Období: červen 2018

Dříve než se dnes po Janu Karafiátovi a Karlu Mayovi dostanu k C. S. Lewisovi a později snad svůj seriál uzavřu ještě článkem o J. R. R. Tolkienovi, musím ještě jednou zmínit neradostné téma vyprazdňování duchovního poselství jejich příběhů, které postihlo každého ze „čtyř pohádkářů“. Jednoduchým příměrem by se dalo říci, že pohádka je jako prst ukazující k nebi, zatímco její „upravené“ převyprávění – lhostejno, zda komunistickými ideology, anebo komerčně zaměřenými filmaři – už je jen nesmyslným vyprávěním o prstu, ve kterém žádné nebe neexistuje. číst dál

V závěru svého minulého článku jsem zmínil teologické koncepty „imitatio diabolica“ a „praeparatio evangelica“, které vznikly v období patristiky, ale jsou aktuální také v současné době. I když v dějinách teologie tyto koncepty rozhodně nestojí proti sobě (bylo by samozřejmě nesmyslné označovat vše, co se nachází za hranicemi křesťanství, za ďábelskou nápodobu, anebo naopak vše za evangelní přípravu), lze snad u teologů se sklonem ke stavění křesťanství do protikladu k mimokřesťanským náboženstvím předpokládat větší oblibu pojmu „imitatio diabolica“ a u autorů se sklonem k rozostřování mezináboženských hranic a stírání rozdílů zase spíš tíhnutí ke konceptu „praeparatio evangelica“.  číst dál

Odedávna veliká obliba Karla Maye v českém prostředí je jistě pozoruhodná vzhledem k tomu, že jde o autora německého a výrazně křesťansky orientovaného. Je ovšem také třeba připomenout, že zatímco Mayovo němectví v době komunismu soudruhům nevadilo (spisovatel ostatně pocházel ze Saska, takže se za jeho dědice mohli označovat východní Němci), „kažení mládeže náboženskými předsudky“ v žádném případě nemohli připustit. O své nejmilejší klukovské knize, Vinnetouovi ve vydání z roku 1976, jsem až o čtyřicet let později zjistil, že vyšla „s náležitými textovými úpravami, jak to bylo typické pro bývalé komunistické cenzory, jimž nebyla dost svatá ani dětská duše“. (1) Teprve od roku 2015 je k dispozici reedice normálního českého překladu Vinnetoua (jazykově nepříliš kvalitního, ale každopádně neupraveného), předtím publikovaného v roce 1901.  číst dál

Tento můj článek bude pojatý spíš jako osobní vyznání než jako literární či historické pojednání.  Při jeho psaní držím v ruce 58. vydání (!) Karafiátových Broučků, které vyšlo v roce 1941 a které moje máma, jejíž nedospělou rukou psaný podpis v knize je, zřejmě v dětství dostala jako jednu ze svých prvních knížek.  číst dál

V posledním čísle  Katolického týdeníku vyšel článek „S hobitem na cestě k dobru“ a další texty věnované Tolkienovu Pánu prstenů či Lewisovým Letopisům Narnie. Tedy knihám, v nichž v podstatě nejde o nic jiného než o putování lidské duše, která má v sobě kompas ukazující k dobru a pravdě, ale přesto může na své cestě zabloudit. číst dál

Když už se letošní brněnský divadelní skandál snaží tvářit, že v něm nejde o prvoplánovou provokaci, ale o příspěvek k diskusi na téma "svoboda", zkusím do ní svou dnešní básnčkou také přispět... číst dál

Ve sporu ohledně kritiky „orientalismu“ nestojím na žádné straně barikády a nemám problém přečíst si s otevřenou myslí jednou text Edwarda Saida a jindy zase text Saidem démonizovaného Bernarda Lewise (1916–2018). Nejsem ostatně ani žádný teoretik vědy a problémy řešené v tomto sporu jsou mi poměrně vzdálené. Jako příslušník generace, která v první fázi svých studijních let musela před rokem 1989 konzumovat nechutný guláš vědy a ideologie, však nemohu nevnímat negativně jakékoliv snahy vnucovat vědeckému diskursu nějaký ideologický rámec a místo věcné diskuse nad konkrétními tématy vytýkat pracím jiných autorů „smrtelné hříchy“ typu nemarxistického nebo orientalistického vidění světa.  číst dál