1. Samuelova a náboženskost vs. víra

Tento můj příspěvek se zrodil v neděli 2. března 2014, kterou Radiožurnál ve svém vysílání „zasvětil“ tématu věštců, u nichž dnes mnozí Češi řeší své životní problémy a utrácejí ohromné peníze. S naším národem to jde v jeho novodobých dějinách nábožensky z kopce. Podobně jako s biblickým králem Saulem, který podle První knihy Samuelovy začínal jako pomazaný Hospodinův a končil jako ubožák, hledající záchranu u věštkyně vyvolávající duchy zemřelých…

1. Samuelova (1S) připadla v rozpisu biblických čtení na léta 2013–2015  právě na přelom letošního února a března. V posledních dnech tedy přemítám nad fascinujícími příběhy jejích hlavních hrdinů, poslední postavy doby soudců Samuela a prvních dvou panovníků doby královské Saula a Davida.

Tyto příběhy jsou důležité i z hlediska novozákonního. Hned v prvních dvou kapitolách 1S se setkáváme s archetypální zkušeností Samuelovy matky, původně neplodné Chany, která po početí syna Samuela velebí Hospodina chvalozpěvem, s nímž mohou souznít všichni pokorní a ponížení, které On povyšuje (a děsit se jej pyšní a povýšení, které Bůh podle něj ponižuje). Chanina modlitba je podkladem Mariina Magnificat z příběhu narození Ježíše, jímž se podle evangelisty Lukáše naplňují starozákonní obrazy a zaslíbení.

Ve třetí kapitole 1S je už Samuel mládenečkem, který pod dohledem starého kněze Élího vykonává službu v Hospodinově chrámu v Sílu a zažívá oslovení samotným Pánem. I tento příběh mi připomíná situaci naší dnešní společnosti, sestávající vesměs z duchovních začátečníků, kteří mezi spoustou nejrůznějších hlasů neumějí rozeznat hlas pravého Boha. K rozlišování duchů potřebujeme pomoc někoho zkušeného a poctivého. Samuel takovéhoto autentického duchovního vůdce nalezl právě ve starém Élím, který je naprostým protikladem podvodnických guruů a šarlatánských prospěchářů.

Élí nejenže Samuelovi pomohl rozpoznat, kdy k němu promlouvá Hospodin, ale také Jeho slovo  ve své poctivosti sám přijal, jakkoliv  bylo pro něj kruté. Když mu Samuel zdráhavě prozradil, že podle Božího výroku dolehne na Élího dům zkáza pro hříchy jeho synů (1), stařec „po velmi nepříznivých zprávách ohledně své budoucnosti dokázal zatnout zuby a říct: ,On je Hospodin. Ať učiní, co je dobré v jeho očích.’“ (2)

Čtvrtá kapitola 1S pak popisuje naplnění toho, co Hospodin skrze Samuela oznámil. „I stalo se, že Filištínští sešikovali se a vpadli do země. Izrael vytáhl proti nim, ale byl poražen. I řekli starší izraelští: ,Vezměte k sobě truhlu smlouvy Hospodinovy, aby vysvobodila nás z rukou nepřátel našich!’ Poslali tedy lid do Sílo. Když pak přinesena byla truhla smlouvy, zkřikl všecken Izrael s velikým plesáním. Ale Filištínští porazili Izraele ve veliké bitvě. Také truhla Boží byla vzata a dva synové Eli zabiti. Eli seděl na stolici při cestě a hleděl v dáli. Běže pak jeden z bitvy, přišel do Sílo, maje roucho roztržené a hlavu prstí posypanou. Muž ten přiběhl k Eli a řekl: ,Porážka veliká stala se v lidu, oba synové tvoji zabiti a truhla Boží jest vzata.’ Když to starý Eli slyšel, spadl ze stolice a zlomiv šíji, umřel.“ (3)

Víra v magickou moc schrány smlouvy tedy Izraelitům nepomohla. Pelištejci ovšem po zmocnění se truhly úmluvy na magické manipulace s ní doplatili. Poté, co ji umístili do chrámu své modly Dágona v Ašdódu, aby tak svému božstvu zajistili vítězství nad Hospodinem, „vypodobení Dágona před ní spadlo a rozbilo se. Ašdódští, postiženi hemeroidy, poslali archu do Gatu, jehož občané, napadení podobně, ji poslali dál do Ekrónu. Pelištejští kněží radili vrátit ji Izraelitům v novém voze s patřičnými obětními dary a předměty. Podle této rady se také stalo. Archa byla dvacet let uložena v domě Abínádaba v Kirjat-jearímu a David ji přenesl do Jeruzaléma, když z něho učinil hlavní město.“ (4)

