Období: březen 2020

Prožíváme prapodivnou, ne-li apokalyptickou dobu. Církev jako by v ní ztrácela možnost plnit své poslání shromažďovat společenství věřících a zpřítomňovat mu Krista ve svátostech. A přece je jisté, že i kdyby epidemie nebo jakékoliv jiné myslitelné či nemyslitelné pohromy zdecimovaly lidstvo, „církev žije a bude žít, pokud bude trvat svět“, byť třeba i úplně jiným způsobem než doposud. Takto by se dalo shrnout poselství románu Jana Dobraczyńského „Přelévat moře“, ve kterém se velký polský spisovatel zamýšlel nad budoucností církve po možné katastrofě globálních rozměrů v době, kdy byla ještě oproti dnešku mnohem obtížněji představitelná. Papež Petr II., sám odsouzený k brzké smrti, se v něm zprvu pokouší alespoň načrtnout vizi reformované církve budoucího světa, ale posléze zjišťuje, že budoucnost se už vymyká jeho představám a že ji lze jen svěřit Božímu milosrdenství…  číst dál

Tímto rozjímáním nad evangelní perikopou, která (by) se četla v kostelích o včerejší páté neděli postní, pravděpodobně uzavřu své několikaleté blogování o Janově evangeliu, abych pak v budoucnu (budu-li mít ještě možnost v blogování pokračovat) přešel k evangeliu Lukášovu. Tato dvě evangelia jsou vzájemně provázaná mj. právě ve vztahu k janovskému vyprávění o Martě, Marii a jejich zemřelém a vzkříšeném bratru Lazarovi: Marta a Marie se objevují i v lukášovské perikopě o Ježíšově návštěvě v jejich domě (Lk 10,38–42) a Lazar v lukášovském podobenství o bohatci, který se v pekle dožaduje toho, aby byl Lazar vzkříšen z mrtvých a poslán varovat jeho bratry (Lk 16,19–31).  číst dál

Z mnoha silných básnických obrazů obsažených v textech Boba Dylana pro mne teď vystoupil do popředí obraz "vlaku plného bláznů, který uvízl v magnetickém poli". Od tohoto motivu z písně "Señor" se odvinula má dnešní básnička, jejíž apokalyptický název a skoro celou poslední sloku jsem si také vypůjčil z této Dylanovy skladby. číst dál

V okolí prezidenta Beneše v londýnském exilu vidím jen jediného politika, který byl prezidentovi zjevně oddán, a přitom byl současně oddán i demokracii: Ladislava Feierabenda. V tomto kofliktu dvou loajalit se Feierabend řídil známou zásadou „amicus Plato, sed magis amica veritas“, která jej donutila podat demisi a distancovat se od dalšího směřování exilové vlády, i když to Benešovi samozřejmě bylo nemilé.  číst dál

Vymknuta z kloubů doba šílí a mnozí jsme teď zmatenými muži a ženami – možná tak trochu podobně jako zmatená Samaritánka z evangelia, které by se včera bylo bývalo četlo v kostelích, kdyby nebyly zakázané bohoslužby. Právě v dnešní chaotické době bychom se přitom potřebovali setkávat s Pánem snad ještě víc než jindy. Pravda, k tomuto setkávání může docházet i mnoha jinými způsoby než při bohoslužbách. Samaritánka se s Ním zcela nečekaně setkala při čerpání vody ze studny…  číst dál

Poslední dobou se na televizní obrazovce i v tištěných médiích opakovaně objevuje hrabě František Kinský, průvodce dokumentárním cyklem o šlechtických rodech. K těm, které v našich dějinách sehrály nejvýznamnější úlohu, patří právě rod Kinských. Podobně jako např. Schwarzenbergové ovšem i Kinští mají tu smůlu, že doba jejich velké historické role je spojena především s obdobími, která novodobá ideologicky poznamenaná historiografie buď z českých dějin úplně vymazávala jako „temno“, anebo ve vztahu k nim ignorovala či zkreslovala roli šlechty. 18. století, v němž byli Kinští na vrcholu svého vlivu, je ostatně dodnes „nejméně probádaným obdobím českých dějin. Neexistuje například jediná edice šlechtické korespondence z této doby, zatímco pro 16. století je jich celá řada. O mnoho lepší není ani stav bádání o dějinách šlechty v 19. a v první polovině 20. století.“ (1) I když by se zdálo být logické věnovat zvýšenou historiografickou pozornost právě rodům, které v Čechách a na Moravě hrají významnou roli dodnes, ve skutečnosti se většímu zájmu těší spíš rody vymřelé už někdy ve středověku…  číst dál