Období: rok 2010

Tímto pro letošek posledním příspěvkem bych rád uzavřel rok 2010 coby první rok tohoto blogu, poděkoval jeho čtenářům a ještě víc těm, kteří na články reagovali v diskusích, a popřál všem požehnané Vánoce. číst dál

Před několika dny naše země ztratila jedinečného svědka svých strašných moderních dějin. V neděli 5. prosince v Praze zesnula Heda Margoliová-Kovályová, jejíž osobnosti je dnes věnována zasloužená pozornost. Jen v Lidových novinách se objevily dva její důstojné nekrology. Druhý z nich z pera historika Petra Zídka obsahoval mj. i unikátní fotografii dvou krásných mladých lidí na lyžích, ve kterých mohl čtenář s úžasem poznat Hedu Margoliovou (1919–2010) a Pavla Tigrida (1917–2003) v době, kdy byli ještě oba teenagery. (1) číst dál

V těchto dnech si celý kulturní svět připomíná 100. výročí smrti Lva Nikolajeviče Tolstého (9. 9. 1828 – 20. 11. 1910). Před sto lety napsal světoznámý myslitel a spisovatel fascinující poslední větu svého životního příběhu: dvaaosmdesátiletý stařec se s konečnou platností vzbouřil proti svým rolím manžela, boháče a šlechtice, opustil rodinu a vydal se na svou poslední cestu, vedoucí kamsi za horizont…  číst dál

Ve světě populární hudby rozhodně není pravidlem, že by díla nejkrásnější a nejhlubší byla zároveň také nejpopulárnějšími. V případě mystické písně Leonarda Cohena, inspirované verši středověkého muslimského básníka Rúmího, tomu tak ale proti všemu očekávání je. Cohenův přítel Harry Rasky o zpěvákově evropském turné z konce sedmdesátých let píše: „Leonard byl vyzbrojen vědomím, že jeho fascinující píseň Hosté (The Guests) se vyšplhala na nejvyšší příčku žebříčků. Leonard sám prohlásil, že mu připadá divné, aby se v podstatě náboženská písnička vycházející z perské básně z třináctého století stala nejprodávanější populární melodií. A tak svůj pařížský koncert zahájil Hosty…“ (1) číst dál

O tomto víkendu jsem se po šestadvaceti letech setkal se svými spolužáky z osmičky. Před tímto setkáním jsem si doma vytáhl staré sešity ze základní školy, abych si oživil nostalgické vzpomínky - a zůstal fascinovaně zírat na neuvěřitelné bláboly, kterými nás kdysi v rámci výchovy k "vědeckému světovému názoru" krmili... Získal jsem tak inspiraci ke svému letošnímu blogovému článku o době před rokem 1989, nad kterou se kolem 17. listopadu vždy zamýšlím. číst dál

(Věnováno Milanu Tesařovi k pětatřicátým narozeninám.) číst dál

Čeští milovníci Knihy knih se nedávno konečně dočkali prvního svazku Českého ekumenického komentáře k Novému zákonu. Pozoruhodnou volbou jeho redaktorů se jednalo o komentář k Apokalypse neboli Zjevení Janovu. Když jsem tuto knihu uviděl v knihkupectví, lačně jsem po ní sáhnul v tušení, že mi pomůže lépe porozumět jak bibli, tak i pozdním písním Johnnyho Cashe a Boba Dylana, jejichž texty jsou hojně syceny právě apokalyptickými motivy. Spojení mezi některými písněmi uvedených muzikantů a Janovým viděním je pro mne až fascinující: takřka jako bych se při jejich poslechu ocital v páté kapitole Apokalypsy a viděl autora hudby a slov, jak se s kytarou v ruce zařazuje do zástupu čtyřiadvaceti starců a zpívá píseň o Beránkovi, který je hoden přijmout Knihu a rozlomit její pečetě… Tento pocit ve mně vyvolává jmenovitě píseň Johnnyho Cashe „The Man Comes Around“, které chci věnovat tento příspěvek.  číst dál

S touto básničkou jsem se symbolicky zúčastnil letošní "Brněnské sedmikrásky" - soutěže o nejlepší oslavnou báseň o Brně. Šlo mi v ní ovšem o opak: o poukázání na to, že Brno nemá k oslavování důvod. Minulé století se na něm podepsalo ještě hůř než na jiných městech. číst dál