Po událostech spojených s putováním schrány smlouvy, vylíčených v páté a šesté kapitole 1S, se v sedmé kapitole přenášíme do pozdější doby, v níž „celý izraelský dům zatoužil po Hospodinu“ (1S 7:2), odstranil ze svého středu pohanské modly a sloužil jenom Jemu. Bůh na projev víry ze strany svého lidu odpověděl. Izrael s Boží pomocí pod Samuelovým vedením zvítězil nad Pelištejci a osvobodil jimi okupovaná města.

Věrnost izraelského lidu jeho jedinému Pánu a Králi však neměla dlouhého trvání. V osmé kapitole 1S se náhle ocitáme ve zcela jiné situaci. Samuel už je starý a jeho synové, kteří po něm přebírají soudcovský úřad, jej v protikladu k svému otci vykonávají ve zcela „světském“ duchu: propadají lakotě, berou úplatky a převracejí právo… Izraelité se začínají domáhat toho, aby jim Samuel místo nich ustanovil krále – ne k odstranění zlořádů, ale proto, aby byli „jako všechny ostatní národy“ (1S 8:20). Ostatní národy ovšem tehdy byly pohanské. Přes všechna Samuelova varování před zavedením království Bible neodmítá tuto instituci jako takovou, ale spíš rozlišuje mezi dvěma jejími podobami – králem jako „zbožštěnou“ pohanskou postavou, event. postavou ve vztahu k Hospodinu bezbožnou a králem jako pokorným služebníkem, odkazujícím k jedinému pravému Králi. Tím se v Bibli nakonec stává David, zatímco první král Saul si vede dobře jen zpočátku a posléze upadá do selhání, plně potvrzujících Samuelova varování.

V deváté až dvanácté kapitole 1S se každopádně líčí první královské (mesiášské) pomazání, Samuelem udělené Saulovi z rodu Benjaminovců (5), první Saulovy úspěšné boje proti protivníkům Izraele a přechod od instituce soudců ke království, odevírající z hlediska dějin spásy možnosti pozitivní i negativní.

Saulův příběh brzy začíná připomínat klasickou tragédii. Na počátku tragédie „je téměř vždy velké poslání. To král Saul bezpochyby má; je jím boj proti vnějším nepřátelům Izraele. Svědčí o tom jednoznačně i slova Písma: ,Když se Saul chopil kralování nad Izraelem, bojoval proti všem svým okolním nepřátelům, proti Moábovi, Amónovcům a Edómu, proti králům Sóby a proti Pelištejcům.’ …,Po všechny dny Saulovy se vedl tuhý boj proti Pelištejcům. Když Saul spatřil nějakého bohatýra a statečného muže, přibral ho k sobě.’ V této době k tomu měl Saul i potřebnou odvahu: ,Statečnost však prokázal, když pobil Amáleka a vysvobodil Izraele z rukou těch, kteří ho plenili.’  Té však později, když se dostal na scestí, jak uvidíme, pozbyl.“ (6)

Saulovo dostání se na scestí se stává zřetelným už ve třinácté kapitole 1S, popisující zkoušku Saulovy důvěry a poslušnosti vůči Hospodinu. Ve chvíli, kdy Pelištejci znovu ohrožují Izraele, Saul svolává svůj lid do Gilgálu. Král zde má vyčkat na příchod proroka Samuela, na kterém bylo, aby vykonal zápalnou oběť. Samuel dlouho nepřichází, lid propadá nervozitě – a Saul podstupuje svou zkoušku, ve které neobstojí:

„Musíme přiznat, že to byla zkouška mimořádně těžká a náročná, ale odpovídala zodpovědnosti, kterou Saul jako první izraelský král měl v budoucnu nést. Jednalo se o to, zda tak učiní ve spolupráci s Hospodinem, nebo jako osamocený bojovník, který se bude rozhodovat podle nálad, subjektivních pocitů a hodnocení, jež postrádají potřebná data, kterými disponuje Boží prozřetelnost. Saul se po určité době váhání rozhodl pro druhou, méně šťastnou možnost…“ (7) Obětoval zápalnou oběť sám, jakkoliv tušil, že při tom nenaplňuje Boží, ale jedině svou vlastní vůli a představu. Sotva tuto pošetilou oběť dokončil, přišel Samuel, aby mu zvěstoval, že nedbáním Božích příkazů  zavinil zkázu svého kralování. Hospodin si teď vyvolí „muže podle svého srdce“, kterého v budoucnu dosadí na Saulovo místo.

