Před osmdesáti lety

Nezaujatý historik může jen těžko zpochybnit, že po okupaci českých zemí nacistickým Německem a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava z 16. března 1939 si protektorátní instituce (prezident, vláda a Národní souručenství) po celý zbytek devětatřicátého roku ve své těžké situaci počínaly obratně a na poli národně-obranného úsilí vykonaly velký kus práce.   číst dál

Posledním z letošních osmdesátých výročí, na které bych chtěl na blogu upozornit, je vyloučení Sovětského svazu ze Společnosti národů ze 14. prosince 1939. Sovětský svaz jím byl po právu postižen za svou agresi proti Finsku. Když o více než pět let později na místo Společnosti národů nastoupila Organizace spojených národů, došlo bohužel k tomu, že tentýž Sovětský svaz byl jmenován stálým členem Rady bezpečnosti s právem veta, i když žádný pokrok směrem k větší ochotě respektovat mezinárodní právo z jeho strany rozhodně nenastal… číst dál

I když 17. listopad 1939 byl v naší historické paměti poněkud zastíněn událostmi o padesát let pozdějšími, ve skutečnosti šlo o den mnohem tragičtější. K devíti zavražděným studentským vůdcům mohla snadno přibýt i tragédie celé jedné generace českých vysokoškoláků, pro jejíž velkou část mohl život skončit v koncentračních táborech. Před prezidentem Háchou se od tohoto dne otevírala tragická dilemata, v nichž neexistovala jiná než špatná řešení. Jedním z nich byla možnost zůstávat v úřadě i za cenu své stupňující se bezmocnosti, druhým odstoupení i za cenu zpečetění osudu odvlečených vysokoškoláků a mnoha dalších českých vězňů.  číst dál

Před osmdesáti lety vstupoval Protektorát Čechy a Morava do jednoho z nejdramatičtějších období své existence. Protektorátní reprezentace v něm na skryté protinacistické frontě dosáhla určitých úspěchů, vzhledem k naprosté bezohlednosti okupantů vůči českému národu se však současně každý její úspěch hrozil stát Pyrrhovým vítězstvím.  číst dál

V tomto článku jsem se chtěl původně zamýšlet jen nad těžko pochopitelnou skutečností, že Edvard Beneš byl v září 1939 ochoten vydat odbojářům v protektorátě rozkaz k protinacistickému povstání, jehož důsledky pro český národ by nepochybně byly katastrofální. Tato otázka mne však nevyhnutelně dovedla k dalším otázkám týkajícím se této tragické postavy našich dějin. Byla Benešova autorita opravdu tak nezpochybnitelná, že by se Češi, kteří v září 1938 z jeho příkazu kapitulovali, o rok později z příkazu téhož Beneše pro změnu vrhli do zcela beznadějného povstání? Byla nezpochybnitelná byť i jen v rámci československého zahraničního odboje?  číst dál

Dějiny českého odboje jsou heroickou ságou svědčící o nesmírné statečnosti a odvaze jeho účastníků, z nichž mnohé čekalo zatčení, mučení a násilná smrt. Na druhou stranu se však historik nemůže ubránit ani otázce, zda tyto tragické konce nebyly mnohdy zapříčiněny také naivitou organizátorů odboje. Ve vztahu k Politickému ústředí vznikajícímu v létě 1939 šlo o podobu odboje výrazně připomínající dobu první světové války, přičemž jako by bylo přehlédnuto, že poměry pod vládou totalitního nacistického režimu jsou absolutně odlišné od poměrů za starého Rakouska. V čele Politického ústředí stál na počátku druhé světové války tentýž muž, který byl v čele protirakouské Maffie za první světové války, a dámy z pražské společnosti si o vzniku nové Maffie vyprávěly při kafíčku, přičemž znaly i jména všech členů PÚ… (1)  číst dál

Dnes chci krátce připomenout JUDr. Vladimíra Mrazíka, znamenitého představitele české právní kultury a jednu z pozoruhodných osobností českého veřejného života přivedených do politiky prezidentem Emilem Háchou. Před osmdesáti lety, v září 1939, totiž Hácha Mrazíka jmenoval generálním tajemníkem Národního souručenství. Později se tento čestný a statečný muž stal politickým vězněm nejprve nacistického a pak i komunistického režimu.  číst dál

