Novodobá teologie

Po roce 2000 už byl Jan Pavel II. těžce nemocným starým mužem, jehož pontifikát se uzavíral ve spojení se stále vzrůstající fyzickou bezmocností. Symbolická síla jeho gest však byla jen ještě o to větší. Totéž platilo i o jeho posledních velkých cestách, z nichž ta první v 21. století se zapsala do dějin návštěvou mešity.  číst dál

Papež toužil poslední dekádu dvacátého století zasvětit přípravě na Velké jubileum roku 2000 jako znamení míru a smíření mezi vyznavači abrahamovských náboženství. Už na jejím prahu však došlo k nové válce, kterou se Jan Pavel II. marně snažil odvrátit.  číst dál

Pokračuji ve svém blogování k 100. výročí narození Karola Wojtyły z 18. května 1920. K dnešnímu článku věnovanému jeho kontaktům s muslimským světem v letech 1981–1990 musím předeslat, že Jana Pavla II. nikdo nemůže označit za nějakého „sluníčkáře“ s lacině optimistickým viděním světa. Právě naopak – polský papež měl dlouhé osobní zkušenosti nejen se státním terorismem nacistickým a komunistickým, ale i s islamistickým terorem, který většina z nás vzala na vědomí až po 11. září.  číst dál

Tento měsíc je v mém blogování spojen nejen s 75. výročím května 1945, ale také či především se 100. výročím května 1920, kdy světlo světa spatřila jedna z nejpozoruhodnějších osobností posledního století, Karol Wojtyła alias Jan Pavel II. (18. 5. 1920 – 2. 4. 2005). Život tohoto služebníka Božího i služebníka člověka a jeho lidské důstojnosti obsahoval mnoho pozoruhodných aspektů hodných připomenutí. Jedním z nejdůležitějších byla jeho oddanost dialogu s muslimy, s nimiž měl tento papež během svého působení v čele katolické církve více než 150 setkání. (1) Už jen při pomyšlení na tuto skutečnost by se měli stydět všichni ti, kdo se naopak s muslimy nesetkávají vůbec, ale o to ochotněji se k problematice islámu a soužití s jeho vyznavači vyjadřují. Poté, co jsem v minulosti blogoval na témata „Benedikt XVI. a islám“ a „Papež František a islám“, se tedy tím spíše musím věnovat i pontifikátu z hlediska tohoto tématu natolik obsažnému a důležitému, že si jej budu muset rozdělit na několik částí.  číst dál

Žijeme v době ideologií, v níž to nemá lehké ani křesťanská víra, ani zdravý rozum. Sociální inženýrství i po pádu komunismu pokračuje, jen se nově zaměřuje na oblast „genderu“. V Mladé frontě Dnes z 31. května 2019 jsem si teď přečetl jeden z příznačných článků na toto téma, nazvaný „Gender po dánsku“, podle kterého sice zatím žádná z Dánek ucházejících se o nasazení v elitních vojenských jednotkách nesplnila požadovaná fyzická kritéria, problém však rozhodně „není v křehčí fyzické konstituci žen“ a bude brzy vyřešen, takže Dánsko bude moci následovat „trend“ už dávno nastavený Norskem a posléze přijatý i Británií a Spojenými státy a podle vzoru těchto zemí rovněž umožnit ženám „řídit tanky, střílet z minometů nebo vést pěšáky do boje“. Vzpomněl jsem si přitom na výrok Josepha Ratzingera z knihy Bůh a svět: číst dál

Před rokem jsem v době jednadevadesátých narozenin emeritního papeže Benedikta XVI. začal blogovat o jeho čtyřech knižních rozhovorech s novinářem Petrem Seewaldem. Nyní, kdy se v době svých dvaadevadesátin Joseph Ratzinger stal – pokolikáté už ve svém životě?! – terčem mediálních útoků pro svůj mnohdy špatně pochopený esej o sexuálním zneužívání v církvi, bych přeskočil druhou knihu uvedené série (Bůh a svět) a věnoval se hned knize třetí, nazvané Světlo světa a pojednávající mj. i o výše zmíněných aférách (jiná témata spojená s prvními léty Benediktova působení v čele katolické církve nechám pro dnešek stranou). Už v ní, a ne tedy až ve svém letošním eseji, Benedikt roku 2010 poukázal na to, že sexuální skandály, k nimž v církvi ve zvýšené míře docházelo od šedesátých let, ale v plné míře vyplavaly na povrch až v době jeho pontifikátu, souvisely v neposlední řadě se submisivním postojem pokoncilního katolicismu k nástupu liberální (či libertariánské) morálky.  číst dál

Naše dějiny doby komunismu i postkomunismu skýtají neutěšený pohled na zemi, pro kterou je rozhodně typičtější povrchnost, frázovitost, malost a ustrašenost než hloubka, hledání a odvaha, spojené spíše jen s mimořádnými osobnostmi. Těch jsme sice měli také dost, ale obávám se, že s postupným odcházením generace narozené za první republiky jich ubývá. Jejich životní příběhy nám však každopádně stavějí před oči něco zcela jiného a neporovnatelně víc hodného pozornosti, než životní příběhy různých kariéristů a lidí plujících s proudem. číst dál

Na dnešek připadá výroční den narození Dominika Pecky (4. 8. 1995 – 1. 5. 1981), za lepších časů kněze v duchovní správě, středoškolského profesora, vědce a spisovatele, za horších mukla. V první  části článku o této osobnosti představím její život a dílo a ve druhé se zaměřím na Peckův nejsilnější román Z deníku marnosti, představující hluboké, ale současně i vtipné a s pozoruhodným nadhledem psané autobiografické svědectví o údělu křesťanů vězněných v padesátých letech.  číst dál

