Adventní příběh opětované lásky mezi Bohem a člověkem (Lk 1,26–38)

Evangelium letošní 4. neděle adventní – Lukášovo vyprávění o andělském zvěstování početí Krista – představuje jeden z největších pokladů biblické tradice, obsažený také v Koránu. (1) Pro katolíka je spojeno s tajemstvím prvního desátku radostného růžence, v němž rozjímáme o Panně Marii, která Ježíše z Ducha Svatého počala.

Fascinující scéna, v níž Boží posel – archanděl Gabriel – před mladičkou dívkou z Nazareta čeká na její svobodný souhlas se spoluúčastí na Božím vykoupení lidstva, odedávna strukturovala každodenní život našich předků. „Ráno, v poledne a večer, třikrát za den, se rozeznívají zvony. Je to ,Ave Maria‘. Andělské pozdravení rytmicky označuje začátek, střed a konec každého dne. Díky modlitbě ,Anděl Páně‘ a ,Zdrávas Maria‘ je úryvek o zvěstování nejznámějším a nejčastěji opakovaným vyprávěním celého Písma svatého. Křesťanský život nosí vtělení Slova ve svém srdce a má v něm svůj začátek a cíl. Zcela soustředěný do tohoto tajemství je ustavičným ,dnešním‘ aktualizováním onoho ,ano‘, které přitáhlo Boha do našeho světa.“ (2)

Mariino „ano“ (resp. fiat, staň se) zaznívá až na konci perikopy Lk 1,26–38. Na jejím začátku je odkaz na předcházející vyprávění o Alžbětě, která před šesti měsíci počala Jana Křtitele, a na to, že archanděl Gabriel zvěstoval už i Janovo narození jeho otci Zachariášovi. Nyní je „poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu“ (vv. 26–27).

Zdá se, že k andělskému zvěstování došlo v době, kdy manželství mezi Marií a Josefem už bylo uzavřeno, ale probíhal rok čekání na slavnou svatbu, ve kterém manželé ještě neměli žít manželským životem. (Lukáš mluví jen o zasnoubení a ne o manželství, aby tak ještě více zdůraznil Mariino panenství.) Dívkám v té době bývalo kolem třinácti let a ani Marii nemohlo být o mnoho více. (3)

To, že Maria je panna, je Lukášem chápáno jako znamení toho, že Ježíšovým početím začne nový věk, a současně jako naplnění proroctví z Izajáše 7,14. Mariin ženich Josef pochází z rodu krále Davida, což zase odkazuje k mesiánskému proroctví z Druhé knihy Samuelovy 7.

„K rodu Davidovu náležela mimo Josefa i Maria: ani se nemusíme příliš divit že nalézáme zbytky rodu kdysi tak slavného [v Nazaretě,], městečku tak ubohém a zároveň tak vzdáleném od kolébky předků, jež stála kdysi v Betlémě. Již od staletí žilo pokolení Davidovo neznámým životem v ústraní, a ani za doby národního povstání pod vedením Makabejců se nevyznamenalo zvláštními zásluhami. Takový prostý a skrytý život přispěl také k vystěhování potomků z rodného města; mnozí z nich se usadili na různých místech Palestiny, kam je volaly jejich zájmy, aniž zapomněli na pouta k rodnému městu.“ (4)

Následují (ve v. 28) slova, která každý katolík důvěrně zná z nejznámější mariánské modlitby jako „Zdrávas Maria, milosti plná“. Možností, jak přeložit Gabrielův výrok z novozákonní řečtiny, je však víc. Luke T. Johnson v monografii o Lukášově evangeliu říká, že „žádný překlad nedokáže vystihnout aliteraci v chaire kecharitómené“, a snaží se postihnout slavnostní ráz andělova pozdravení překladem „Buď zdráva, Paní, byla jsi obdarována“. (5) Jeruzalémská Bible naproti tomu překládá „Raduj se, milostiplná“ a ve výkladové poznámce říká: „,Raduj se‘ spíše než ,Buď zdráva‘. Je to výzva k mesiášské radosti, ozvěna výzvy, kterou proroci oslovovali Dceru sionskou, a stejně jako ona motivovaná příchodem Boha k jeho lidu; srv. Iz 12,6; Sof 3,14–15; Jl 2,21–27; Zach 2,14; 9,9. – ,milostiplná‘ nebo ,naplněná milostí‘, dosl.: ,ty která jsi byla a zůstáváš naplněná Boží přízní‘.“ (6) 

