Období: leden 2020

I když se v tomto blogování o roce 1945 i ve svých odborných textech zdánlivě věnuji především novodobým politickým dějinám, ve skutečnosti jsou předmětem mého téměř celoživotního vášnivého zájmu dějiny „dvojí víry“ (1) – židovské a křesťanské. Ty by se s krajním zjednodušením daly rozdělit do tří etap. V první, „starověké“, představovali židé a křesťané dvojí revoluční hnutí, zásadně zpochybňující všechny hodnoty pohanského světa. Ve druhé, „středověké“, se někdejší pohanská Evropa stala křesťanskou, ale možná spíše jen navenek, jak o tom svědčí v neposlední řadě četná pronásledování bezmocného a trpícího (v jistém smyslu paradoxně „křesťanštějšího“) Izraele. Ve třetí, „novověké“, jako by starý pohanský svět přistoupil k odvetě a křesťanstvo i židovstvo začaly válcovat nové ideologie, z teologického pohledu ztotožnitelné se znovuožívajícími modlářskými náboženstvími. Vrcholem této třetí etapy se stala Osvětim, jejíž osvobození z 27. ledna 1945 si dnes připomínáme.  číst dál

Po válce nebylo možné postavit před soud umírajícího prezidenta Háchu, druhorepubliková a protektorátní politická reprezentace však byla z vůle politické reprezentace poválečné souzena ve dvou velkých politických procesech a odsouzena v osobách čtyř premiérů: generála Jana Syrového (v čele vlády stál 22. 9. – 1. 12. 1938), Rudolfa Berana (1. 12. 1938 – 27. 4. 1939), prof. Jaroslava Krejčího (19. 1. 1942 – 19. 1. 1945) a JUDr. Richarda Bienerta (19. 1. – 5. 5. 1945). Generál Alois Eliáš (27. 4. 1939 – 27. 9. 1941) byl naopak za svůj podíl na odboji oceňován, avšak jen z toho důvodu, že okupaci nepřežil a byl v jejím průběhu Němci popraven. Kdyby přežil, byl by po válce souzen také. Srovnáme-li si přitom premiéry z let 1938–1945 se všemi premiéry, kteří následovali v poválečných dějinách našeho státu (od prokomunistického quislinga Fierlingra po postkomunistického populistu Babiše), může každý z nás celkem snadno posoudit, zda pro ně toto srovnání vyznívá negativně.  číst dál

Toto své druhé blogování o událostech ledna 1945 chci věnovat události, která je pro mne ve vztahu k tomuto měsíci už od dětství velmi důležitá. I kdybych v osmdesátých letech neměl žádné jiné informace, k pochopení protikladu mezi lidskostí na straně jedné a nelidskostí sovětského komunismu na straně druhé by mi úplně stačilo samotné zjištění, že zachránce bezpočtu maďarských Židů Raoul Wallenberg navždy „zmizel“ v době příchodu Rudé armády do Budapešti. Když se mi naskytla možnost podívat se do metropole tehdy stále ještě komunistického Maďarska, bylo tam pro mne hlavním bodem programu vyhledání po Wallenbergovi pojmenované ulice. Skutečnost, že tehdejší maďarské reformně komunistické vedení si nenechalo od Sovětů rozmluvit připomínání této osobnosti, pro mne byla předzvěstí rozpadu sovětského bloku. Muži, který sehrál skvělou roli v závěru druhé světové války, nepřímo připadla skvělá role i v závěru existence totalitní ideologie, jejíž nositelé mu připravili strašlivý osud…  číst dál

Dnes – 3. ledna – se v katolickém kalendáři připomíná Nejsvětější Jméno Ježíš. V biblickém vánočním příběhu se uvádí, že narozené Dítě dostane jméno Ježíš (Jehošua = Hospodin je spása), protože „spasí svůj lid od hříchů“. (1) To by jistě mohlo být dobrým shrnutím vánoční zvěsti. Nebýt ovšem toho, že slova jako „spása“ a „hřích“ jsou dnes pro většinu lidí nesrozumitelná… číst dál

Po Novém roce bych se chtěl ve svém blogování věnovat hlavně událostem před pětasedmdesáti lety, tedy v roce 1945. Ten na jedné straně přinesl osvobození Osvětimi a konec nacistické genocidy, na straně druhé však také Hirošimu a hrozbu jaderného Armagedonu, která se nad lidstvem od té doby vznáší. Současně s blahým koncem druhé světové války se také napříč naším kontinentem začala spouštět neblahá železná opona. U nás bohužel došlo tomu, že na místo německého gestapismu nastoupil český. Nacismus končil, ale éra nelidskosti nikoliv. číst dál