Období: květen 2019

Na dnešek připadá 135. výročí narození politika, na jehož počest byl před patnácti lety přijat jeden z nejpodivnějších zákonů celé polistopadové éry, podle kterého se „Edvard Beneš zasloužil o stát“. (1) Rád bych v této souvislosti úvodem konstatoval, že v době Benešova narození z 28. května 1884  žili Češi v habsburské monarchii za politických poměrů, které byly ve srovnání s poměry doby Benešova úmrtí z 3. září 1948 víc než idylické. Benešovy zásluhy o rozbití Rakouska a o režim z doby po druhé světové válce lze již z tohoto úhlu pohledu označit za problematické.  číst dál

I když už od března 1939 opakovaně zaznívá tvrzení, že si Češi okupaci své země a začlenění do třetí říše nechali bez odporu líbit, není to vůbec pravda. Například ve srovnání se sousedním Rakouskem, kde dokonce ani za války prapor odboje nepozdvihl nikdo jiný než Otto Habsburský, naopak vyniká skutečnost, že úsilí o obnovení Československa naplno probíhalo už v době, kdy možnost budoucí světové války a jejího vyústění v porážku nacistického Německa byla jen v rovině hypotetických nadějí. Květen 1939 je zarámován dvěma významnými kroky na tomto poli: na jeho začátku stojí na Západ odeslaný požadavek obnovení ČSR vzešlý z okruhu protektorátní politické reprezentace, na jeho konci otevření československého pavilonu na Světové výstavě v New Yorku jako významné symbolické gesto rodícího se zahraničního odboje.  číst dál

Světec, jehož jméno v českém katolickém kalendáriu připadá na dnešní den, 20. květen, je nejvýznamnější postavou českých a možná i středoevropských církevních dějin doby kolem přelomu 18. a 19. století. Byl poutníkem víry, z Rakouska vyhnaným josefinismem, z Polska Napoleonem, po dalším putování ve Vídni postaveným pod policejní dozor a ještě na konci života málem odcházejícím do Ameriky. Jeho životní příběh mi připomíná Komenského putování Evropou 17. století, je však bohužel neporovnatelně méně známý. Proto chci také trochu zaprovokovat hned názvem svého dnešního článku. Slyšel někdy někdo o svatém Janu Dvořákovi? Trochu se obávám, že ani se svatým Klementem Hofbauerem to nebude o mnoho lepší…  číst dál

I když vlastní téma tohoto článku je jiné a málo radostné, před volbami do Evropského parlamentu se mi zdá být vhodné úvodem ocenit skutečnost, že už neexistuje žádná pohraničníky střežená hranice mezi českou a bavorskou stranou Šumavy či mezi moravským a rakouským břehem Dyje. (1) Právě jižní část českých zemí sousedící s Bavorskem a Rakouskem – od Železné Rudy po Mikulov – je mi osobně nejbližší a pojí se s ní mnohem více mých významných vzpomínek a prožitků než s částí severní. I když „mou“ řekou je primárně Svitava a ne Vltava a mou zemí Morava a ne Čechy, nemám silnější vztah k východní moravské části našich zemí než k západní české, ale pomyslná dělící čára pro mne vede spíš mezi jihem a severem. Je to dáno mj. i tím, že právě jižní Morava a jižní Čechy byly vždy více spojeny s duchovním rozměrem lidského života.  číst dál

Před rokem jsem v době jednadevadesátých narozenin emeritního papeže Benedikta XVI. začal blogovat o jeho čtyřech knižních rozhovorech s novinářem Petrem Seewaldem. Nyní, kdy se v době svých dvaadevadesátin Joseph Ratzinger stal – pokolikáté už ve svém životě?! – terčem mediálních útoků pro svůj mnohdy špatně pochopený esej o sexuálním zneužívání v církvi, bych přeskočil druhou knihu uvedené série (Bůh a svět) a věnoval se hned knize třetí, nazvané Světlo světa a pojednávající mj. i o výše zmíněných aférách (jiná témata spojená s prvními léty Benediktova působení v čele katolické církve nechám pro dnešek stranou). Už v ní, a ne tedy až ve svém letošním eseji, Benedikt roku 2010 poukázal na to, že sexuální skandály, k nimž v církvi ve zvýšené míře docházelo od šedesátých let, ale v plné míře vyplavaly na povrch až v době jeho pontifikátu, souvisely v neposlední řadě se submisivním postojem pokoncilního katolicismu k nástupu liberální (či libertariánské) morálky.  číst dál

Jestliže v březnu 1939 představoval ústřední postavu naší historie prezident Hácha, který v tomto měsíci prošel svými nejhoršími životními chvílemi a dilematy, v dubnu 1939 se jí stal premiér Eliáš, jehož nástup do čela protektorátní vlády předznamenal celé dějiny následujících třiceti měsíců, v nichž si protektorátní orgány především díky Eliášovi vedly patrně lépe než orgány kterékoliv jiné nacisty okupované země. Háchovi je ovšem nutné přičíst k dobru zásluhu, že ministerským předsedou protektorátu jmenoval právě vynikajícího československého generála, vlastence a odbojáře. Zdánlivě bylo něco takového po nacistické okupaci věcí zcela nemožnou. Háchův velký politický čin z doby těsně pookupační – vytvoření Národního souručenství – však umožnil nejen odražení nástupu českých fašistů, ale i vytvoření vlády podle prezidentových představ. číst dál