Na dnešek připadají jednadevadesáté narozeniny Benedikta XVI. alias Josepha Ratzingera. Z papežů se před ním takto požehnaného věku dožil pouze Lev XIII., o kterém se vypravuje, že když jej roku 1902 v rámci každých pět let konané návštěvy „ad limina“ navštivil jistý americký biskup a při této příležitosti řekl „Protože se už na této zemi neuvidíme, Vaše Svatosti, sbohem, sbohem“, dvaadevadesátiletý pontifik odvětil: „Copak, Excelence, trápí vás snad nějaká zákeřná nemoc?“ číst dál

Rubrika, kterou na svém blogu věnuji novodobé teologii, by mohla mít jako své motto slova Svatopluka Karáska, který už jako student teologie litoval toho, že „teologické sýpky jsou přeplněny“, ale „lidé o tom nic nevědí“, a chtěl být „popularizátor, který překlene nezdravou propast mezi vědou a lidem“, a „kočí“, který bude úrodu z teologických sýpek rozvážet „mezi lidi, kteří hladovějí“. O dnešních pětasedmdesátých narozeninách tohoto evangelického faráře, undergroundového písničkáře a rytíře české kultury bych mu chtěl vzdát hold za to, jak právě jeho písňová tvorba dokázala „nádherné myšlenky Bultmanna, Bonhoeffera, Bartha“ a spol. přetlumočit necírkevnímu publiku. (1)  číst dál

Předevčírem se v Pákistánu konal státní pohřeb Ruth Pfauové, při němž této katolické řeholnici za její více než půlstoletou službu malomocným či jinak trpícím v této muslimské zemi vzdali hold její nejvyšší představitelé. Životní příběh dr. Pfauové jsem už na blogu přiblížil ve svém předminulém příspěvku, dnes jej však ještě propojím s tématem vztahů mezi křesťanstvím a islámem. Velikost křesťanství spočívá v lásce, o níž služba Ruth Pfauové a bezpočtu jiných křesťanek a křesťanů vydává výmluvné svědectví. Láska sloužící nemocným však samozřejmě dříve či později naráží na meze svých možností: ne všechny pacienty lze uzdravit a i u těch, kterým lékařská pomoc „zachrání život“, jde ve skutečnosti jen o jeho prodloužení. Zde musí nastoupit víra, v níž spočívá velikost islámu. Ruth Pfauová s obdivem mluvila o odevzdanosti muslimů do Boží vůle a o tom, že rodina umírajícího vždy přijme, když o něm lékař řekne: Teď už je v Božích rukou. číst dál

Minulý týden odešla na věčnost řeholní sestra Ruth Pfauová, světice nazývaná „pákistánskou Matkou Terezou“. V mých očích tomu bylo a je spíš obráceně: životní dílo této ženy vnímám jako ještě obdivuhodnější než životní dílo Matky Terezy. Na rozdíl od ní totiž sestra Ruth nenabízela nemocným „jen“ křesťanskou lásku, ale i prvotřídní lékařskou pomoc. Na rozdíl od Matky Terezy také nepůsobila v nábožensky pluralitní Indii, ale v takřka výhradně muslimském Pákistánu, zemi patřící k těm, které jsou v posledních desetiletích nejvíce zaplaveny extremismem a násilím. číst dál

U příležitosti významné návštěvy papeže v Egyptě a v návaznosti na svůj minulý článek o katolicko-muslimských vztazích za pontifikátu Benedikta XVI. se dnes na blogu budu v rámci téhož tématu zabývat charizmatickou osobností dnešního pontifika. (1) Papež František si své jméno zvolil podle světce z Assisi a také svou nynější cestu do Egypta podnikl ve stopách svatého Františka, jenž v době masakrů křižáckých válek navštívil roku 1219 egyptského sultána al-Kámila. (2)  číst dál

Křesťansko-muslimskými vztahy se odborně zabývám už třiadvacet let (1) a v průběhu této doby jsem samozřejmě ve vztahu k nim intenzivně sledoval i přístupy posledních tří papežů. Po pravdě řečeno pokládám jejich úkoly na tomto poli za velice obtížné. Katolicko-muslimský dialog se sice po Druhém vatikánském koncilu začal utěšeně rozvíjet a vztahy mezi oběma společenstvími víry jsou z tohoto úhlu pohledu mnohem lepší než v minulých staletích, v posledních desetiletích však strašlivý nárůst extremismu a násilí vůči křesťanům v muslimském světě (a s ním související návrat k tradičním protiislámským postojům u mnoha křesťanů včetně katolíků) může budit i  dojem, že se vlastně dialogem ničeho nedosáhlo.  číst dál

Devadesátiny Josepha Ratzingera alias Benedikta XVI. z 16. dubna 2017 pro mne byly podnětem k přemýšlení o životní cestě tohoto muže. Zdá se mi, že snad teologicky a lidsky vyvrcholila už někdy před padesáti lety, aby pak byla navždy poznamenána traumatem v podobě setkání s primitivními projevy „studentské revoluce označované jako éra sexu, drog a rockenrolu“ (1), které jej roku 1969 přiměly odejít z univerzity v Tübingen a vydat se jinou cestou než doposud. Toto trauma je snad jediným možným klíčem k pochopení některých problematických aspektů Ratzingerova smýšlení, k nimž patří například jeho zcela negativní názor na rockovou hudbu. číst dál