Církevní dějiny

Ve své habilitační práci jsem se kdysi zabýval dobou od poloviny 14. do konce 17. století, v níž západní křesťanství svádělo těžký boj na několika frontách, když se současně muselo potýkat s expanzí islámu, se svým vlastním nastupujícím rozdělením a s odkřesťanšťováním evropského filosofického i politického myšlení. Mé odborné výzbroji historika náboženství, ale nikoliv historika filosofie se ovšem mnohého nedostávalo. V tomto článku proto přivítám možnost opírat se o velmi dobrý přehled diskusí o dějinách filosofie ve spojení se vztahem mezi křesťanstvím a nástupem moderny, jenž podal Jiří Baroš. (1)  číst dál

Tuto malou úvahu o vztahu mezi religionistikou a teologií či religionistikou a pravdou v (nejen) historické perspektivě jsem měl napsanou už před rokem, ale na blog ji ve verzi doplněné o tyto úvodní věty dávám až teď. Předtím jsem jaksi pořád čekal, jak má dráha (pseudo)religionisty skončí. Nakonec skončila zánikem pardubické religionistiky, který pro mne samozřejmě znamená ztrátu obživy, ale zároveň i vposledku tak jako tak nevyhnutelný konec působení v oboru, se kterým jsem se před mnoha lety jen shodou okolností zapletl bez toho, že bych kdy s jeho východisky vnitřně souzněl.  číst dál

V tomto posledním článku svého blogování k třicátému výročí událostí roku 1989 bych chtěl připomenout „hvězdnou hodinu“ spojení katolíků s disentem a sametovou revolucí i vzápětí následující pád zpět, k situaci, v níž církev ve vztahu ke směřování české společnosti nehraje téměř žádnou roli.  číst dál

Dnešek je výročním dnem sv. Terezie z Avily (28. 3. 1515 – 4. 10. 1582), kterou bych rád připomněl článkem o jí věnovaném románu polského spisovatele Jana Dobraczyńského. V žánru historických románů o velkých světcích dějin křesťanství mám jinak načtené spíše knihy Louise de Wohla, ten však psal víc o světcích-mužích a z portrétů světic se mu podařily jen knihy o „akčních“ hrdinkách, jakými byly Kateřina Sienská či Jana z Arku. Vůbec se mu ovšem nedivím, protože známé světice dějin křesťanství většinou žily v klášterech a jejich životní dramata se spíše než ve vnějším světě odehrávaly ve světě vnitřním, takže jsou pro romanopisce obtížně zobrazitelná.  číst dál

400. výročí smrti Košických mučedníků zabitých po marném nucení ke zřeknutí se katolické víry dne 7. září 1619 mne nutí k přemýšlení o tom, jak i přes všechny pokroky ekumenismu zůstává historická paměť katolických a evangelických křesťanů stále rozdělená.  číst dál

Velký český teolog a religionista Karel Skalický vydal v předvečer svých pětaosmdesátin pozoruhodnou publikaci Církev v Evropě, Evropa v církvi (1), rozebírající dějiny církve v kontextu pěti evropských i českých revolucí, spojených s bojem o investituru, s vystoupením reformátorů, s bojem za liberální svobody, s bojem za svobodu od vykořisťování a konečně s bojem za lidská práva v roce 1989. Tuto knihu mohu jen vřele doporučit. Můj dnešní článek z ní však přebírá jen schéma „revolucí“, uchopené zcela odlišným způsobem. Jde v něm navíc jen o letmý námět k diskusi, ne ještě o propracovaný text.  číst dál

Nikdy nepřestanu litovat toho, že druhé kolo prezidentských voleb z roku 2013 nevyneslo na Hrad Karla Schwarzenberga, který k tomu byl kvalifikován už rodinnou tradicí. Kdykoliv kníže Karel řekne „Povím vám historku…“, tak je to něco velice zajímavého a obvykle spojeného s dějinami této země, v níž Schwarzenbergové po staletí hrají vynikající roli. Jeden z nejlepších příběhů z rodové paměti, týkající se kardinála Bedřicha Schwarzenberga (1809–1885), dal knížepán k lepšímu v nedávném rozhovoru pro Reflex:  číst dál

