Soudobé dějiny

Na dnešek připadá 100. výročí narození Jiřího Rubína. I když jen poměrně nevelká část jeho vzpomínek, s nimiž jsem měl to štěstí být obeznámen v živé ústní podobě, se týkala let 1938–1945, přesto musejí právě ta stát v popředí tohoto článku. Jedná se totiž mj. o léta prezidentství Emila Háchy, osobnosti, s níž byla spojena velká část veřejných aktivit pana Rubína po roce 1989. číst dál

Tento měsíc by oslavil sté narozeniny Jiří Rubín. Jistě nejen v mém srdci i léta po jeho odchodu stále zůstává prázdné místo. V dubnu 2021 budu na blogu ve spojením s jubileem tohoto velkého člověka, pokud mi to bude možné, nejprve vzpomínat na jeho osobní a politický životopis, poté na Jiřího Rubína jako na znalce našich dějin a především znalce osobnosti a doby Emila Háchy, a snad i na téhož muže jako na svého otcovského přítele. Na prvním místě by ovšem bylo záhodno sepsat život Jiřího Rubína – křesťana; ten však, jak pevně věřím, byl již sepsán jinde, v Knize života… číst dál

Dnešní den - 10. prosinec, Den lidských práv - mám stále ještě v duchu spojený s Amnesty International (AI), i když má účast v aktivitách této organizace za smutných okolností fakticky skončila už před skoro dvaceti roky. O několik let později jsem se pak ovšem AI věnoval i v rámci svého studia sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Svou tehdejší seminární práci zde publikuji v doplněné a aktualizované podobě. číst dál

Tento měsíc jako by se smrtí Milouše Jakeše (12. 8. 1922 – 9. 7. 2020) uzavřela celá jedna historická epocha. Lze nicméně jen s obtížemi doufat, že s ní skončilo „očkování proti víře“ prováděné ideologiemi, v jejichž vidění světa není pro duchovní či existenciální rozměr žádné místo; k takovýmto ideologiím totiž zdaleka nepatří jen marxismus-leninismus. Proto může být stále aktuální věnovat pozornost způsobu, jakým se předlistopadoví komunisté míjeli s křesťanstvím (nikoliv ovšem s religiozitou, o čemž svědčí mj. i skutečnost, že proti křesťanství bojovali jako proti něčemu, co vnímali jako „konkurenční náboženství“). číst dál

Ke Slezsku mám rodinný vztah prostřednictvím svého strýce (rodáka z Hradce na Moravicí), o kterém jsem na blogu psal v předminulém článku. Mám k němu však i osobní vztah prostřednictvím pro mne důležitých velkých postav novodobých církevních dějin, které z této země pocházely, přičemž pro mne není vůbec podstatné, že nebyly české národnosti. Slezsko je pro mne historická země s bohatým kulturním a náboženským dědictvím spojeným s Němci, Poláky, Čechy, Źidy a dalšími, odporně pošlapaným a zničeným v době nacionalismu, etnických čistek a holocaustu.  číst dál

Ze svého letošního blogování jsem byl nejvíce spokojen s osobně pojatým článkem věnovaným našim a americkým prezidentům v době kolem roku 1989 (1), který byl zároveň i mým vyznáním víry ve svobodu. Ne ovšem ve svobodu jakoukoliv, ale ve svobodu, k níž prezident Havel ve svém mnou v tomto článku citovaném projevu ve Filadelfii v narážce na zmínku o Stvořiteli jako dárci svobody v americké Deklaraci nezávislosti odkázal slovy, že „svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal“. Dvě vzájemně související charakteristiky našeho málo šťastného vývoje v posledních třiceti letech by se v duchu těchto slov daly pojmenovat jako „zapomenutí na Boha“ a „nenaplnění svobody“.  číst dál

Na dnešek připadá 135. výročí narození politika, na jehož počest byl před patnácti lety přijat jeden z nejpodivnějších zákonů celé polistopadové éry, podle kterého se „Edvard Beneš zasloužil o stát“. (1) Rád bych v této souvislosti úvodem konstatoval, že v době Benešova narození z 28. května 1884  žili Češi v habsburské monarchii za politických poměrů, které byly ve srovnání s poměry doby Benešova úmrtí z 3. září 1948 víc než idylické. Benešovy zásluhy o rozbití Rakouska a o režim z doby po druhé světové válce lze již z tohoto úhlu pohledu označit za problematické.  číst dál

Na dnešek připadá osmdesáté výročí úmrtí Andreje Hlinky (27. 9. 1864 – 16. 8. 1938). Můj dnešní článek bude jen malou glosou k tomuto výročí, na které jsem si po pravdě řečeno vzpomněl až na poslední chvíli. Nekladu si v něm za cíl předložit nějaký komplexní obraz československých dějin s Hlinkou spojeného období, ale jen připomenout některé důležité otázky, které je nutné si klást v souvislosti s blížícím se stým výročím vzniku ČSR. číst dál

