Tuto básničku jsem napsal k 100. výročí smrti Charlese Péguyho. Tento francouzský básník mne zaujal svým životním příběhem, který se v mé mysli pojí s obrazem "Maria rozvazující uzly" z poutního kostela v Augsburgu. Péguy v době po své konverzi ke Kristu prožíval odcizení ve vlastní "nevěřící" rodině a rozpolcenost mezi nešťastným manželstvím s rozhodnou ateistkou a vztahem s jinou, věřící ženou, kterou miloval a která mu rozuměla. Dal přednost věrnosti před "štěstím", v trýznivé situaci se však zhroutil a upadl do pokušení spáchat sebevraždu, kterému podle vlastních slov odolal jen v síle modlitby k Panně Marii. Krátce předtím, než 5. září 1914 padl v první světové válce, se mu přece jen podařilo prolomit zdánlivě bezvýchodný vztah s manželkou. V průběhu více než deseti let po Péguyho smrti jeho žena i všechny děti dospěly k přijetí Krista...
Motto: "Patřím k těm katolíkům, kteří by darovali celého svatého Tomáše za Stabat mater, Salve regina, Magnificat a Ave Maria." (Charles Péguy)
"Královno míru,
zachraň mou víru!"
Tak prosí člověk, když už zle je
tu prostou dívku z Galileje.
Když ona přijde na pomoc,
tak temný osud ztrácí moc.
A dívčí matka k chvále Syna
rozplétá uzly, které spletla vina.
Osudy smutných lidiček
zmotané vinou sudiček
rozplétá v přímé cesty spásy
ta dívka nadpozemské krásy.
2024 ©