Hlasování v anketě Katolického týdeníku o „Knihu čtenářů“ roku 2018 (1) je pro mne velmi jednoduchou záležitostí, protože v nabídce volitelných titulů z řady téměř výhradně současných autorů vyniká jediné klasické, věky prověřené dílo v podobě nového vydání Dialogu s Boží prozřetelností svaté Kateřiny Sienské.  číst dál

Dnes se budu po 70. výročí komunistického puče, 50. výročí sovětské okupace a 80. výročí Mnichova zabývat poslední ze smutných událostí „roků na osmičku“ 20. století v podobě 100. výročí blasfemického řádění „osvobozeného národa“, kterému o prvním dnu svátečním v nově vzniklém Československu, v neděli 3. listopadu 1918, padla za oběť socha Immaculaty z mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.  číst dál

Ve svém dnešním zamyšlení bych se chtěl zaměřit na dobu vlády posledního českého krále Karla IV. (jako rakouského císaře Karla I.), před sto lety svrženého i s celou monarchií. Z katolického pohledu tehdejší český jásot nad svržením tohoto panovníka vyznívá jako skutečnost značně  ironická, a to přinejmenším od roku 2004, kdy byl císař Karel blahořečen. Dalo by se říci, že ani jednomu ze svých svatých panovníků (knížeti Václavovi a králi Karlovi) nepřipravili Češi zrovna dobrý osud…  číst dál

Proměna zemí Koruny svatováclavské coby součásti habsburské monarchie v země samostatné Československé republiky, jejíž 100. výročí se v těchto dnech oslavuje, je pro mnohé (ne však pro katolíky) věcí absolutně a bezvýhradně pozitivní. Na svém blogu bych se chtěl nad dobou před sto lety zamýšlet z hlediska nejen politického, ale především náboženského. číst dál

Mnichov byl pro českou společnost strašlivou zkouškou, nelze však říci, že by jí nepřinesl vůbec nic pozitivního. Horké hlavy socialistů a liberálů, kteří po roce 1918 nešetřili fanatickými útoky proti katolické víře, v této době každopádně vychladly a zjistily, že skutečným nepřítelem českého národa je někdo úplně jiný než Řím. Starý sociální demokrat Rudolf Bechyně, který v době protikatolického amoku po 28. říjnu v parlamentu pronesl pověstná slova ke knězi Šrámkovi „Ty, černý pope, odtud vyletíš!“ (1), se nyní vyjádřil takto: číst dál

Nejen před rokem 1989, ale i po něm byla v české historiografii běžná představa, že katolická církev, která byla po roce 1918 vykázána do patřičných mezí, se v době pádu první republiky začala zase nehorázně drát o pozice. (1) číst dál

České církevní dějiny, kterým bych se rád věnoval jak dnes ve vztahu k době před padesáti lety, tak i při zářijovém a říjnovém osmičkovém výročí ve vztahu k době před sedmdesáti a před sto lety, stojí stranou zájmu mainstreamové české historiografie. I ve zřejmě nejlepší učebnici českých dějin jsem ve vztahu k jejich náboženskému rozměru ve dvacátém století narazil výhradně na zmínky o Masarykově protikřesťanské religiozitě (1) a naproti tomu ani na sebemenší zmínku, která by se týkala českého křesťanství. A to je přitom pořád ještě ta lepší možnost ve srovnání s alternativou, kterou představuje neúnavné omílání frází o katolickém „klerofašismu“, „svěcení zbraní“ apod. v dílech (post)komunistických historiků. V zemích Koruny svatováclavské (proměněných v země Republiky československé) po dlouhá desetiletí docházelo a stále dochází buď k démonizaci, anebo k marginalizaci katolicismu. číst dál

Povstání českých protestantských stavů, zahájené přesně před 400 lety vyhozením místodržících Slavaty a Martinice z oken Pražského hradu, z nejnovějších dějin tak trochu připomíná válku v Iráku. Tu Američané v roce 2003 nepravdivě zdůvodňovali tím, že Saddám Husajn vyrábí zbraně hromadného ničení, je součástí „osy zla“, podporuje al-Káidu apod., i když skutečné důvody americké invaze do Iráku byly zcela jiné. Také krásné a plamenně proklamované heslo boje za náboženskou svobodu bylo v květnu 1618 jen záminkou, za kterou se skrývaly cíle značně odlišné.  číst dál