Čtrnáctá a patnáctá kapitola 1S pak líčí další Saulovy boje, ve kterých sice král projevuje statečnost i zbožnost, ale to vše je marné, protože jde právě o zbožnost řídící se vlastními pocity, a nikoliv Hospodinovým slovem. Když chce například z kořisti, získané po vítězství nad Amálekem, kterou měl zničit jako klatou, přinést oběti Hospodinu, Samuel mu musí říci:

„Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe jako krále.“ (1S 15:22–23)

V šestnácté kapitole 1S pak Hospodin – aniž by o tom stávající král či jeho lid měli tušení – posílá Samuela, aby na budoucího krále pomazal onoho muže podle Jeho srdce, Judejce Davida. Od Saula ve stejné době odstupuje duch Hospodinův a přepadá jej duch zlý, od kterého se mu ulevuje jen ve chvílích, kdy naslouchá hudbě. A tak ukládá svým služebníkům, aby k němu přivedli dobrého muzikanta, a v této roli se pak na jeho dvoře „náhodou“ ocitá David, hrající Saulovi na citeru.

„Nezbývá než obdivovat, s jakou předvídavostí a moudrostí se začal naplňovat Boží plán. Bylo přece zřejmé, že David musí nějaký čas (s ohledem na anonymní pomazání)  strávit na královském dvoře, aby se mohl na budoucí povolání připravit a zároveň se naučit poslušné trpělivosti. Musel rovněž poznat Saula, kterého měl vystřídat a vytvořit si k němu vztah jako k současnému Božímu pomazanému. David totiž nepatřil ke vzdorokrálům, s jakými se setkáváme v budoucích dějinách Izraele a Judska, kteří berou dějiny do vlastních rukou a své záměry uskutečňují obvykle vraždou.“ (8)

Sedmnáctá kapitola 1S obsahuje jeden z nejznámějších biblických příběhů, ve kterém ještě nedospělý David se svým prakem vítězí nad po zuby ozbrojeným pelištejským obrem Goliášem. V této části svého vyprávění už 1S líčí Davida jako člověka víry a s ní spojené odvahy, zatímco Saula jako muže, který pozbývá obojího. V osmnácté kapitole sice Saul dává Davidovi za ženu svou dceru Míkal, avšak jen proto, že mu nic jiného nezbývá (David předtím splnil takřka nemožný úkol, který mu Saul uložil v naději, že při jeho plnění zahyne). Saul vidí v Davidovi svého konkurenta, má z něj strach a „jak to u lidí podléhajících strachu bývá, kompenzují ztrátu odvahy vztekem a agresivitou“. (9) Saul se opakovaně pokouší Davida zabít… „Zlý duch“, který se ho podle Bible stále častěji zmocňuje, možná není nic jiného než „zvláštní druh zaslepenosti, která způsobuje, že postižený není schopen rozumné a konstruktivní komunikace a není s to racionálně uvažovat, soudit a domýšlet následky svého počínání“. (10)

V devatenácté a dvacáté kapitole 1S vystupuje do popředí krásná postava Saulova nejstaršího syna Jónatana. Ten především by podle logiky tohoto světa měl vidět v Davidovi nebezpečí pro svůj budoucí nástup na trůn, místo toho však očima víry vnímá Davidovu roli v plánu Prozřetelnosti a ke svému „rivalovi“ zaujímá postoj nezištného přátelství. S jeho pomocí David prchá před Saulem a jeho vražednými úmysly a v jednadvacáté kapitole 1S nalézá útočiště v pelištejském městě Gatu.

Ve dvaadvacáté kapitole musí i odtamtud odejít a uchýlit se do jeskyně Adulámu, kde se kolem něj shromažďují „všichni utlačovaní, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti“ (1S 22:2). David se stává jejich velitelem, zatímco čím dál zaslepenější Saul jej fanaticky pronásleduje a nechává pobít jemu věrné Hospodinovy kněze.

