Období: rok 2017

Známý bonmot říká, že chceme-li pobavit Boha, máme Jej seznámit se svými plány do budoucna; apoštol Jakub vážně konstatuje, že nevíme ani, co bude zítra, protože náš život není nic než pára, která se na chvíli ukáže a pak mizí, takže můžeme nanejvýš říci: „Dá-li Pán a budeme živí, uděláme to či ono.“ (Jk 4,14–15) Ani tento můj článek není ničím víc než projevem přání, o co bych se, dá-li Pán, v roce 2018 ve chvílích oddechu rád sdílel s případnými čtenáři tohoto blogu.  číst dál

V tomto článku se budu zamýšlet nad dějinami Francie doby Ludvíka XIV. Půjde o neradostné přemítání, při kterém mé myšlenky občas zaletí až k hrůznému období Velké francouzské revoluce. Dějiny jsou někdy až bizarně nespravedlivé: Místo Ludvíka XIV. v nich byl gilotinou potrestán Ludvík XVI., který umožnil obnovení náboženské tolerance, nebyl hrozbou ani pro životy svých poddaných, ani pro svobodu zemí v sousedství Francie a Bastila za něj zela prázdnotou. Revolucionáři, kteří by se k ní za drsné vlády Ludvíka XIV. neodvážili ani přiblížit, ji za Ludvíka XVI. s jalovým hrdinstvím zcela zbytečně dobývali… číst dál

Na dnešek připadá 375. výročí smrti muže, laické veřejnosti asi nejznámějšího z prvního dílu Dumasových Mušketýrů. Armand-Jean du Plessis kardinál de Richelieu (9. 5. 1585 ‒ 4. 12. 1642) byl jistě velkou postavou francouzských dějin, sotva však kladnou historickou postavou z hlediska náboženského či mravního.  číst dál

Na dnešek připadá výročí volby Emila Háchy prezidentem republiky z roku 1938. Listopad je současně i měsícem, v němž si připomínáme výročí úmrtí Jana Amose Komenského z roku 1670. Tyto dvě osobnosti se zdají být vzájemně spojeny pouze v mé mysli (zatímco léta 2014 a 2015 jsem badatelsky trávil především nad Komenským, loni a letos se jako historik věnuji Háchovi). Ve skutečnosti však měli Hácha a Komenský společné přinejmenším to, že byli oba křesťany toužícími po „ráji srdce“ a „hlubině bezpečnosti“ v tragických dobách (pomnichovské a pobělohorské), jejichž protagonisty se stali.   číst dál

Difficile est satiram non scribere. Česká politika pružně reaguje na volání po nových, nezdiskreditovaných politicích, a tak po Václavu Klausovi vygenerovala jako nového prezidenta od skandálů jeho premiérství dovolenou na Vysočině „očištěného“ Miloše Zemana. Nyní to podobným způsobem s cestou na Hrad zkouší Mirek Topolánek.  A sociální demokracie po nezdaru v letošních volbách hledá novou tvář, přičemž se „spekuluje o návratu Jiřího Paroubka, který by samozřejmě mohl tou tváří být“. (1)  číst dál

V rubrice věnované soudobým dějinám na blogu postupně představuji vybrané osobnosti zasahující do českých dějin let 1939‒1945, a to jak „pražské“ (Emil Hácha, Adolf Hrubý, Josef Kliment), tak i „londýnské“ (Jan Masaryk, Prokop Drtina). Dnes v ní přichází na řadu Jaroslav Eminger, generální inspektor protektorátního vládního vojska, ztělesňujícího skutečnost, že protektorátní instituce nelze ztotožňovat se službou okupantům. Tu dobře vyjadřuje i populární anekdota z doby, kdy se postup německých vojsk na východní frontě zastavil před Moskvou. Bezradný Hitler se prý tehdy ptal Hermanna Göringa, jak by bylo možné do ruské metropole dojít, a dostal radu: „Vyžádej si na Háchovi několik praporů vládního vojska. Ty budou v Moskvě zaručeně za tři dny!“ (1)  číst dál

Své příspěvky na blogu vyvěšuji nejraději v pátek, v den, jenž pro mne odkazuje k mystériu kříže a k tajemnému střetu mezi dobrem a zlem v lidských životech a v dějinách lidstva.  Činím tak i tento týden, na který připadá sté výročí bolševické revoluce, jež zahájila novou dějinnou éru křižování miliónů nevinných. I u nás komunismus zničil životy bezpočtu lidí včetně životů největších českých umělců. Jedním z nich byl básník Jan Zahradníček, který však ještě předtím, než nastoupil svou křížovou cestu komunistickými kriminály, stihl napsat nesmrtelné dílo, patřící k nejhlubším literárním vyobrazením doby komunismu.  číst dál

Pod názvem „Až nás Ježíš vezme za ruku“ byla publikována nedávno pronesená promluva papeže Františka, kterou jsem se nechal inspirovat k tomuto svému „dušičkovému“ příspěvku do rubriky Biblických meditací.  číst dál

„Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás, tvoříme jedno tělo, slyšíme Kristův hlas…“ S mou oblíbenou písní (1) na rtech si dnes, 31. října 2017, připomínám 500. výročí vystoupení Martina Luthera. Jako historik církevních dějin se trápím všemi těmi strašlivými věcmi, které si katolíci a protestanti od Lutherova vystoupení po celá staletí vzájemně prováděli. Jako křesťan dnešní doby jsem však především vděčný za to, že v éře ekumenismu jsme si už vědomi toho nejpodstatnějšího, co nás spojuje – jednoho Pána, jedné víry, jednoho křtu. číst dál

V den stého výročí narození Pavla Tigrida (27. 10. 1917 – 31. 8. 2003) by se možná hodilo připomínat spíše zásluhy této osobnosti v boji proti nacismu a komunismu, článků na toto téma však je a bude jistě dost jinde. (1) Na svém blogu připomenu tři méně známé, leč pro mne důležité aspekty života tohoto muže: jeho první lásku s Hedou Blochovou (jednou z nejpozoruhodnějších ženských postav našich novodobých dějin), jeho pohled  na osobnost prezidenta Háchy a na české dějiny období 1938–1945 a na závěr se smutkem i jeho nikoliv přirozenou smrt.  číst dál

Rubrika, kterou na svém blogu věnuji novodobé teologii, by mohla mít jako své motto slova Svatopluka Karáska, který už jako student teologie litoval toho, že „teologické sýpky jsou přeplněny“, ale „lidé o tom nic nevědí“, a chtěl být „popularizátor, který překlene nezdravou propast mezi vědou a lidem“, a „kočí“, který bude úrodu z teologických sýpek rozvážet „mezi lidi, kteří hladovějí“. O dnešních pětasedmdesátých narozeninách tohoto evangelického faráře, undergroundového písničkáře a rytíře české kultury bych mu chtěl vzdát hold za to, jak právě jeho písňová tvorba dokázala „nádherné myšlenky Bultmanna, Bonhoeffera, Bartha“ a spol. přetlumočit necírkevnímu publiku. (1)  číst dál

Rozlišení aristokratického a demokratického živlu přebírám od Emila Háchy, jednoho z největších českých anglofilů všech dob, který ovšem na anglickém společenském uspořádání obdivoval jen jeho složku demokratickou. Sám jsem byl vždy fascinován i tou aristokratickou (každopádně v tom smyslu, že bych si přál za hlavu státu raději aristokratickou anglickou královnu než plebejského českého prezidenta). Faktem ale je, že snobské dělení na gentlemany a lidi z „nižších tříd“ mne na tradiční anglické společnosti irituje, byť je znám jen z krásné literatury. Je jím poznamenána celá britská literatura, která obyčejné lidi vždy tematizovala spíš jen jako zábavné či okrajově vnímané sluhy gentlemanů než jako reálné autonomní hrdiny. K tomu, aby se v ní objevila hlubší etická reflexe postavy sluhy, musel přijít až letošní (!) nositel Nobelovy ceny za literaturu Kazuo Ishiguro, Brit japonského původu. (1) číst dál

Rád bych se dnes ještě jednou vrátil k Leonardu Cohenovi, z jehož tvorby jsem nedávno připomněl některé texty výslovně odkazující k Ježíši. Kristus je pro mne přítomen i v některých zdánlivě nenáboženských skladbách tohoto umělce. Jednou z nich je píseň „That Don’t Make It Junk“ (To z něj nedělá veteš), mluvící o nezničitelné hodnotě každé lidské duše. Té si podle jejího textu (který zde zcela „po svém“ parafrázuji) může být vědom i opilec, jenž v životě selhal. číst dál

Svým dnešním příspěvkem bych chtěl vzdát hold dvěma osobnostem. Především Antonínu Dvořákovi, který byl největší postavou českou hudby devatenáctého století a současně i umělcem, o kterém platí, že „zaznívá-li odněkud z české kultury té doby opravdu hluboká zbožnost, pak jsou to nejspíš některá díla Dvořákova“.  A který přesně před 125 lety „vstoupil 27. září 1892 na půdu New Yorku a byl královsky uvítán“.  číst dál

Při katolických bohoslužbách se dnes (v úterý 25. týdne v mezidobí, 26. září 2017) čte úryvek z šesté kapitoly knihy Ezdráš, popisují radost a vděčnost, s nimiž Židé po vysvobození z babylonského zajetí slavili obnovení jeruzalémského Chrámu. Katolický týdeník vybízí k zamyšlení se nad tímto textem slovy: „Nabytou svobodu vyjadřují izraelité stavbou chrámu. Ten přetrvá pět století. Okolní národy je v tom podporují. Izraelité tak před nimi svědčí o jediném, pravém Bohu! Čím jsme my naplnili svobodu?“ (1)  číst dál