Pod názvem „Až nás Ježíš vezme za ruku“ byla publikována nedávno pronesená promluva papeže Františka, kterou jsem se nechal inspirovat k tomuto svému „dušičkovému“ příspěvku do rubriky Biblických meditací.
Při rozjímání nad evangelními texty je nejlepší ztotožnit se s některou z postav kolem Ježíše a prožívat její příběh jako svůj vlastní. My, kteří víme o své bídě, se můžeme snadno ztotožnit třeba s lotrem po pravici, s celníkem, s veřejnou hříšnicí… Jako smrtelní lidé se však můžeme ztotožnit třeba i s Jairovou dcerou, kterou Ježíš v evangelní perikopě, jež dala Františkově homilii její jméno, bere za ruku poté, co zemřela.
Papežovo kázání mne dojalo empatií, s níž se obracelo k něm, kteří tváří v tvář smrti vidí spíš tmu než světlo a jejichž víra či naděje hoří třeba jen maličkým plamínkem. Mnohé biblické postavy na tom zřejmě byly podobně.
Jairos, jehož dvanáctiletá dcerka umírala, toho možná o Ježíšovi ani moc nevěděl a snad jen ze zoufalství padl k Jeho nohám v posledním zoufalém pokusu o záchranu svého dítěte. (Lze si snadno představit, že předtím už vyzkoušel všechny možné lékaře a léčitele a třeba až potom si vzpomněl na Mistra z Nazaretu…) Jak mu asi bylo ve chvíli, kdy byl hned na začátku svého rozhovoru s Nazaretským přerušen kýmsi, kdo mu sděloval, že jeho dcera právě umřela, takže už není důvod Mistra obtěžovat?!
Příběh o Jairovi, jehož plamínek víry vzdor všemu nezhasl, se objevuje ve všech třech synoptických evangeliích. Ve všech je do něj jako zdánlivě méně významná epizoda vložen příběh ženy, která se také od lékařů ničeho dobrého nedočkala a byla dokonce už po dlouhá léta v úplně beznadějné situaci. Ani její plamínek víry nezhasl a mohl se nyní rozhořet…
Ve svém článku budu vycházet především z evangelisty Lukáše, který je mi ze synoptiků nejmilejší obzvláštní lidskostí, s níž se zvláštním zalíbením líčí Ježíšova setkání s celníky a hříšníky, s cizinci a kacíři a v neposlední řadě také se ženami. Do dlouhé řady Lukášových ženských hrdinek zapadají Jairova dcera a žena prosící Ježíše o své uzdravení velmi dobře.
Příběh, nad nímž zde přemítám, se nalézá v osmé kapitole Lukášova evangelia a začíná již zmíněným Jairovým padnutím k Ježíšovým nohám (v. 41). Jairos je zde charakterizován jako „představený synagogy“ – zřejmě synagogy v Kafarnaum, vystavěné za finanční pomoci jistého římského setníka, jehož nemocného služebníka Ježíš po přímluvě představených kafarnaumské synagogy uzdravil v Lukášově předcházející kapitole. Zdá se, že Ježíše v evangeliu odmítá snad jen židovská jeruzalémská pseudoelita (Velerada dosazená římskými okupanty), rozhodně ne místní představitelé židovské zbožnosti.
Ve dvaačtyřicátém verši osmé kapitoly Lukáš předesílá, že umírající dívce bylo dvanáct let. Totéž číslo se pak vzápětí opakuje i ve třiačtyřicátém verši, kde je uprostřed zástupu, tlačícího se na Ježíše, zmíněna „žena, která už dvanáct let trpěla krvácením“, a bez jakéhokoliv efektu utratila celé jmění na lékaře. Výklad Lukášova evangelia od L. T. Johnsona uvádí:
„Dívce je dvanáct let, což je věk tradičně spojovaný s počátkem menstruace (srov. Protoevangelium Jakubovo 8,3), žena trpí ,krvácením‘ (nejspíše gynekologického původu) už dvanáct let. Starší žena nemůže být vyléčena, mladší zemřela: situace obou vypadá beznadějně.“ (1)
Důležitou roli hraje v evangeliích motiv kultické nečistoty, v apokryfním Protoevangeliu Jakubově spojované dokonce s Pannou Marií, která do svých dvanácti let vyrůstala v Chrámu, ale poté musela být jako dospělá provdána a „odeslána“ k manželovi, „aby svatyně Páně nebyla poskvrněna“. (2) Ježíš kanonických evangelií předpisy o rituální čistotě se svrchovanou svobodou ignoruje a opakovaně se dotýká nejen „nečistých“ žen, ale dokonce i mrtvých.