Maria byla touto nepochopitelnou událostí zaskočena (různé překlady v. 29 používají výrazy jako „ulekla se“, „velmi se zarazila“ nebo dokonce „byla zděšena“), současně však také „uvažovala, co ten pozdrav znamená“. Reagovala tedy „na andělova slova citově i rozumově: zarazí se a uvažuje. Nechala se poselstvím zasáhnout a snaží se o hlubší pochopení. Povolání každého člověka žije z toho, že se povolaný nechává oslovovat Bohem stále znovu a do větší hloubky, že se mu úplně odevzdává a snaží se pochopit význam svého povolání.“ (7)

Následující čtyři verše (vv. 30–33) reprodukují andělovu řeč k Marii, z níž jsou velmi důležitá hned úvodní slova „neboj se“. Ta mají v turbulencích letošního roku i obzvlášť aktuální význam. Bůh ví, že jsme ustrašené bytosti, a neodsuzuje náš strach, ale spíše nás utěšuje. Když v Bibli přímo nebo prostřednictvím andělů promlouvá k lidským bytostem, obvykle říká: „Neboj se, budu tě chránit.“

V Mariině případě jde ovšem také a především o zvěst, že „nalezla milost u Boha“ (v. 30b), takže počne a porodí syna, kterému dá jméno Ježíš. Ten bude nejen jejím synem, ale i Synem Nejvyššího; „Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jákobovým domem navěky a jeho království nebude mít konce.“ (vv. 31–33)

Křesťanská zvěst o vtělení byla poprvé zvěstována třináctileté dívce z Nazareta a Maria se pak také stala první křesťankou. Tím ovšem nepřestala být Židovkou, ba ztělesněním Izraele („Jákobova domu“), ztělesněnou pannou sionskou, k níž se kdysi Hospodin obracel skrze proroky.

Maria na andělova slova odpovídá: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ (v. 34) Je jasné, že zde nejde o nějaké pochybnosti o andělském zvěstování, ale jen o prostou otázku. Jaký však je její smysl? „Buď připomenouti známý zákon přírody, podle něhož každý syn předpokládá otce; nebo vyjádřiti pro budoucnost úmysl nepodrobiti se tomuto zákonu a potom se ovšem zříci dítek. Třetí smysl bychom marně hledali. V ústech Marie, židovské snoubenky, nemohou mít tato slova smysl první, protože by byla docela dětinská a rovnala by se nesmyslu. Té ženě, která by něco podobného namítla, šlo-li o snoubenku Židovku, bylo snadno odpověděti: ,Co se nestalo dodnes, může se státi docela dobře zítra.‘ Zbývá tedy druhý smysl, v němž se slovo ,nepoznávám‘ nevztahuje jen na stav přítomný, nýbrž i na příští, vyjadřujíc totiž předsevzetí do budoucna.“ (8)

Svatý Augustin si ve svém spisu O svatém panenství povšiml toho, že Maria by svá slova o nepoznávání muže „byla jistě neřekla, kdyby již předtím neučinila Bohu slib panenství“. Ten byl ovšem známý jen mezi esejci, nikoliv v běžné židovské společnosti, takže Augustin konstatuje: „Protože zvyky Izraelitů toho ještě nepřipouštěly, zasnoubila se muži spravedlivému, který by byl nejen násilím neporušil, nýbrž i chránil proti násilníkům to, co již slíbila.“ (9)

