Hudba

Hlavní téma tohoto blogu představuje dialog křesťanství a dnešní kultury, odrážející se mj. v celé tvorbě Bona Voxe a U2. V poslední době jsem se zde zabýval Bonovými písněmi z alb Achtung Baby (1991) a Zooropa (1993). Nyní je na řadě album Pop (1997), třetí z desek, na kterých nás „U2 žádají, abychom sami hledali smysl, lásku či víru uprostřed chaosu a mediální masáže moderní doby“. Toto album, přístupnější než Achtung Baby a Zooropa, shrnuje a dovršuje „trilogii o hledání a pochybnostech. Bono hledá smysl v moderním světě tak, že přijímá a následně zavrhuje jeho nástrahy.“ (1)  číst dál

Před dvaceti lety, v březnu 1993, začala skupina U2 v Dublinu nahrávat své osmé studiové album Zooropa. Za hlavní myšlenku desky, vyjádřenou už jejím jedovatým názvem, by se dalo označit varování před podivným směřováním našeho kontinentu a nebezpečím, že Evropané ztratí něco podstatného ze svého lidství… číst dál

Motto: „Prosil jsem svého otce, řka: Otče, změň mé jméno. To, které teď nosím, je pokryté strachem, prasečinkami, zbabělostí a hanbou.“ Leonard Cohen (Lover Lover Lover, 1973) číst dál

Hlas Boba Dylana už v posledních letech není to, co býval. K albu, které – jak by řekl Václav Neckář – „není o lásce, ale spíš o tom, jak oheň dohasíná“, se ovšem nakřáplý hlas starého muže docela dobře hodí. „Na rozdíl od jiného Dylana – Thomase, jehož jméno si přivlastnil – Boba dohasínání světla nenaplňuje vztekem. Vychutnává si je, snaží se mu porozumět /…/ a směřuje domů: ,Slunce zapadá/ myslím, že je čas jít/ cítím chladný vánek/ na místě vzpomínek.’ Ale konec ještě nenastal, není-liž pravda, Bobe? Oblouk tvé tvorby se ještě neuzavřel. Ještě máš v záloze další trumf, ne? … Bobe?“ (1) číst dál

Motto: „Být znamená vědět, že světec a hříšník jsou dvojčata, jejichž otcem je náš Milostivý Král, a že na prvního se díváme jako na Korunního Prince jen proto, že se narodil o chviličku dříve než ten druhý. Znamená to následovat Krásu, i když vás povede na samý okraj srázu. A přesto, že Krása je okřídlena a vy jste bez křídel, následujte ji, i když překročí okraj, protože tam, kde není Krása, není nic.“ (Chalíl Džibrán) číst dál

V minulých dílech tohoto seriálu byla řeč o prvních čtyřech deskách ze série American Recordings, vzešlé ze spolupráce Johnnyho Cashe s Rickem Rubinem, a jako budoucí závěr celého cyklu jsem avizoval představení dvou posledních, posmrtně vydaných alb. Ještě předtím však musí být zmíněno Cashovo setkání se skupinou U2 při nahrávání písně „The Wanderer“ (Poutník). Bez něj by se totiž Cashova následná spolupráce s Rubinem možná vůbec nezrodila a jeho umělecká dráha by místo ke svému vyvrcholení mířila do ztracena… číst dál

Leonard Cohen vzdor svému kněžskému původu nikdy nebyl vzorem oddanosti Božím přikázáním, což je ovšem ve vztahu k rockové hvězdě konstatování spíš banální než překvapivé. Každopádně se mu však nedá upřít, že neexistuje žádná propast mezi jeho životem a jeho tvorbou a že obojí je jako socha vytesaná z jednoho kamene. Pro lidi „duchovní“ i „světské“ může být svět jeho písní, ve kterém od sebe nelze oddělit posvátné a profánní, překvapivý a matoucí, avšak kanadský bard jím od šedesátých let až podnes kráčí s pořád stejnou suverenitou. Stáří jej sice přimělo k častému přemýšlení o smrti, ani toto téma však v jeho tvorbě není žádnou novinkou. Na letos vydaném albu Old Ideas je Cohen stejně jako na (o třiačtyřicet let starší) desce Songs from a Room stále zpěvákem, který si vesele píská  cestou kolem hřbitova, a to ne z nedostatku životní vážnosti, ale prostě proto, že radost a bolest, život a smrt či časnost a věčnost tvoří nedílný celek.  číst dál