V třiadvacáté kapitole David vysvobozuje z moci Pelištejců judské město Keílu a usazuje se v něm, ale vzápětí musí i odtud prchat před Saulem. Čtyřiadvacátá kapitola 1S pak do protikladu k Saulově svévoli staví Davidovo odhodlání nevztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného: ve chvíli, kdy Saul upadne do moci Davidových mužů, David ušetří jeho život a ponechává Saulův další osud výhradně v rukou Božích. David sám ani jeho bojovníci ovšem nebyli žádní beránci, jak tomu nasvědčuje i výchozí situace pětadvacáté kapitoly:

„David se skrývá před Saulovým hněvem v pouštních a hornatých pohraničních oblastech. Aby uživil své drsné válečníky a jejich rodiny, postupuje jako sicilský mafián a přijímá dary od místních boháčů výměnou za ochranu jejich polí, pastevců a stád před loupeživými pouštními kmeny. Zámožný statkář Nábal měl pověst zlého a zatvrzelého muže. Když k němu David poslal své muže, aby mu připomněl své služby a požádal ho zdvořile o rozumný příspěvek, Nábal je urážlivě a hrubě odbyl. David vzplane hněvem a připravuje odplatu. Je připraven pobít všechny muže a přivlastnit si Nábalův majetek.“ (11)

S pýchou a hloupostí Nábala však v tomto příběhu kontrastuje moudrost a pokora jeho ženy Abígajil. Ta jde Davidovi s bohatými dary vstříc, padá před ním na tvář a prosí ho, aby se zachoval bohabojně a Nábalovi a jeho lidem se za urážku nemstil. David jí odpovídá: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, že mi tě dnes poslal vstříc. A požehnán buď tvůj důvtip a požehnána ty sama, žes mě dnes zadržela, abych se nedopustil krveprolití a nepomohl si vlastní rukou.“ (1S 25:32) Nejenom David, ale právě také krásná Abígajil z novozákonního pohledu představují starozákonní předobrazy Krista. Abígajil, která Davidovi poskytuje zadostiučinění za urážku, na níž se sama nijak nepodílela, a získala tak svému domu milost, připomíná Ježíše, který nasazuje „své nesčetné dary, aby nám získal odpuštění u Otce“, a ačkoliv nenese „žádnou vinu na stavu lidstva, z lásky k viníkům bere na sebe jejich břímě a podává Otci náhradu“. (12)

Nábal se ve stejné době oddává pitce. Když druhého dne vystřízliví, jeho žena mu oznámí, co se stalo. Nábala z toho raní mrtvice a o deset dní později umírá. Abígajil se pak na Davidovu žádost stává jeho manželkou. Budoucí král v duchu tehdejších obyčejů dále pojímá za ženu i Achínoamu z Jizreelu. Jeho první manželku Míkal však současně její otec Saul dává někomu jinému.

V šestadvacáté kapitole 1S se pronásledovaný David nepozorovaně dostává do Saulova tábora a znovu Saulovi dokazuje, že mu neusiluje o život. Opačně to ovšem neplatí, a tak sedmadvacátá kapitola začíná slovy:

„David si řekl: ,Kteréhokoli dne mohu být zahuben Saulovou rukou. Nezbývá mi nic lepšího než uniknout do pelištejské země. Saul mě nechá být, přestane mě po celém izraelském území hledat. Tak mu uniknu z rukou.’ A David hned přešel spolu se svými šesti sty muži k Akíšovi, synu Maókovu, králi Gatu. David se usadil u Akíše v Gatu, on i jeho muži, každý se svou rodinou, David se svými dvěma ženami, Achínoamou Jizreelskou a Abígajilou Karmelskou, ženou po Nábalovi.“ (1S 27:1–3)

David se stává vazalem pelištejského krále Akíše a páchá v jeho službách hrozné věci. Mohlo by se zdát, že nikoliv Saulův, ale spíš jeho příběh se ocitá v hořkých koncích. Na začátku osmadvacáté kapitoly 1S pelištejská vojska pochodují proti Izraeli a David se svými muži jde jako Akíšův vazal s nimi, aby bojoval proti vlastnímu lidu. „To pro budoucího izraelského krále bylo ovšem nepřijatelné“, nicméně podobně nepřijatelná byla i možnost „dezerce, která by Davida stigmatizovala na celý zbytek života jako zbabělce“. V situaci, kdy má člověk na výběr jen mezi špatnými možnostmi, „existuje jen jedno řešení: postoj bezvýhradné důvěry v to, že Bůh ve své nekonečné a nevyčerpatelné tvořivosti východisko najde.“ (13)