Podobně jako v janovském příběhu o vzkříšení Lazara, ani v synoptickém příběhu Jairovy dcery Ježíš zjevně nijak nespěchá, aby umírající uzdravil, a spíš naopak čeká na její smrt. Když se pomalu ubírá do Jairova domu, tlačí se kolem něj zástup, do kterého se zcela „hříšně“ vmísí i ona žena, která dvanáct let trpěla krvácením (tj. po celých dvanáct let byla rituálně nečistá a vyloučená ze společenství).
Evangelium rozlišuje dvě různé podoby religiozity, které dobře známe i v naší době: na jedné straně stojí víra jako osobní vztah s Kristem, na druhé „konzumní“ religiozita těch, kteří touží po splnění nějakého svého přání (např. po uzdravení či po prožití náboženského zážitku) a v Nazaretském vidí jen jednoho z divotvůrců, který jim je může přinést. Ženou se za ním stejně, jako by se hnali za jakýmkoliv jiným divotvůrcem.
Tím, na čem Ježíšovi nejvíc záleží, není zjevení Jeho božské moci, ale přeměna neosobní religiozity v osobní vztah. Žena, která se v synoptických evangeliích dotýká třásní Ježíšova šatu – tj. cicijot, která židovští muži nosí na svém oděvu, aby si „při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání“ a „byli svatými pro svého Boha“ (Nu 15,38–40) – je vzápětí podle svého očekávání uzdravena. To je však teprve začátek jejího příběhu. Ve všech synoptických evangeliích apoštolové kroutí hlavou nad Ježíšovou otázkou, kdo se Jej dotkl, která jim ze strany Mistra obklopeného na Něj se tlačícím davem nedává smysl; poselstvím evangelií je však právě to, že Krista nezajímá dav, ale konkrétní člověk ve své jedinečnosti, tj. každý z nás se svými zcela osobními touhami a trápeními.
Ježíšovo hledání, kdo z davu se Jej dotkl (Lk 8,45–46), je jen ilustrací Jeho hledání jednoho každého z nás. Zrod osobního vztahu je ovšem závislý na tom, zda člověk najde odvahu z davu vystoupit a vyprávět svůj životní příběh ne libovolnému divotvůrci, ale konkrétnímu Ježíši jako tomu, který jediný může dát lidem nejen fyzické uzdravení pro pár dalších let či desetiletí pozemského života, ale i uzdravení duše k věčnému životu s Ním. Podle Lukáše (v. 47) žena „celá rozechvělá přišla, padla před ním na zem a přede všemi lidmi vypravovala, proč se ho dotkla a jak byla okamžitě uzdravena“. On ji pak oslovuje „dcero“ (v. 48) – podobně jako o chvíli později (v. 54) osloví „dcerko“ i Jairovu dceru, aby ji vzkřísil k novému životu…
Tomáš Halík příběh uzdravené ženy s mnohaletým krvotokem rozebírá v krásné knize Vzdáleným nablízku, ve které se už před deseti lety podobně jako dnes papež František věnoval onomu plamínku naděje lidí hledajících a pochybujících. Píše v ní o tom, že žena, svým neduhem po dvanáct let ponižovaná a jako rituálně nečistá vylučovaná z lidského dotyku a lidské blízkosti, v rozhodující chvíli svého života tuto izolaci prolomila dotknutím se Ježíše. Tento dotyk byl sice jen kradmý a anonymní, avšak Ježíš vzápětí zrušil její anonymitu a „zavolal ji jménem“. (3)
Kristus se nestal jen divotvůrcem plnícím její přání, ale Tím, kdo navždy vtiskl svůj obraz do jejího srdce. Toto poselství jejího příběhu snad představovalo jeden z důvodů toho, že katolická tradice „připsala této neznámé ženě jméno Veronika [vera ikon = pravý obraz] a umístila ji na šesté zastavení křížové cesty. Byla to ona, kdo podal Ježíši roušku k osušení ztýrané tváře. Krev a pot zanechaly na textilii trvalý otisk.“ (4)
I tento příběh skýtá nevyčerpatelnou látku k rozjímání. U synoptiků však představuje jen vsuvku ve „větším“ příběhu Jairovy dcery, jednom z těch, v nichž evangelia dávají ohromující odpověď na ústřední lidskou otázku života a smrti.
Výše zmíněná homilie papeže Františka popisuje pokračování tohoto příběhu (v Lukášově osmé kapitole vv. 49–50) takto: „[Někdo nešťastnému otci Jairovi sděluje], že dívka je již mrtvá, a není tedy třeba Mistra dále obtěžovat. Ježíš však Jairovi říká: ,Neboj se, jen věř!‘ Ježíš ví, že onen muž je pokoušen ke hněvivé a zoufalé reakci, a radí mu, aby opatroval maličký plamínek, který hoří v jeho srdci: víru.“ (5)
U Lukáše celý Ježíšův výrok k Jairovi zní „Neboj se, jen věř, a bude zachráněna“, tj. spasena. Boží spása nezná hranici mezi mrtvými a živými: tak jako byla předtím do společenství Božího lidu vrácena žena, která z něj byla předtím po dvanáct let vyloučena svou kultickou nečistotou, tak má být nyní mrtvá dívka vrácena do společenství živých. Ježíš odmítá nářek těch, kteří nad ní „pohansky“ truchlí, jako by neměli naději, a vyhání z Jairova domu všechny kromě rodičů dívky a svých tří prvních učedníků a hlavních apoštolů (Petra, Jana a Jakuba), s nimiž přichází k zemřelé. Protože ví, že ji přivede k novému životu, může o ní vzdor posměchu ze strany plaček říci, že nezemřela, ale jen spí (vv. 51–53).
