začaly počínaje dnem padesátého výročí Háchovy smrti ve Svatováclavské kapli konat také zádušní mše za tohoto našeho prezidenta.  číst dál

K velkým tématům našich dějin doby druhé světové války bezesporu patří spolupráce mezi Benešovou exilovou reprezentací v Londýně a politickou reprezentací vedenou prezidentem Háchou v protektorátě. Tato spolupráce sice vydržela „jen“ do Heydrichova příchodu do Prahy ze září 1941 (a začala se hroutit už po vypuknutí německo-sovětské války a Benešově zahraničněpolitickém příklonu k Sovětskému svazu o tři měsíce dříve), v letech 1940–1941 však Benešovi bezesporu umožnila dosáhnout uznání ze strany Britů a začít v Londýně úřadovat jako exilový prezident. Ve vztahu k retribučnímu dekretu, kterému se budu věnovat v tomto článku, je jistě paradoxem skutečnost, že Beneš po Háchovi „zdědil“ a s tichou podporou ze strany Háchy v Londýně plně uplatnil právě také právní institut prezidentských dekretů.  číst dál