David postoj tohoto druhu dokázal zaujmout, zatímco Saul nikoliv. Po smrti proroka Samuela a zahájení pelištejského tažení proti Izraeli se král Saul, který krátce předtím svým posledním bohabojným činem „vymýtil ze země vyvolávače duchů zemřelých a jasnovidce“ (1S 28:3), náhle (ale vzledem ke svým dřívějším selháním vlastně zákonitě) ocitá v situaci, kdy se sám dopouští něčeho, co je podle jeho vlastního nařízení hodno smrti: roztřesený strachem a nemající oporu v Hospodinu hledá pomoc u vědmy vyvolávající duchy zemřelých…

Saul jde v přestrojení do Én-dóru za čarodějnicí, která mu na jeho „zakázku“ vyvolává ducha zemřelého Samuela. Zmatená historická postava, stojící na pomezí mezi věkem tradiční pohanské religiozity a nastupujícím věkem monoteistické víry, tak nakonec činí totéž, co mnozí podobně dezorientovaní příslušníci naší dnešní „postkřesťanské“ kultury dělají i o tři tisíce lety později. „Naše země není plná ateistů, ale je plná lidí, kteří neznají Boha, ale hledají uspokojení v různých druzích duchovních cest s okultním pozadím.“ (14) Jak ukazují sociologické průzkumy, na jedné straně se většina Čechů „označuje za nevěřící, ale na druhé straně se polovina lidí v České republice přiznává, že věří v amulety, horoskopy nebo schopnost některých věštců předvídat budoucnost“. (15) Je až banální konstatovat, že alternativou k tradiční náboženskosti může být jedině víra, v žádném případě ne ateismus. Ten je totiž fakticky nemožný. Za sebe musím na tomto místě vyznat, že ve svém předkřesťanském („ateistickém“) období jsem se kdysi svými náboženskými instinkty také nechával vést k experimentování s talismany, horoskopy apod. a nepochybně tehdy mohl skončit jakkoliv…

Saul končí arci špatně. Biblický příběh jej postupně líčí „jako člověka duševně chorého (což bylo tehdy chápáno jako posedlost démony), jako muže, který se nakonec obrátil na ,čarodějnici’, vyvolavačku duchů zemřelých v Én-dóru (1S 28) a v zoufalství spáchal sebevraždu v pohoří Gilbóa, když prohrál bitvu s Filistinskými. Zde také padli Saulovi synové Jónatan (zapřisáhlý přítel Davidův), Abínádad a Malkíšúa. Podání klade prst na to nejpalčivější: Saul ztratil spojení s Bohem…“ (16)

První kniha Samuelova končí ve své poslední, jednatřicáté kapitole právě vylíčením smrti své temné i světlé postavy v oné prohrané bitvě s Pelištejci v pohoří Gilbóa. Smrt obou těchto postav, Saula a Jónatana, ale patří k sobě jen zdánlivě. Ve skutečnosti Saul skončil jako nejen politický, ale především duchovní ztroskotanec, jehož uťatou hlavu po jeho sebevraždě „poslali kolovat po pelištejské zemi jako radostné poselství pro dům svých modlářských stvůr i pro lid“ (1S 31:9). Jónatan se naproti tomu přesvědčil „o tom, že Hospodin je jediným Bohem, na kterého lze spoléhat, mít k němu důvěru, a že víra v něj se celoživotně vyplácí. Byl za to odměněn důstojnou a záviděníhodnou, mužnou smrtí bojovníka za blaho svého lidu, kterou vstoupil již nesmazatelným způsobem do dějin vyvoleného národa.“ (17)

Davidův příběh mohl právě díky Jónatanovi, který Davida svého času ochránil před Saulem, pokračovat. Zdánlivě neřešitelná situace Davida mezi Pelištejci se nakonec v devětadvacáté kapitole 1S vyřešila sama, když pelištejská knížata vůči němu zaujala postoj nedůvěry a přiměla krále Akíše, aby Davida i s jeho muži před bitvou s Izraelity poslal pryč.

