Před pětasedmdesáti lety

Nemůže být sporu o tom, že prvním velkým politickým procesem v Československu byl takzvaný proces s protektorátní vládou, zahájený v dubnu 1946. Jeho hodnotící bilanci by bylo na místě podat až v červenci, na který bude připadat výročí vynesení rozsudku. Nyní tedy učiním jen několik obecnějších poznámek ktomutoprocesu a k nezáviděníhodné situaci, v níž se od počátku nalézali obžalovaní. číst dál

Prof. Msgre. ThDr. Karel Skoupý (30. 12. 1886 – 22. 2. 1972), před pětasedmdesáti lety jmenovaný brněnským biskupem, nebývá srovnáván s pražským arcibiskupem Beranem a ani se nemluví o jeho možném blahořečení (snad z důvodu jeho pochybení z počátku padesátých let, o kterém se zmíním za chvíli). I když není sporu o pravdivosti konstatování, že "tak těžký život, jaký měl brněnský biskup Karel Skoupý, možná náleží jedině světci. Zvlášť pokud se mu přes všechny životní překážky podaří zachovat si lidskost a mravnost i v dobách, kdy je mu jmenované spíše na přítěž." (1) číst dál

Motto: „…viděl jsem jak ten sovětčík otáčí rukou kolem krku, jako by jej obtáčel provazem, a ukazuje mi současně druhou rukou na prstech počet tři, tři, tři! Tedy tři rozsudky smrti!“ (Prokop Drtina, ministr spravedlnosti) číst dál

Americký prezident Roosevelt a britský premiér Churchill si za války se svým spojencem a přítelem, sovětským totalitním diktátorem Stalinem, nevěděli rady. Neudělali vůbec nic pro milióny lidí v sovětských koncetračních táborech, jako vejce vejci podobných nacistickým. A na znamení upřímného přátelství nic neučinili ani proti tomu, aby mohl Stalin v těchto i mnoha jiných ostnatým drátem obehnaných lágrech, z nichž největším bylo celé jeho impérium, nově umístit i milióny dalších nešťastníků.  číst dál

V jednom ze svých únorových blogování jsem se už zmínil o rezoluci prozatímního výboru rodící se Světové rady církví (SRC) ohledně přesunů obyvatelstva „urážejících křesťanské svědomí“. Přesně před pětasedmdesáti lety, 2. března 1946, pronesl pak ještě generální tajemník SRC W. A. Visser‘t Hooft rozhlasový projev, v němž byly vítězné národy varovány před uplatňováním pomsty proti svému dřívějšímu nepříteli a upozorněny na požadavek SRC, „aby byl učiněn konec skandálu deportací, prováděných nelidským způsobem“. (1) číst dál

I když parlamentní volby z roku 1946 se konaly až 26. května, musím se jimi zabývat už v blogování o únoru šestačtyřicátého roku. V tomto měsíci bylo vypracováno memorandum oddělení pro vědeckou politiku národně socialistické strany o předvolebních přípravách komunistů na venkově a bývalí agrárníci jednali o tom, ke které z povolených stran se připojit. číst dál

Ve svém minulém blogování o únoru 1946 jsem již zmínil stupňující se drzost komunistů, projevující se mj. i ve vztahu k bezpečnostním složkám a justici a v neposlední řadě i ve vztahu k takzvané retribuci. V té zatím ještě zdaleka nepřicházely na řadu hlavní poválečné politické procesy se členy vlád druhé republiky a protektorátu, bývalí ministři však byli hned po válce orgány komunistického ministerstva vnitra pozatýkáni a na soudní posouzení svých vin či zásluh museli čekat v leckdy velmi kruté vazbě. Jediným, koho nikdo nechtěl nejen věznit, ale ani soudit, byl Ladislav Feierabend, jehož postupné členství ve vládě druhé republiky, v protektorátní vládě a v Benešově exilové vládě už samo o sobě rozbíjelo stereotyp stavějící do protikladu exilové odbojáře a domácí kolaboranty a bylo by tedy Národnímu soudu k projednávání velmi nepohodlné. číst dál

Úloha brněnské Zbrojovky při organizování únorového puče z roku 1948 je dobře známá. Mnohem méně je však známá skutečnost, že už v únoru 1946 došlo v Brně k malé „generálce na únor“. I ne poměr sil byl při ní stejný jako o dva roky později: hrstka bezbranných studentů na straně jedné a početná, dobře organizovaná a strach budící síla na straně druhé… číst dál