Příběh vrcholí ve chvíli, kdy Ježíš bere dívku za ruku a přikazuje jí, aby vstala, načež zemřelá vstává z mrtvých (vv. 54–55). V Markově evangeliu (5,41) je Ježíšův pokyn-rozkaz zaznamenán v aramejském originálu: „Talitha kum“ (Děvče, pravím ti, vstaň). Papež František k tomu říká:
„Všichni jsme maličcí a bezbranní tváří v tvář tajemství smrti. Avšak jaká to milost, když v té chvíli chováme v srdci plamínek víry! Ježíš nás vezme za ruku, jako vzal Jairovu dceru, a zopakuje znovu: ,Talitha kum!‘ (Říkám ti ,Vstaň!‘).“ (6)
Vzkříšení je činem „Boha, který křísí mrtvé“ (1 Kor 1,9). Hospodin, který slíbil Izraelitům, že je vyvede z jejich hrobů (Ez 37,12), přichází jako člověk Ježíš. Mistr z Nazareta, jenž pro nás sám prochází cestou smrti a zmrtvýchvstání, je Boží rukou, která se nám podává z nebe. Na obalu pro mne důležitého alba Boba Dylana je tato výpověď evangelia zachycena obrazem probodené ruky Ukřižovaného, která se shůry podává těm, jejichž ruce se jí (vědomě či bezděčně) touží uchopit. (7) Jako výzva k rozjímání nad tímto obrazem pro mne zní slova papeže Františka:
„Zvu vás nyní, abyste přivřeli oči a mysleli na vlastní smrt. Představte si onu chvíli, až nás Ježíš vezme za ruku a řekne nám: ,Pojď se mnou, vstaň,‘ pak naděje skončí a začne skutečnost života. To je naše naděje tváří v tvář smrti. Pro toho, kdo věří, je branou otevřenou dokořán. Pro toho, kdo pochybuje, je zábleskem světla ze skuliny ne zcela zavřených dveří. Pro nás všechny to bude milost.“ (8)
Ježíš, který přichází, „aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti“ (Lk 1,79), pro nás přemáhá smrt naši vlastní i smrt našich drahých. Vzkříšení, které totálně přesahuje veškeré lidské představy, je v evangeliu pozoruhodně popsáno s velkou prostotou a „obyčejnou“ lidskostí. Připomíná mi to známou báseň Vladimíra Holana, v níž básník obrazem maminky, která vstane jako první a postaví na plotnu vodu k uvaření kafíčka, popisuje vzkříšení mrtvých prostě jako stav, kdy „budeme zase doma“. (9) Také v Lukášově líčení je prostě zase obnoveno společenství Jairovy rodiny a Ježíš užaslým rodičům jen tak obyčejně říká, aby své dcerce dali něco k jídlu (vv. 55–56).
To, že Ježíšem vzkříšená dívka jí, je v evangeliu znamením naprosté reálnosti její další existence. Evangelní obraz „posmrtného“ života nemá nic společného s nějakým Hádem, s nějakou říší stínů. Je tomu vlastně spíš obráceně: „stínová“ je naše dosavadní existence, z níž nás teprve setkání s Pánem života a smrti pozvedne k existenci plné a skutečné.
Poznámky:
1) Luke T. Johnson, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 163.
2) Protoevangelium Jakubovo 8,3, in: Neznámá evangelia: Novozákonní apokryfy I, Praha: Vyšehrad, 2006, s. 261.
3) Tomáš Halík, Vzdáleným nablízku: Vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 204–205.
4) Slavomír Ravik, Biblické příběhy, Praha: Levné knihy KMa, 2006, s. 348.
5) „Až nás Ježíš vezme za ruku: Generální audience – 18. října 2017“, Katolický týdeník, 24.–30. 10. 2017, roč. 28, č. 43, s. 16.
6) Tamtéž.
7) Bob Dylan, Saved, Columbia 1980.
8) „Až nás Ježíš vezme za ruku: Generální audience – 18. října 2017“, Katolický týdeník, 24.–30. 10. 2017, roč. 28, č. 43, s. 16.
9) Vladimír Holan, „Zmrtvýchvstání“, in: týž, Být milován, milovat…: Výbor z poezie, Praha: Vyšehrad, 2017, s. 15.
2024 ©