Období: listopad 2019

I když 17. listopad 1939 byl v naší historické paměti poněkud zastíněn událostmi o padesát let pozdějšími, ve skutečnosti šlo o den mnohem tragičtější. K devíti zavražděným studentským vůdcům mohla snadno přibýt i tragédie celé jedné generace českých vysokoškoláků, pro jejíž velkou část mohl život skončit v koncentračních táborech. Před prezidentem Háchou se od tohoto dne otevírala tragická dilemata, v nichž neexistovala jiná než špatná řešení. Jedním z nich byla možnost zůstávat v úřadě i za cenu své stupňující se bezmocnosti, druhým odstoupení i za cenu zpečetění osudu odvlečených vysokoškoláků a mnoha dalších českých vězňů.  číst dál

Podle známého rčení může člověk svými plány do budoucna pobavit Pána Boha. I když jde jen o skromné plány typu napsání ještě pár dalších článků na blog, jsem si vědom toho, že mi jejich uskutečnění může a nemusí být dáno. Pokud bude, chtěl bych letos ukončit blogování o událostech před osmdesáti lety, tedy v roce 1939, a po Novém roce přejít k připomínání toho, co se odehrávalo před pětasedmdesáti lety – v pětačtyřicátém.   číst dál

V tomto posledním článku svého blogování k třicátému výročí událostí roku 1989 bych chtěl připomenout „hvězdnou hodinu“ spojení katolíků s disentem a sametovou revolucí i vzápětí následující pád zpět, k situaci, v níž církev ve vztahu ke směřování české společnosti nehraje téměř žádnou roli.  číst dál

Ze svého letošního blogování jsem byl nejvíce spokojen s osobně pojatým článkem věnovaným našim a americkým prezidentům v době kolem roku 1989 (1), který byl zároveň i mým vyznáním víry ve svobodu. Ne ovšem ve svobodu jakoukoliv, ale ve svobodu, k níž prezident Havel ve svém mnou v tomto článku citovaném projevu ve Filadelfii v narážce na zmínku o Stvořiteli jako dárci svobody v americké Deklaraci nezávislosti odkázal slovy, že „svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal“. Dvě vzájemně související charakteristiky našeho málo šťastného vývoje v posledních třiceti letech by se v duchu těchto slov daly pojmenovat jako „zapomenutí na Boha“ a „nenaplnění svobody“.  číst dál

Na dnešek připadá třicáté výročí slavného svatořečení Anežky Přemyslovny z 12. listopadu 1989, kterým se tajemně naplnila stará proroctví o tom, že s Anežkou bude spojen obrat k lepšímu v českých dějinách. Náš národ se k této (dlouho jen) nekanonizované světici obracel v mnoha těžkých dobách: „požehnání pro českou zemi na její přímluvu obyvatelé spojovali s odchodem Braniborů nebo koncem třicetileté války, o pomoc a ochranu prosili po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava či po okupaci vojsk Varšavské smlouvy“ (1), ale k jejímu svatořečení došlo teprve a právě na počátku zázračných dnů konce roku 1989…  číst dál

Rozhodně nejsem stoupencem poprav, ve srovnání s pohanským zvykem přimět odsouzence ke spáchání sebevraždy bych je však každopádně preferoval. Když se odsouzený zločinec podrobí trestu smrti, může to být dokonce i akt bohabojnosti spojený s nadějí na odpuštění jeho hříchů a na věčnou spásu. Pokud naproti tomu na sebe sám vztáhne ruku, jde o svévolný akt, opak pokání a z hlediska jeho spásy nanejvýš povážlivou událost. Z Bible stačí v tomto kontextu vzpomenout na příběh Jidáše, kterému i jeho zrada Krista Pána mohla být odpuštěna, kdyby se jeho opravdovou tragédií nestalo to, že se místo hledání Božího milosrdenství oběsil.  číst dál

„Jak se může člověk orientovat v dnešních tak zmatených časech? Tak jako vždycky: dobro a zlo se oproti minulosti nijak nezměnily, ani nejsou jiné pro elfy, jiné pro trpaslíky a jiné pro lidi.“ (1)  číst dál