Ode dneška do 21. srpna bude mé blogování – v tomto prázdninovém období ovšem méně pravidelné – spojeno především s tragickým výročím sovětské okupace Československa. Dnes se zaměřením na postavu tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody (25. 11. 1895 – 20. 9. 1979) a na její srovnání s prezidentem Emilem Háchou (12. 7. 1872 – 27. 6. 1945), jehož výročí narození připadá na dnešní den. číst dál

V závěru svého minulého článku jsem zmínil teologické koncepty „imitatio diabolica“ a „praeparatio evangelica“, které vznikly v období patristiky, ale jsou aktuální také v současné době. I když v dějinách teologie tyto koncepty rozhodně nestojí proti sobě (bylo by samozřejmě nesmyslné označovat vše, co se nachází za hranicemi křesťanství, za ďábelskou nápodobu, anebo naopak vše za evangelní přípravu), lze snad u teologů se sklonem ke stavění křesťanství do protikladu k mimokřesťanským náboženstvím předpokládat větší oblibu pojmu „imitatio diabolica“ a u autorů se sklonem k rozostřování mezináboženských hranic a stírání rozdílů zase spíš tíhnutí ke konceptu „praeparatio evangelica“.  číst dál

Redaktor Lidových novin Petr Zídek v nich tento týden publikoval glosu věnovanou prezidentovi Novotnému u příležitosti padesátého výročí jeho abdikace z 22. března 1968. Inspirovala mne k tomu, abych v rámci svého blogování o prezidentech v „roce na osmičku“ tomuto muži také věnoval drobnou glosu. Půjde však opravdu jen o glosu, nikoliv o důkladněji zpracovaný článek, protože komunističtí prezidenti představují zcela jiné téma než Masaryk, Beneš a Hácha, kterými se v různé míře odborně zabývám. číst dál

Na tento týden připadá první z velkých výročí letošního „roku na osmičku“ v podobě sedmdesáti let od konce polodemokratické třetí a začátku totalitní čtvrté Československé republiky. V dnešním článku jsem se původně chtěl zabýval jen rolí prezidenta Beneše v únorové tragédii. Mým celoživotně hlavním badatelským tématem nicméně není ani Edvard Beneš, ani únor 1948, ale spíš náboženský rozměr českých dějin let 1918–1948. (Mým osobním výročím nedávné doby bylo dvacet let od konkursu na místo vědeckého pracovníka brněnské pobočky Historického ústavu AV ČR, v němž můj vytoužený projekt zpracovávání církevních dějin první republiky sice byl komisí přijat, ale zaměstnancem HÚ jsem se pak naneštěstí stejně nestal.) V případě dr. Beneše je v tomto ohledu zajímavá v neposlední řadě jeho dlouhodobá těsná spolupráce s knězem a politikem Msgrem Šrámkem, která ovšem vzala smutný konec právě v únoru 1948. Následující text bych tedy pojal jako drobný příspěvek k životopisu státníka, který se svými činy a postoji pohyboval někde mezi Šrámkovými lidovci a Gottwaldovými komunisty. číst dál

Motto: „To je ohromná věc pro stát, když je prezident krásný!“ (Antonín Švehla) číst dál

Na dnešek připadá výročí volby Emila Háchy prezidentem republiky z roku 1938. Listopad je současně i měsícem, v němž si připomínáme výročí úmrtí Jana Amose Komenského z roku 1670. Tyto dvě osobnosti se zdají být vzájemně spojeny pouze v mé mysli (zatímco léta 2014 a 2015 jsem badatelsky trávil především nad Komenským, loni a letos se jako historik věnuji Háchovi). Ve skutečnosti však měli Hácha a Komenský společné přinejmenším to, že byli oba křesťany toužícími po „ráji srdce“ a „hlubině bezpečnosti“ v tragických dobách (pomnichovské a pobělohorské), jejichž protagonisty se stali.   číst dál

V rubrice věnované soudobým dějinám na blogu postupně představuji vybrané osobnosti zasahující do českých dějin let 1939‒1945, a to jak „pražské“ (Emil Hácha, Adolf Hrubý, Josef Kliment), tak i „londýnské“ (Jan Masaryk, Prokop Drtina). Dnes v ní přichází na řadu Jaroslav Eminger, generální inspektor protektorátního vládního vojska, ztělesňujícího skutečnost, že protektorátní instituce nelze ztotožňovat se službou okupantům. Tu dobře vyjadřuje i populární anekdota z doby, kdy se postup německých vojsk na východní frontě zastavil před Moskvou. Bezradný Hitler se prý tehdy ptal Hermanna Göringa, jak by bylo možné do ruské metropole dojít, a dostal radu: „Vyžádej si na Háchovi několik praporů vládního vojska. Ty budou v Moskvě zaručeně za tři dny!“ (1)  číst dál