Anděl Marii odpovídá slovy vysvětlujícími slučitelnost jeho zvěstování s jejím panenstvím: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží.I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ (vv. 35–37)

Maria se zřekla jakékoliv činnosti, takže její nový princip nyní už nepochází od ní, ale z Boha, z Ducha Svatého. V narážce na oblak Boží přítomnosti v Exodu 40,35 evangelium hovoří o zastínění mocí Nejvyššího a současně zdůrazňuje jedinečnost jejího a Božího dítěte, které bude jediným Synem Božím v pravém, nikoliv jen metaforickém smyslu. Současně je Marii „jako každému věřícímu dáno znamení, aby pochopila Boží jednání: celé dějiny Izraele jsou nyní shrnuty do Alžbětiny události. Jen tam, v zaslíbení, které jí bylo dáno, je možné pochopit Boží jednání, a nikoli na základě nějakých lidských premis.“ (10)

Maria reaguje stejně silným „ano“ k Boží vůli, jaké později pronese její Syn v Getsemanské zahradě – výrokem, kterým umožňuje vykoupení lidstva: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova“ (v. 38a). „Když Maria odpovídá andělovi na nabídku narození Mesiáše: Ať se mi stane podle tvého slova, nemluví jen za sebe, ale za celé lidstvo, a [...] za celé tvorstvo. Reprezentuje tedy v jistém smyslu Zemi a všechno její obyvatelstvo, totiž tvorstvo, které podle apoštola Pavla (11) naříká a sténá a očekává konečné osvobození.“ (12)

Velikost Mariina „ano“ můžeme pochopit jen tehdy, pochopíme-li hrůznost prvotního hříchu a tragiku počínání Adama utíkajícího a skrývajícího se před Boží láskou. (13) V protikladu k Adamovi, v němž lidstvo řeklo své „ne“, nyní „v Marii celé lidstvo odpovídá ,Hle, tu jsem‘ tomu, který od věků stále říkal ,jsem tu, jsem tu‘ těm, kdo ho nehledali (srov. Iz 65,1). Bůh jásá nezadržitelnou radostí. Lásce, která byla odedávna odmítána, se nyní dostává přijetí. Láska, odedávna nemilovaná, nyní ví, že je milována. Po dlouhá tisíciletí, celou věčnost, čekal Bůh na tento okamžik, kdy mu jeho tvor prokáže tu milost, že řekne ,Hle, tu jsem‘, aby ho mohl naplnit sám sebou. Bůh je ,advent, přicházení‘: ze své potřeby přichází k člověku, protože je milující láska. Člověk je ,očekávání‘: ze své potřeby tíhne k Bohu, protože je ztělesněnou potřebou být milován. A proto když k němu člověk obrátí svou pozornost a řekne ,Hle, tu jsem‘, Bůh nemůže nepřijít. Tak se s ním spojí v jediném těle: to je ten dnešek spásy.“ (14)

Bůh nás stvořil bez našeho souhlasu, ale spasit nás může jen s ním. Takový je každopádně biblický obraz Boha, který se liší od obrazu Boha v Koránu. Obě knihy vyprávějí tentýž příběh, ale nikoliv stejně. V Koránu se Bůh zdá být především všemohoucí, zatímco v Bibli se Jeho všemohoucnost zastavuje před svobodou člověka. „Veškeré Boží působení v dějinách vždycky respektuje svobodnou vůli lidského ,já‘. Tak je tomu i při zvěstování v Nazaretě.“ (15) Zatímco v Koránu je Maria jen objektem Božího sdělení, že vše „je již věcí rozhodnutou“ (16), v Bibli se početí Ježíše stává skutečností až ve chvíli, kdy Maria řekne k Boží vůli své „ano“.