V roce 1946 kráčela naše země dál vstříc svému osudu, o kterém bylo rozhodnuto už v roce předcházejícím, i když se pro mnohé stal zjevným teprve až po ukončení krátkého mezidobí poválečné „třetí republiky“ komunistickým převratem. Cesta k němu však byla vydlážděná už dávno. Nekomunistické strany si možná dělaly iluze, že komunistickou cestu k monopolu moci zkomplikují parlamentní volby připravované na květen 1946, ty jí však místo toho jen ještě víc otevřely dveře dokořán. Za svůj triumf v těchto volbách komunisté posléze vděčili „v podstatě obyvatelům pohraničí či Sudet, kde často získali více než 50%“. (1) číst dál

Název tohoto článku je v jistém smyslu nepřesný, protože začátek činnosti Národního soudu ve skutečnosti nespadal až do ledna 1946. První takzvaný Národní soud byl zřízen již za prezidenta Háchy krátce po nacistické okupaci jakožto soud, který měl provést revize majetku veřejně činných osob, kterého nabyly za první republiky. Předsedal mu viceprezident Nejvyššího účetního a kontrolního úřadu a přísedící tvořili dva soudci z Nejvyššího soudu a dva z Nejvyššího správního soudu. K veliké nelibosti okupantů vynášel jen samé osvobozující rozsudky, takže za heydrichiády K. H. Frank nařídil jeho okamžité zrušení. (1) Naprostým protikladem tohoto „háchovského“ tribunálu byl poválečný „benešovský“ Národní soud, který naopak nijak nešetřil drastickými a mnohdy nespravedlivými odsuzujícími rozsudky. číst dál

Druhý řádný sněm Církve československé (CČS) z 8.–10. ledna 1946 patří k nejkurióznějším událostem českých náboženských dějin. Teologové tohoto tehdy nejpočetnějšího nekatolického náboženského společenství v českých zemích na něm vyháněli čerta ďáblem prohlášením, že naše demokratická společnost nesnese, aby mezi námi byla přítomna národnostní menšina zbavená všech práv, a proto musíme české Němce úplně vylikvidovat. Současně ztotožnili etiku evangelia s komunistickou etikou „beztřídní společnosti“. číst dál

Rádi se chlubíme „naší demokratickou tradicí“, ale ve skutečnosti se nám demokracii praktikovat nikdy moc nedařilo. Nasvědčuje tomu mnohé, od zvyku posledních let volit stále nová nesystémová hnutí typu Věcí veřejných, ANO apod. přes problém s politickými stranami v době Občanského fóra až k existenci jediné české Národní strany v době počátků demokracie v Rakousku. Za první republiky také nikdy po žádných volbách nedošlo ke klasickému střídání rolí mezi vládou a opozicí a za třetí republiky byla opozice rovnou zrušena a zakázána. A 16. ledna 1946 se všechny povolené strany tvořící vládu Národní fronty dohodly na tom, že tento systém bude zachován i po květnových parlamentních volbách, do kterých všechny strany půjdou se společným „košickým“ programem. Tím se ovšem z voleb do jisté míry staly pseudovolby. číst dál

Ve svém posledním blogování o událostech roku 1945 bych se dnes chtěl ještě věnovat vánočnímu poselství Pia XII., které nikdy nebylo přeložené do češtiny a pokud se o něm zmiňovala česká média, tak spíše jen v rámci snahy prezentovat s využitím úryvků z papežových slov Pia XII. jako germanofila a nepřítele slovanských národů. Papežovi kritikové nebyli schopni pochopit nebo i jen vnímat jeho důraz na to, že církev „zahrnuje všechny národy stejnou láskou“. Dnes, kdy už vesměs uznáváme, že takzvaný odsun Němců nebyl právě něčím, na co bychom mohli být hrdí, se ovšem na papežovu promluvu můžeme podívat v jiném světle. Jde o projev velmi dobře zdůrazňující věčné duchovní a mravní zákony, podaný navíc poetickou formou. číst dál

Na začátku posledního měsíce tohoto roku uzavírám své blogování o pětasedmdesát let starých událostech roku 1945. Současně se jedná o můj 500. příspěvek na tomto blogu. Budu v něm pokračovat ve svém tématu křesťanství v novodobé české společnosti a po minulém článku této rubriky zaměřeném na první poválečné jednání představitelů československých katolíků se podívám na první poválečný synod největší české protestantské církve. Jeho úvodní část byla zahájena 5. prosince 1945, aby pak 7. prosince bylo další jednání odročeno na leden 1947. číst dál

Nejvýznamnější světovou událost listopadu 1945 představovalo zahájení procesu s hlavními válečnými zločinci nacistického Německa (ovšem s výjimkou těch úplně nejhlavnějších, Hitlera a Himmlera, kteří se pozemskému skládání účtů vyhnuli sebevraždou). číst dál