Poté, co jsem ve svém minulém článku popsal tragický závěr životního příběhu Emila Háchy, musím dnes ještě zmínit masakry, které už v červnu 1945 nebyly (tak jako kdysi v Lidicích či Ležákách) páchány Němci na Češích, ale obráceně. Postoloprty na Lounsku a Švédské šance na Přerovsku jsou místy symbolizujícími četné masové vraždy, jejichž oběťmi se stávali sudetští a karpatští Němci. Souvislost tohoto tématu s tématem „Emil Hácha“ v mých očích existuje. Rozhodně odmítám tvrzení, že je třeba se stydět za „háchovské“ češství a naopak se hrdě hlásit k češství „benešovskému“. Skutečnost je přesně opačná: Hácha a spol. ztělesnili češství bezmocné, ale humánní, neúnavně prosící o ušetření lidských životů, které není důvodem k hanbě. Stydět bychom se měli spíš za poválečné „mocné“ češství, které své moci zneužívalo k páchání nelidských zločinů. Češství žalostně dechristianizované a dehumanizované, které nechápe, že pomstu mají lidé přenechat Bohu (1) a už vůbec se jí nesmějí oddávat vůči nevinným včetně malých dětí. Náš národ v pětačtyřicátém nezvítězil, ale prohrál, a to ve smyslu slov papeže Pia XII., který jej marně upozorňoval, že opravdovým vítězstvím je, „jsme-li přemoženi spravedlností, jsme-li přemoženi láskou“. (2)
číst dál