V posledních dvou dílech tohoto seriálu jsem se věnoval Cashovým albům „American III: Solitary Man“ z roku 2000 (prostřednictvím spirituálu „Wayfaring Stranger“) a „American IV: The Man Comes Around“ z roku 2002 (prostřednictvím titulní písně). Dříve než v jeho závěrečných dílech přejdu k posmrtně vydaným deskám „American V: A Hundred Highways“ a „American VI: Ain’t No Grave“, představujícím Cashův gospelový odkaz v nejvlastnějším slova smyslu, musím ještě pro úplnost krátce představit první dvě alba série „American Recordings“, bez kterých lze těm dalším jen těžko porozumět. číst dál

Počínaje ostravským koncertem Boba Dylana z 9. června 2008 jsem se nejprve na machalek.bigbloger.lidovky.cz a pak na tomto blogu sdílel o všechny své velké koncertní zážitky. Tímto článkem, věnovaným brněnskému koncertu Toma Jonese z 23. listopadu 2011, toto sdílení patrně ukončím. Jonesův koncert byl totiž posledním, na který jsem si ještě stihl koupit drahý lístek předtím, než mě ožebračila „deregulace“ (= několikanásobné zvýšení) nájemného. Také Jonesovo gospelové album „Praise & Blame“ bude možná jednou z mých posledních radostí, co se týče nových cédéček. číst dál

V americké tradici duchovních písní se gospely prolínají se spirituály a novozákonní obrazy s příběhy židovské Bible. Na jejím počátku stojí spirituály černošských otroků, kteří v nich tak hluboce souzněli s tradicí židovského lidu, popisující jeho utrpení v egyptském otroctví a vyvedení z něj do země zaslíbené. V ústech gospelových zpěváků pak cesta do zaslíbené země splývala a splývá s putováním tímto slzavým údolím do věčného domova na výsostech, do kterého odešel Ukřižovaný, aby v něm svým trpícím bratřím a sestrám připravil místo. (1) Na této cestě je ovšem nutné projít „údolím stínu smrti“. (2) číst dál

Na dnešní den připadá čtyřicáté výročí Koncertu pro Bangladéš, prvního z mnoha velkých charitativních projektů v dějinách populární hudby, který se konal v newyorské Madison Square Garden dne 1. srpna 1971. Bob Dylan se při něm ve svém „Blowin’ in the Wind“ ptal: „Kolik musí mít člověk uší, aby uslyšel lidský pláč?“ A hlavní organizátor koncertu George Harrison jako by mu na tuto otázku v písni „Bangla Desh“ odpovídal: Čtyři. číst dál

K jedinečnostem, kterými se Morava liší od jiných zemí, patří i skutečnost, že má hned dvě hlavní města: Brno a Olomouc. V mých očích je Brno „světskou“ metropolí Moravy a Olomouc metropolí církevní. číst dál

Nadpis tohoto článku, odkazující ke společné cestě životem, jsem si vypůjčil z názvu jednoho z posledních alb Boba Dylana, jehož sedmdesáté narozeniny připadají na dnešní den. Zatímco při jiných příležitostech se zde podrobně zabývám jednotlivými Dylanovými písněmi, dnes bych chtěl stručně připomenout celou tvorbu tohoto umělce – všechna jeho studiová alba s novými písněmi, jejichž počet zatím dosáhl čísla třicet čtyři (!) – a zcela osobně se podělit o to, čím tato tvorba obohacuje můj život. Podělit se o naději, že i když naše životní cesta je doprovázena mnohým trápením a nevyhnutelně směřuje ke smrti, můžeme jí společně kráčet s vědomím, že (slovy jedné z Dylanových písní) „světlo spásy září i na temné obloze“ a „smrt není konec“…  číst dál

Velikonoce jsou svátky, o kterých nejsilněji zaznívá křesťanská odpověď na odvěké lidské otázky ohledně života a smrti, viny a odpuštění. Církev v těchto dnech ještě hlouběji než jindy prožívá mysterium Beránka Božího, který nás svou smrtí a zmrtvýchvstáním vykoupil z hříchu a smrti. Velikonoční poselství naděje je pro mne spojeno i s písněmi skupiny U2, z nichž mnohé jsou opravdovým rockovým evangeliem. Ke svému letošnímu velikonočnímu rozjímání jsem si zvolil píseň „White As Snow“ ze zatím posledního studiového alba U2 „No Line on the Horizon“ z roku 2009. číst dál

Bob Dylan, který za dva měsíce oslaví sedmdesátiny, je bezesporu jednou z nejvýznamnějších postav kulturních dějin posledního půlstoletí. Myslím, že v každém století se zrodí jen několik zcela originálních a mimořádně inspirujících i znepokojujících osobností na pomezí geniality a patologie, kteří (často za cenu excentrického a jiným lidem neznámými pokušeními a trýzněmi naplněného života) na svém poli otevřou lidstvu do té doby neznámé obzory.   číst dál