Často se mluví o abrahamovské ekumeně Židů, křesťanů a muslimů, kterou spojuje Abraham jako společný praotec víry. Křesťané různých vyznání by však měli mít „mariánskou“ ekumenu. Evangelický kazatel a někdejší synodní kurátor Českobratrské církve evangelické Zdeněk Susa říká: „Marie je první člověk, který uvěřil v Krista, je první křesťanka. Jestliže Židé mají otce Abrahama – prvního věřícího, otce své víry, mají křesťané matku Marii – matku své víry.“ (17)

Zdá se však, že je zde jistý rozdíl. V Abrahamově příběhu se stále opakuje komunikace mezi ním a Hospodinem, který se Abrahamovi zjevuje různými způsoby a opakovaně, zatímco v příběhu Panny Marie jde o jediné: o její víru v to, že Ježíš – počínaje dítětem, které nosila pod svým srdcem, a konče mužem na kříži – je opravdu Synem Božím. Tato víra byla možná jen na základě věrnosti vzpomínce na andělské zvěstování.

Velikost matky naší víry spočívá i v tom, že poté, co „anděl od ní odešel“ (v. 38), tuto věrnost zachovala (i když si mohla říci, že Gabrielovo zjevení bylo možná jen nějakou její fantazií). „Víra je právě ona síla plná pozornosti, s níž duše přilne ke znamení, kterým si Bůh posloužil, a zůstane tomuto znamení věrná, navzdory všemu. V tom spočívá vrchol víry, pravdy rozumu, věrnosti vlastní historii (tomu, co se právě stalo) i věrnosti Boží velikosti, jejíhož znamení se jí očividně dostalo. Velikost člověka spočívá ve víře, v uznání velké Přítomnosti uprostřed lidské reality. A jelikož Maria řekla ano způsobu, kterým Tajemství řídí věci, její život se stává jitřní hvězdou pro nás všechny a pro všechny lidi až do konce, jak to nádherně shrnuje Dante ve svém Hymnu Panně: ,Polední pochodeň jsi lásky v jase / zde nám, všem smrtelníkům zemských plání / jsi naděje zdroj živý v každém čase.‘ Ona mohla říci své ano a Slovo se tak stalo tělem, stalo se Přítomností.“ (18)

Poznámky:

1) Korán, súra Marie (19,16–21).

2) Silvano Fausti, Nad evangeliem podle Lukáše: Porozumět Božímu slovu, Praha: Paulínky, 2011, s. 29.

3) Viz Giuseppe Ricciotti, Život Ježíše Krista, Praha: Vyšehrad, 1947, s. 219.

4) Tamtéž, s. 216–217.

5) Luke T. Johnson, Sacra pagina: Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 57.

6) Jeruzalémská Bible: Evangelia, Praha: Krystal, 2006, s. 125.

7) Vezmi a čti: Týden s Božím slovem, biblický program brněnské diecéze 2010–2013, 21. 12. 2014.

8) Giuseppe Ricciotti, op. cit., s. 219.

9) Citováno tamtéž, s. 220.

10) Silvano Fausti, op. cit., s. 34.

11) Viz Římanům 8,19–22.

12) Ivan O. Štampach, „Christologie a mariologie v moderní a postmoderní době“, Getsemany, 1999, č. 6 (96), s. 141.

13) Viz Genesis 3,10.

14) Silvano Fausti, op. cit., s. 34–35.

15) Mulieris dignitatem: Apoštolský list papeže Jana Pavla II. o důstojnosti a povolání ženy u příležitosti Mariánského roku, Praha: Zvon, 1992, § 4, s. 14.

16) Korán 19,21. 

17) Hana Farná, „Pražský poledník: Rozhovor s emeritním členem synodní rady ČCE MUDr. Zdeňkem Susou o mariánské zbožnosti“, 15. 8. 2012, http://www.christnet.eu/clanky/4893/prazsky_polednik.url.

18) Luigi Giussani, Proč církev, Praha: Paulínky,  2013, s. 387-388.

.