Období: červen 2020

Po roce 2000 už byl Jan Pavel II. těžce nemocným starým mužem, jehož pontifikát se uzavíral ve spojení se stále vzrůstající fyzickou bezmocností. Symbolická síla jeho gest však byla jen ještě o to větší. Totéž platilo i o jeho posledních velkých cestách, z nichž ta první v 21. století se zapsala do dějin návštěvou mešity.  číst dál

Papež toužil poslední dekádu dvacátého století zasvětit přípravě na Velké jubileum roku 2000 jako znamení míru a smíření mezi vyznavači abrahamovských náboženství. Už na jejím prahu však došlo k nové válce, kterou se Jan Pavel II. marně snažil odvrátit.  číst dál

Poté, co jsem ve svém minulém článku popsal tragický závěr životního příběhu Emila Háchy, musím dnes ještě zmínit masakry, které už v červnu 1945 nebyly (tak jako kdysi v Lidicích či Ležákách) páchány Němci na Češích, ale obráceně. Postoloprty na Lounsku a Švédské šance na Přerovsku jsou místy symbolizujícími četné masové vraždy, jejichž oběťmi se stávali sudetští a karpatští Němci. Souvislost tohoto tématu s tématem „Emil Hácha“ v mých očích existuje. Rozhodně odmítám tvrzení, že je třeba se stydět za „háchovské“ češství a naopak se hrdě hlásit k češství „benešovskému“. Skutečnost je přesně opačná: Hácha a spol. ztělesnili češství bezmocné, ale humánní, neúnavně prosící o ušetření lidských životů, které není důvodem k hanbě. Stydět bychom se měli spíš za poválečné „mocné“ češství, které své moci zneužívalo k páchání nelidských zločinů. Češství žalostně dechristianizované a dehumanizované, které nechápe, že pomstu mají lidé přenechat Bohu (1) a už vůbec se jí nesmějí oddávat vůči nevinným včetně malých dětí. Náš národ v pětačtyřicátém nezvítězil, ale prohrál, a to ve smyslu slov papeže Pia XII., který jej marně upozorňoval, že opravdovým vítězstvím je, „jsme-li přemoženi spravedlností, jsme-li přemoženi láskou“. (2)  číst dál

Fakta týkající se tragického konce trýznivého prezidentství dr. Emila Háchy, které neskončilo žádným z ústavně možných způsobů (ani uplynutím mandátu, ani abdikací, ba ani ne zbavením úřadu, ale politickým rozhodnutím o tom, že má zemřít ve vězení), už jsem shrnoval několikrát. V tomto svém posledním textu na toto smutné téma se nechci jen opakovat, a proto zvolím jiný úhel pohledu než jen ortodoxně historický. Vyjdu v něm z ne vždy ověřitelných ústních svědectví a současně tak ještě vzdám dík pamětníkům, na které v souvislosti s Háchou vděčně vzpomínám.  číst dál

O retribučním dekretu vzniklém za války v Londýně už jsem blogoval v únoru, teď však ještě musím blogování o podivném právním rámci tzv. retribuce dovést do 19. června 1945, kdy byly vydány dva na tomto poli definitivní prezidentské dekrety.   číst dál

Tuto malou úvahu o vztahu mezi religionistikou a teologií či religionistikou a pravdou v (nejen) historické perspektivě jsem měl napsanou už před rokem, ale na blog ji ve verzi doplněné o tyto úvodní věty dávám až teď. Předtím jsem jaksi pořád čekal, jak má dráha (pseudo)religionisty skončí. Nakonec skončila zánikem pardubické religionistiky, který pro mne samozřejmě znamená ztrátu obživy, ale zároveň i vposledku tak jako tak nevyhnutelný konec působení v oboru, se kterým jsem se před mnoha lety jen shodou okolností zapletl bez toho, že bych kdy s jeho východisky vnitřně souzněl.  číst dál