„Učedníci v Emauzích se uzavřeli ve zklamání (srv. Lk 24,13–24). V jádru měli strach z radosti (srv. Lk 24,41). A historie se opakuje. V těchto našich nocích, v nocích strachu, v nocích pokušení a zkoušek, v nocích, ve kterých se přemožené otroctví domáhá návratu, Pán pokračuje v bdění tak, jako bděl onu noc v Egyptě, a sladkými otcovskými slovy nám říká: ,Proč jste tak rozrušeni a proč vám v srdci vyvstávají pochybnosti? Podívejte se mi na ruce a na nohy, vždyť jsem to já! Sáhněte si na mne’ (Lk 24,39) nebo někdy trochu důrazněji: ,Ach, nechápavá srdce zdráhající se uvěřit všemu, co ohlásili proroci! Což neměl Kristus snášet všechno to utrpení, aby vešel do své slávy?’ (Lk 24, 25–26). Vzkříšený Pán je stále živý a blízko nám.“ (Jorge Mario Bergoglio)
Přestože dávno věděli,
že Golgota je neodvratná,
přece jen pořád čekali,
že nakonec vše dobře dopadne
dík nějakému zázraku,
po kterém budou moci velebit Boha
za Jeho podivuhodné činy
Namísto toho nastal hořký konec
a oni s hlubokou ranou v srdci
zabraní do své bolesti
odešli do Emaus
A pak to přišlo
Neznámý
se jim na konci té hořké cesty
nechal poznat
a jejich rozbitá srdce
najednou hořela
zázrakem Boží přítomnosti
Tak často všichni Jemu samotnému
říkáme to naše:
"A my jsme si mysleli, že..."
Takto mu vysvětlujeme svá zklamání,
takto Ho nevidíme
A přece právě toto bývá chvíle,
kdy On přichází a říká:
"Jak jste nechápaví..."
Neznámý
jde naší cestou stále s námi,
aby nám nejpozději v jejím cíli ukázal,
že všechna naše zranění
jsou součástí ran
na Jeho probodených rukou,
které i my můžeme poznávat
ve chvílích, kdy nám s láskou
lámou chléb radosti
Tak jako při mši se v kalichu
neoddělitelně mísí voda s vínem,
i v našich životech
je neoddělitelně promísena
radost s bolestí.
Bolest, jež pomine,
je však jen cestou k radosti,
která přetrvá...
2024 ©