Ve třicáté kapitole se pak ovšem David dostává do situace, která se zdá být stejně bezvýchodná jako ta, v níž se ve stejné době ocitá i Saul: Amálekovci zničí město Siklag a odvedou do zajetí izraelské ženy a děti včetně obou žen samotného Davida. Davidovi je velmi úzko a jeho rozhořčený lid ho chce ukamenovat…

Zatímco Saul v podobně zoufalé situaci hledal pomoc u věštkyně a nakonec se zabil, David „našel posilu v Hospodinu, svém Bohu“ (1S 30:6). S Jeho pomocí Amálekovce pronásledoval, ženy a děti vysvobodil a dokonce mohl všem Judejcům poslat „dar z kořisti získané na Hospodinových nepřátelích“ (1S 30:26). Začal tak plnit základní úkol Hospodinova pomazaného, totiž odstraňovat bezpráví a zjednávat svému lidu pokoj. Posléze se mohl stát předkem a předobrazem pravého Mesiáše, kterého i evangelia nazývají „synem Davidovým“.

„Matouš i Lukáš nemohou Davida vynechat z Ježíšova rodokmenu. David především usilovně hledá Boží vůli a pečuje o Boží lid… Dokáže spáchat nepěkné věci, a přece neztrácí svou velikost. Jeho životní příběh ukazuje na důležitý rys svatosti, na který naše tradice poněkud pozapomněla, když natolik zdůrazňovala chápání svatosti jako askezi, snahu udržet se čistý (rozuměj neposkvrněný od světa), že to vedlo k pasivitě, k opatrnosti až bojácnosti: hlavně nic nezkazit. David je zcela jiný, žije vášnivý život plný riskantních rozhodnutí a nebezpečných dobrodružství, jeho vztah k Pánu vyniká živostí, dynamikou. David se před Bohem nepojišťuje, nehraje před ním divadlo. Důvěra a oddanost vůči Bohu mu dávají sílu žít své dny v plnosti. Vedle moudrých a ušlechtilých skutků umí být i krutý a záludný, ale nikdy v hříchu nesetrvá. Stejně intenzivně, jako hříchy páchal, jich i lituje a koná pokání, je ochoten nést důsledky a neuhýbá trestu.“ (18)

Bible nestaví Saula a Davida do kontrastu proto, že by Saul byl „zlý“ a David „hodný“. Protiklad mezi nimi spočívá v tom, že Saul je hříšníkem, který neví, čí je, zatímco David hříšníkem, který ví, že všechnu svou naději může vkládat jedině v pravého, jediného Boha. Jde o protiklad mezi tápající náboženskostí a vírou, umožňující prožívat smysl a plnost života v osobním vztahu s absolutním Ty.

Poznámky:

1) Synové Élího, „Chofní a Pinkas, také kněží, si podvodně přivlastňovali více než příslušný díl z obětních darů v chrámu a pelešili se s ženami. Tak Bůh proklel Élího dům a odsoudil jeho potomky, aby zemřeli mladí.“ (Peter Calvocoressi, Kdo je kdo v Bibli, Praha: Baronet, 1996, s. 95.)

2) Jan Czech, Biblické příběhy v proměnách času: Příspěvek k duchovní psychoterapii, Praha: Portál, 2006, s. 70.

3) Stanislav Čapek, Biblická dějeprava, 7. vyd., Praha: Kalich, 1947, s. 54.

4) Peter Calvocoressi, Kdo je kdo v Bibli, s. 96.

5) Saulova vláda spadá přibližně do poslední čtvrtiny jedenáctého století před Kristem.

6) Jan Czech, Biblické příběhy v proměnách času, s. 73.

7) Tamtéž, s. 74.

8) Tamtéž, s. 100.

9) Tamtéž, s. 77. 

10) Tamtéž, s. 84.

11) Tomáš Petráček, Předobrazy Krista ve Starém zákoně, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 44.

12) Tamtéž, s. 46.

13) Jan Czech, Biblické příběhy v proměnách času, s. 104–105.

14) „DVD ukazuje nebezpečí okultismu“, Katolický týdeník, 28. 2. – 5. 3. 2012, roč. 23, č. 9, s. 7.

15) Kateřina Zachovalová, „Ochraňuj mě, ó šamane: Češi se označují za nevěřící, ale na druhou stranu přes padesát procent hledá náhražky v amuletech, horoskopech či šamanismu“, Lidové noviny, 21. 4. 2007, roč. 20, č. 94, příloha Orientace, s. I.

16) Milan Balabán, Bojovníci a trpitelé, Heršpice: Evangelické manufakturní alternativní nakladatelství, 1994, s. 39.

17) Jan Czech, Biblické příběhy v proměnách času, s. 112.

18) Tomáš Petráček, Předobrazy Krista ve Starém zákoně, s. 40–41.