Období: červenec 2020

Je jistě horší, když rodič musí žít ve světě, ve kterém už není jeho zemřelé dítě (o tom je píseň Oborohu „Kdesi“ s veršem z názvu tohoto článku), než když je to obráceně. Na druhou stranu ovšem svět (či byt) úplně prázdný, v kterém se od smrti rodičů osaměle plácám pořád čím dál hůř, je také světem, ve kterém člověk „neví kudy kam“ (další citát z uvedené písně). Osobní spojení s touto písní musím prožívat už i proto, že dívka, jíž je věnována, zemřela na tutéž nemoc jako má máma. číst dál

Tento měsíc jako by se smrtí Milouše Jakeše (12. 8. 1922 – 9. 7. 2020) uzavřela celá jedna historická epocha. Lze nicméně jen s obtížemi doufat, že s ní skončilo „očkování proti víře“ prováděné ideologiemi, v jejichž vidění světa není pro duchovní či existenciální rozměr žádné místo; k takovýmto ideologiím totiž zdaleka nepatří jen marxismus-leninismus. Proto může být stále aktuální věnovat pozornost způsobu, jakým se předlistopadoví komunisté míjeli s křesťanstvím (nikoliv ovšem s religiozitou, o čemž svědčí mj. i skutečnost, že proti křesťanství bojovali jako proti něčemu, co vnímali jako „konkurenční náboženství“). číst dál

V minulých letech jsem se v rubrice Biblických meditací věnoval především blogování o evangeliu svatého Jana. Nyní bych chtěl, nakolik mi to bude možné, přejít ke mně nejdražšímu ze synoptiků, svatému Lukášovi. Jeho evangelium považuji za nejúžasnější knihu, jaká kdy byla napsána. (1) Jestliže už slovo „evangelium“ jako takové označuje radostnou zvěst o Boží lásce, pak právě Lukášovi se tuto zvěst podařilo podat nejpřesvědčivějším způsobem. Je skvěla vyjádřena ve všech jeho jedinečných látkách, jako je například podobenství o milosrdném Samaritánovi, vyprávění o marnotratném synovi a milujícím otci, scéna ukřižování s Kristovým přijetím lotra po pravici či příběh o zklamaných učednícich, k nimž se na cestě do Emauz připojil sám Zmrtvýchvstalý, aby jejich skleslá srdce znovu pozvedl a zahřál svou láskou.  číst dál

Byla to jen kapka lidskosti v moři barbarství, ale zároveň i čin, díky kterému dnes na poválečnou dobu nemusíme vzpomínat jen se studem: v době, kdy Němci v českých zemích prožívali peklo a především německé děti v českých lágrech houfně umíraly, se 26. července 1945 v nemocnici na zámku v Lojovicích objevilo prvních třicet dětí, Přemyslem Pittrem zachráněných ze sběrného tábora v Raisově škole v Praze na Vinohradech. číst dál

Své blogování týkající se Japonska bych chtěl letos v létě uzavřít jednak posledním dílem seriálu o japonských (mezi)náboženských dějinách, jednak připomínkou 75. výročí porážky Japonska ve druhé světové válce a konkrétně shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Obojí spolu souvisí, protože Nagasaki je místem nejvíce spojeným s „křesťanským stoletím“ japonských dějin a v Hirošimě zase v době atomové tragédie působili evropští jezuité v čele s Hugo Lassallem, jednou z nejvýznamnějších osobností dějin mezináboženského dialogu.  číst dál

Postupimská dohoda byla sice podepsána až 2. srpna, ale o problému vyhnání Němců z Československa (jakož i z Polska a Maďarska) se v Postupimi jednalo 21., 22. a 25. července 1945. Tento měsíc zpečetil osud českých Němců. Nedošlo k tomu ovšem tak, jak po dlouhá desetiletí tvrdila a tvrdí propaganda našich komunistů a nacionalistů, která "odsun Němců" označuje za rozhodnutí velmocí přijaté v Postupimi. Ve skutečnosti tzv. odsun probíhal neorganizovaně už před Postupimskou konferencí, kdy "Němci byli doslova vyháněni. Teprve později byly zavedeny 'humánnější' formy zacházení, Němci si směli vzít s sebou 25-30, pak 'dokonce' i 50 kilogramů nejnutnějšího osobního majetku." (1) číst dál