Ve svém minulém příspěvku (o Agathě Christie) jsem psal o lásce spojené se žárlivostí, vlastnickým pudem a neschopností respektovat svobodu milovaného člověka. O lásce následované frustrací,  zlobou a neschopností odpustit. Tímto neutěšeným obrazem bych však dané téma rozhodně nechtěl uzavřít. Ztělesněním naděje, že i z uvedených slepých uliček vždy ještě existuje východisko, je pro mne píseň Leonarda Cohena „Famous Blue Raincoat“ (Slavný modrý plášt do deště) z alba příznačně nazvaného „Songs of Love and Hate“ (Písně lásky a nenávisti) z roku 1970. číst dál

Na tento týden připadá 120. výročí narození Agathy Christie (15. 9. 1890 – 12. 1. 1976). Knihy této možná nejslavnější spisovatelky všech dob po léta vyplňují nemalou část mého volného času. Většinu jsem jich přečetl v originále, což mi přineslo cenné a bezbolestně získané zdokonalení se v angličtině. Jejich svět mne ovšem nejen baví a zajímá, ale v mnohém také irituje. Zde mám na mysli například odpudivé předsudky vůči lidem, nepatřícím k té pravé rase a společenské vrstvě, které „královna zločinu“ zastávala v podobné míře jako jiní Angličané její doby a jejího sociálního prostředí. V tomto článku však nechci ztrácet čas pohoršováním se nad Agathinými stereotypy. Místo toho bych se v něm zaměřil na oblast, v níž Christie naopak brutálně rozbíjí stereotyp či mýtus náš (nebo můj) vlastní. Mám na mysli mýtus romantické lásky.  číst dál

Letošní pražský koncert Boba Dylana, o kterém už jsem na tomto blogu psal, měl kuriózní dohru na stránkách Lidových novin. Jiří Zlatuška se v nich o Dylanovi rozepsal spíše z pohledu hipísáka než z pohledu bývalého rektora Masarykovy univerzity. Ve svém čtenářském ohlasu napadl článek, ve kterém o uvedeném koncertu referoval překladatel a hudební kritik Josef Rauvolf. Jeho rozhodný nesouhlas vyvolala  Rauvolfova věta, podle níž Dylan v písni „Rainy Day Women #12 & 35“ prorocky zpívá „každého stejně jednou ukamenujou“. Příslušný verš (v originále „everybody must get stoned“) je podle Zlatušky možné překládat výhradně jako „každý se musí zhulit“… (1)  číst dál

"Vím, že se po válce z naší strany stala velká svinstva. Je mi to líto a za to, že bylo dost Němců zavražděno a velká většina vyhnána z domovů v rámci kolektivní viny, se dost stydím... Přes tuto, řekněme, sebekritiku bych rád zdůraznil, že to nebyl český národ, kdo vyvolal válku, a nebyla to početná skupina Čechů, kdo volil henleinovce... Tak jako by se čeští politici měli poklonit německým poválečným obětem, tak by Němci měli najít nějakého nového Willyho Brandta. Ano, právě toho, který v Polsku poklekl u památníku obětí fašismu... Tento Brandt dneška by pak mohl sepnout ruce v LIdicích, Javoříčku, Ležácích a nad hroby obětí heydrichiády. Věřme, že k úplnému odpuštění z obou stran jednou dojde, ale myslím, že to bude nějakou generaci trvat." číst dál

Mým největším zážitkem těchto prázdnin byla panychida za biskupa Felixe M. Davídka, organizovaná paní Radkou Müllerovou a celebrovaná P. Markem Váchou – Orkem. I když šlo už jen o vzdálenou reminiscenci na působení podzemní církve z doby před rokem 1989, dala mi pocítit duchovní a intelektuální inspirativnost někdejšího davídkovského společenství. číst dál

Dne 27. srpna 2010 uplyne rovných sto let od narození Matky Terezy z Kalkaty. A 16. srpna uplynulo pět let od mučednické smrti bratra Rogera z Taizé. Mnozí z poutníků, kteří  přišli do Taizé na  jeho pohřeb, tehdy mluvili o tom, že se smrtí Matky Terezy, Jana Pavla II. a bratra Rogera skončilo opravdu 20. století.  číst dál

Když přemýšlím nad nějakým tíživým problémem - ať už osobním či společenským - často se mi stává, že mně začne v uších bzučet písnička, jejíž poselství se dané věci nějak dotýká. Tento článek měl být původně příspěvkem do diskuse o bratrech Mašínech, kterou nedávno znovu rozvířila smrt jejich spolubojovníka Milana Paumera. S ožehavým "mašínovským" tématem zabijáků a/nebo hrdinů jsem se dlouho potýkal. Až mi najednou v hlavě začal znít hlas Boba Dylana, zcela nezvykle doprovázený dětským sborem. Hlas zpívající píseň "They Killed Him". číst dál