V tomto článku se zaměřím na působení protektorátní politické reprezentace v prvních zářijových dnech roku 1939, tedy v době, kdy se po vypuknutí války její situace výrazně zhoršila. Výsměchem takzvané protektorátní autonomii bylo již časně ráno 1. září zahájené masové zatýkání, které těžce postihlo jak Národní souručenství, tak českou samosprávu. Mezi osobami odvlečenými do koncentračního tábora byla řada starostů velkých i menších měst a bezpočet aktivistů Národního souručenství v čele s generálním tajemníkem Drgáčem a celkem dvanácti členy výboru NS. (1)  číst dál

Ve škole jsme se v době komunismu učili o krutém osudu Poláků po trojím rozdělení jejich země mezi ošklivé feudální vládce sousedních říší v letech 1772, 1793 a 1795. Ti však byli pořád ještě téměř polonofily ve srovnání se Stalinem a Hitlerem, kteří si Polsko rozdělili v zamlčovaném čtvrtém dělení z roku 1939.  číst dál

Na svůj minulý příspěvek o srpnu 1939 věnovaný paktu Molotov – Ribbentrop chci dnes navázat ještě zvláštním článkem o Emanuelu Moravcovi, který bezprostředně po uzavření dohody mezi oběma totalitními říšemi začal v okupovaných českých zemích pronášet své propagandistické promluvy, které pak byly od počátku až do konce války v protektorátním éteru i tištěných médiích permanentně všudypřítomné.  číst dál

K adekvátnímu vylíčení paktu Molotov – Ribbentrop z 23. srpna 1939 nestačí pero historika a bylo by k němu třeba spíš představivosti spisovatele. Ve spojení s ním myslím na vizi George Orwella, podle níž měl být nakonec celý svět rozdělen mezi superstáty a současně celý ovládán stejnou, jen různě nazývanou totalitní ideologií, a také na J. R. R. Tolkiena.  číst dál

V trojici textů tematicky spojených se srpnem před osmdesáti lety bych se chtěl tento měsíc věnovat nejprve protektorátní politické reprezentaci a českému odboji, pak v příštím článku paktu Molotov – Ribbentrop a v návaznosti na něj nakonec ještě osobě českého ideologického publicisty a protektorátního kolaboranta číslo jedna Emanuela Moravce.  číst dál

Červenec roku 1939 byl posledním měsícem, ve vztahu k němuž lze ještě o českých, resp. protektorátních dějinách psát bez spojení s dějinami světovými. Počínaje srpnem, kdy si Sovětský svaz a nacistické Německo rozdělily Evropu, už pak náš okupovaný národ nebyl se svým neštěstím sám a v následujících měsících byly naopak postiženy bezmála všechny evropské národy.  číst dál

Tento můj článek se bude odvíjet od protižidovských zákonů z 21. června 1939 a bude věnován smutnému tématu protektorátního antisemitismu. Shrnu v něm závěry, ke kterým jsem v posledních dvaceti letech dospěl při dalším studiu archivních pramenů a nové odborné literatury. (1) Půjde především o kritické otázky vyvstávající ve vztahu k postojům Čechů a konkrétně protektorátních činitelů vůči židům v nejtragičtějším období jejich dějin.  číst dál

I když už od března 1939 opakovaně zaznívá tvrzení, že si Češi okupaci své země a začlenění do třetí říše nechali bez odporu líbit, není to vůbec pravda. Například ve srovnání se sousedním Rakouskem, kde dokonce ani za války prapor odboje nepozdvihl nikdo jiný než Otto Habsburský, naopak vyniká skutečnost, že úsilí o obnovení Československa naplno probíhalo už v době, kdy možnost budoucí světové války a jejího vyústění v porážku nacistického Německa byla jen v rovině hypotetických nadějí. Květen 1939 je zarámován dvěma významnými kroky na tomto poli: na jeho začátku stojí na Západ odeslaný požadavek obnovení ČSR vzešlý z okruhu protektorátní politické reprezentace, na jeho konci otevření československého pavilonu na Světové výstavě v New Yorku jako významné symbolické gesto rodícího se zahraničního odboje.  číst dál